Po dlouhých čtrnácti letech se Albatros vrátil ke knize Domov pro Marťany. Už její první vydání se vleklo neuvěřitelných 8 let. Nakladatelé, jako kdyby se této knížky báli. Veřejnost odborná ji vřele přijala – získala pět literárních cen – veřejnost laická se k ní ráda vrací. Ráda jsem si povídala s paní Martinou Drijverovou, autorkou knížky, nejen o „Marťanech“.

 

Paní Drijverová, proč už u prvního vydání této nádherné, laskavé a velmi potřebné knížky bylo tak složité?

Myslím, že důvodem je téma: mentální postižení. Obava, že lidé budou považovat knížku za smutnou nebo nedůležitou (proč by moje zdravé dítě mělo číst o postiženém?) a tudíž ji nebudou kupovat. Ale přece vyšla, teď už podruhé! Takže to nakladatel riskl…

Vaše kniha, kde bratříček hlavní hrdinky, Martin, má Downův syndrom, přináší hodně pomoci rodinám, jejichž děti jsou „jiné“ a potřebují víc péče. Jak reagují čtenáři na příběh Michalky a jejího bratra Martina?

Jeden příklad za všechny – z Opavy. Tuto knížku četla dětem paní učitelka. Když dočetla, přihlásila se nedávno přistěhovaná holčička: „Mám taky takového bratra…“ a děti spontánně volaly: „Tak ho přiveď!“ Neuplynul týden a děti připravily pro malého Ondru program (mohl si třeba zahrát na klavír a malovat na tabuli) a pohoštění. Při jedné z mých besed jsem Ondru a jeho maminku poznala i já. Paní mi přišla poděkovat, díky „Marťanům“ prý děti vědí, jak se k postiženému dítěti chovat a brání ho před lidmi, kteří by třeba ubližovali. Kdyby to byl jen jediný případ, že moje knížka někomu pomohla, tak stojí za to. A pokud vím, většina dětí, které o „Marťanech“ četly, získaly trochu jiný pohled na problematiku postižených. Knížka jim smutná nepřipadala.

Jsou reakce dnešních čtenářů jiné, než byly před čtrnácti lety?

Ne, nemám ten dojem. Reakce – při mém autorském čtení – jsou prakticky totožné. Rozdíl je jen v tom, že děti vidí víc postižených lidí než dřív. Umí si představit, že někdo nevidí, neslyší, je na vozíku. Ale s mentálním handicapem si nevědí rady. Ten jim má tahle knížka trochu objasnit.

Domov pro Marťany je zařazen v projektu Čtení pomáhá – osobně si myslím, že tato knížka pomáhá sama o sobě. Kdy jste se dozvěděla, že „Marťani“ jsou zařazení do tohoto projektu?

O projektu jsem se dověděla z médií a samozřejmě jsem hned na internetu pátrala, jaké knížky byly vybrány. Že je tam i „Domov pro Marťany“, to mě moc potěšilo.

Tatínka jste vykreslila jako zodpovědného, správného chlapa. Ne vždycky se tak muži postaví „problému“ a neutečou. Byl to váš prvotní záměr, nebo se tatínek takhle sám vykrystalizoval?

Myslím, že jsem hned věděla, že tatínek rodinu podrží. Znám spoustu rodin s postiženými dětmi a ve většině otec nezklamal. Přijal svoje „začarované“ dítě a dělá pro ně maximum. Ovšem jsou i výjimky…

Michala je skvělá sestra, bezvadná dcera, ale v novém kolektivu dětí si hledá, zpočátku nešťastně, místo. Setkala jste se sama v dětství s kamarádkou-nekamarádkou, která si z vás chtěla vytvořit jen zrcadlo svých úspěchů, jako se to přihodilo vaší hrdince?

Ano, setkala – a ne jednou. Takže Míšiny zážitky jsou do jisté míry i mými.

A dneska? Dokážete prohlédnout, jak to kdo s vámi myslí?

Myslím, že ano. Snažím se setkávat jen s lidmi, co to se mnou myslí dobře

…

V loňském roce jste vydala také knížku o láskách českých spisovatelů devatenáctého století. Jak se vám pátralo v životech slavných?

To byla téměř detektivní práce. Hledala jsem nejen reálie (kdo koho miloval, kdo si koho vzal, a kdo byl nevěrný), ale i ukázky z děl, které bych do textu mohla zařadit. Hlavně jsem se snažila pochopit, proč ti lidé jednali tak, jak jednali. Uvažovat nad jejich citovým životem.

Budete pokračovat v pátrání a představíte mladým čtenářům spisovatele dvacátého století z úhlu tohoto pohledu?

