Psát začala již v dětském věku, nejdříve krátké historické příběhy a již tehdy snila, že jednou vydá knihu. První velký příběh Kethy, který má 750 stran začala psát ještě na ZŠ a psala jej celou střední a stal se pro ni takovým malým pokladem. Sen si nakonec splnila a v roce 2008 debutovala jako spisovatelka historickým románem Zlatníkova chovanica. Od té doby napsala řadu knižních příběhů odehrávajících se ve středověku, kde je zasazen také její nejnovější milostný příběh V mene jej veličenstva, na kterém právě pracuje. A díky svým knihám se stala Jana Pronská „královnou historických romancí.“

Lásku k literatuře ve vás probudili rodiče, kteří vás velice brzy přivedli ke čtení. Jelikož vás zajímala historie, četla jste knihy právě s touto tematikou. Fascinovala vás Francie, král Slunce, Versailles. Psát jste začala již v devíti letech krátké historické příběhy a pohádky. Jak jste prožívala své dětství se třemi mladšími bratry? Co vás ještě, kromě psaní, bavilo?

Ano, lásku ke knihám a psaní příběhů ve mně probudili rodiče a já se snažím toto dědictví předávat svým dětem. Když se zpětně ohlédnu na své dětství a dospívání, tak se vidím jako dítě, které mělo neustále nos v knihách, hlavu v oblacích, přetlak fantazie a jako mnoho nejstarších dětí v rodině, v těch časech, povinnosti chůvy pro mladší sourozence. Ale dalo mi to strašně moc, naučilo mne to zodpovědnosti a také tomu, že rodina je vždycky na prvním místě před vším ostatním. S bratry mám dodnes skvělý vztah, a když potřebuji jakoukoliv pomoc, nikdy neodmítnou.

A co mne ještě bavilo? Byla jsem vždycky živé dítě, které musí stále něco dělat, a když jsem nepsala, tak jsem šila, kreslila a záliba v malování mi zůstala dodnes, stejně jako všechny možné ruční práce a různé techniky výroby různých věcí, od šperků, dárečků, co zaměstnají prsty a pročistí hlavu. A také jsem ráda cestovala. Každý rok jsem se těšila na prázdniny, zejména u rodiny v Čechách, se kterou jsem měla možnost navštívit mnoho krásných měst, hradů a zámků. A to mi také zůstalo dodnes.

První „velký“ příběh jste začala psát v osmé třídě na ZŠ a pokračovala v jeho psaní celou střední školu a jak jste v jednom rozhovoru řekla, měl 750 stran. Co se s ním stalo? Máte jej ještě? Neuvažovala jste jej vydat?

Samozřejmě, že jej mám. Jmenoval se Kethy a strávila jsem s ním kus svého života a je takovým mým malým pokladem. Jednou za čas si ho vytáhnu ze skříně a pročtu si pár vět. Byl a je mojí učebnicí psaní a nejen to, rostl a zrál se mnou. V každé kapitole vidím, jak jsem v tom čase přemýšlela, co jsem četla, jaká romantička jsem si dovolila být. Netvrdím, že bych ho někdy v budoucnu nemohla vydat, ale zatím o tom neuvažuji. Chtělo by to hodně práce a také bych musela zvážit, jakou čtenářskou obec s ním chci oslovit (teenagerskou, dospěláckou?). Zatím mám námětů na příběhy tolik, že se obávám, že mi nebude stačit deset ani dvacet let.

Od dětství jste chtěla psát a snila, že jednou vydáte knihu. Spisovatelkou jste se nakonec stala, ale nejdříve jste vystudovala geologii a pak pracovala jako ekonomka v rodinné firmě. Proč právě geologie?

Byla to otázka tehdejších možností. Osmdesátá léta, měla svá pravidla. Na gymnázium se jen tak někdo nedostal, takzvané průmyslovky byly ve městě čtyři a jedna z nich byla geologie a důlní měření, tak jsem si ji zvolila. Přiznávám, že to v tom čase nebyl můj šálek kávy, technické věci a množství odborných předmětů, ale maturitu jsem udělala a dnes jsem ráda, že jsem to absolvovala. Píši o středověku, o dolech, o drahých kamenech, zlatonosných potocích a prvních důlních městech … Takže jsem jen oprášila vědomosti a přidala k nim další. Všechno co se člověk naučí, jej dříve nebo později svým způsobem obohatí.

Svůj sen jste si splnila a v roce 2008 jste jako spisovatelka debutovala romány Zlatníkova chovanica a Bosorkina dcéra. V jednom rozhovoru jste řekla, že právě ke knize Zlatníkova chovanica máte nejvřelejší vztah, protože byla první a proměnila vaše sny ve skutečnost a otevřela cestu dalším knihám. Pamatujete si ten pocit, když jste své první literární dítko držela v rukou?