V žádném případě. Potřebuji jistý časový odstup (nehledě k tomu, že spousta autorů 20. století svůj citový život ještě neuzavřela). Ale chystám „Lásky českých malířů“ a „Lásky českých hudebníků“ – opět z 19. století.

Ve vaší bibliografii se najde víc knížek, které voní historií, jaký je váš vztah k ní?

Mě vždycky v dějepisu zajímaly takové ty poznámky pod čarou – třeba jak kardinál Piccolomini, prchající před husity, ztratil v křoví svůj kardinálský klobouk. Hned jsem začala uvažovat, co to asi znamenalo, že ho třeba lidé bez klobouku nepoznávali, jak byl nešťastný, atd. A takový pohled na dějiny jsem chtěla dětem zprostředkovat. Vždyť jsou to strašně zajímavé příběhy – ne jen samé letopočty! Proto se jedna z mých knížek jmenuje „Čeští panovníci byli taky jenom lidi“.

Osobně mám moc ráda vaše Dějiny očima psa – proč jste zvolila právě psa, aby mapoval historii?

Pes přece doprovází člověka odjakživa. A nabízí pohled z opačné strany: je lepší být statečný a pak mrtvý – nebo se schovat, přežít a v klidu okusovat kost? Je to vlastně konfrontace názorů a děti by si měly uvědomit, že na události se dá dívat různým způsobem.

Píšete ráda knížky pro děti od tří do 16 let. Zatím jste tuto hranici nepřekročila. Nebo se dočkáme románu pro starší čtenáře?

Ne, nedočkáte. Mám radši děti než dospělé (až na výjimky). Dospělí mi (opět až na výjimky) vesměs připadají nudní. Představte si, oni nevěří na kouzla ani na zázraky! Co bych jim měla sdělovat?!

V osmdesátých letech jste pracovala v Československém rozhlase v jeho dětské redakci, co se vám dnes vybaví, když se řekne rozhlas? Máte ráda rozhlasové hry a čtení na pokračování?

Mám. Velice. Poslech vám nechává hodně velký prostor pro vaši vlastní představivost. Často poslouchám mluvené slovo (hlavně CD ze Zlatého fondu Českého rozhlasu) a velice si to užívám. Höger, Medřická, Cupák, Brodský, Werich a další a další, kteří už tu nejsou, to je nádhera.

Jaké knihy čtete ráda? Kterou byste ráda připravila jako audioknihu nebo jako rozhlasovou dramatizaci. Nebo jste si v této oblasti splnila své sny?

Knih, co čtu ráda, jsou hromady. Pokud jde o moje vlastní knížky, některé z nich byly zdramatizovány. Kdybych si mohla sama připravit dramatizaci, asi bych zvolila knížku „Zajíc a sovy.“ Nedávno jsem ji totiž viděla v provedení dětského souboru DIPAČÁPI a samotnou mě udivilo, jak dramatický děj ta knížka má. Bylo to skvělé představení!

Co píše Martina Drijverová právě teď? Prozradíte třeba, kdy asi vyjde připravovaná knížka Malé věci, velké věci, kterou připravujete v nakladatelství XYZ, jež se stalo součástí společnosti Albatros media?

Na termín vydání knížky „Malé věci, velké věci“ zatím čekám. Obávám se, že je to taky trochu „Marťanský“ problém: knížka o rozvodu a dítěti s Williamsovým syndromem! Ale snad nakonec vše dobře dopadne a knížka se brzy objeví. Kromě „Lásek“ chystám i dvě další knížky. První se jmenuje „Tajemný kůň čili cesta za památkami“. Ta druhá bude o jednom závažném současném problému – pro čtenáře od 10 let. Víc zatím neprozradím (mám ráda tajemství). Jak vidíte, jsem z těch tkalců, co pracují současně na více stavech. Tak mi to vyhovuje. Když se zaseknu na jednom tématu, nevadí, přesunu se na další…

Blíží se prázdniny. Jaké bývaly vaše? Jaké byste přála dnešním dětem?

Moje prázdniny byly pokaždé nádherné. Hodně jsem si vymýšlela, hodně četla a zažívala úžasná dobrodružství s milující maminkou. Těžko bych mohla dětem přát něco víc.

A kterou knížku byste čtenářům doporučila pro chvíle volna?

Všechny knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách. Jsou vyloženě prázdninové. Ze svých bych těm mladším doporučila „Zlobilky“ a „Nezbedníky.“ Protože jsou k zasmání – a smích přece k prázdninám patří. Starším „Domov pro Marťany“ a „Lásky českých spisovatelů“. Obě jsou o citech. A lásky přece není nikdy dost…

Děkuji za rozhovor
Jana Semelková

Foto: www.uapierot.cz a Albatros media (obálky)

< Předchozí		Další >