Ten pocit, když se sny zhmotní ve skutečnost, je nepopsatelný, to člověk musí prožít a zůstane mu v srdci navždy. Každý to procítí po svém, ale pointa je stejná. Mým snem bylo vydat knihu, psát a nikdy jsem v to nepřestala věřit a ono se to opravdu stalo. Vzpomínka na ten okamžik mne stále dojímá.

Dnes máte na svém kontě hezkou řádku titulů, které vám vynesly titul „královna historických romancí.“ Děje vašich knih se odehrávají ve středověku. Proč právě toto období, kterému se říká „doba temna“?

Přesně kvůli tomu názvu – doba temna. Středověk je fascinující, a čím více o něm čtu, tím více jsem o tom přesvědčenější. Začalo to protiklady, na jedné straně otroctví, nemoci, epidemie, neomezená moc nad životy lidí, na druhé straně pojmy jako rytířství, čest, legendy o hrdinech, nádherné hrady a umělci se svými obrazy, které nás ohromují dodnes. Zároveň je opředený množstvím polopravd a mýtů, které mne velice baví bourat a vkládat do svých knih jako například to, že největším bohatstvím šlechty nebyly truhlice plné zlata, hrady a území, ale lidé, kteří obdělávali půdu, kutali v dolech, chovali dobytek, pěstovali obilí a žili, že šlechtici by byl k ničemu ubohý a hladový poddaný, když potřeboval, aby pracoval a měl z něho užitek. Samozřejmě, že se vždy našli jednotlivci, tyrani, kteří jsou více na očích, více se o nich psalo, ale ti byli, jsou a také budou, netřeba zevšeobecňovat, že takto přemýšleli všichni. To by se nám nedochovalo tolik krásných příběhů a legend.

Na každou knížku se pečlivě připravujete. Studujete různé podklady, abyste co nejvěrněji zachytila čas dávno minulý. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? A můžete prozradit, o čem bude další váš literární příběh?

Inspirace je všude, může být ukrytá v obraze, ve šperku, v jediné větě v encyklopedii, která vzbudí moji pozornost, v dokumentu o hradním brale, ve vzpomínce na to, co jsem viděla a slyšela… Stačí si představit člověka a jeho životní příběh, každý kámen do zbořené zdi musel někdo vložit, po starých chodbách musel někdo chodit a také měl své sny, ten šperk visel na krku dámy … Legenda říká, že toto se stalo … A ono se pak píše samo.

Právě jsem dokončila nový rukopis, který se vrací do doby Kumánů, o kterých víme stále málo, stejně jako o době panování Ladislava Kumána, kterého zavraždili vlastní, a zemřel bez zákonitého potomka. Milostný příběh „V mene jej veličenstva“ zachycuje právě toto období, a také hrdinství a lásku Viliama a Valentíny, kteří se odváží čelit intrikám nejmocnějších.

Čím je pro vás psaní stále tak fascinující?

Psaní je jako dýchání, když se jednou nadechnete, už nemůžete přestat. Je pro mne požitkem, je psychohygienou, je odpočinkem, je učebnicí, je přítelem, je prací, je vlastním filmem, ve kterém můžu být režisérem, a který si ve své mysli shlédnu, kdy chci a v takových barvách jaké chci. Je to moje vnitřní procházka středověkou krajinou, nahlédnutím do minulosti, vcítěním se do osudů postav. Někdy mám pocit, jako bych to skutečně prožila a viděla na vlastní oči, tak to dokáže být reální. Jsem na tom doslova závislá jako hráč na počítačové hře.

Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že vašim spisovatelským vzorem je chorvatská novinářka a spisovatelka Marija Jurić Zagorka (1973–1957). A co další autory? Oslovil vás někdo v poslední době, jehož knížku byste doporučila si přečíst?

Čtenářka? Hm, byly časy, kdy jsem hltala knihy po tuctech a denně, nešla jsem ani spát, dokud jsem si pár řádků nepřečetla, případně celou knihu. Všechno, co se mi dostalo do rukou a zaujalo mne obsahem ... Začala to Angelika, Krásná Catherine, Tři mušketýři, Věčná Ambra, Jana Eyrová… ale Plameny inkvizice od Zagorky budou navždy knihou, ze které mi ve čtrnácti letech padla čelist, a pak ještě vícekrát. Děj se neodehrával ve Francii, v Anglii … a přesto byl úžasný! Proto je a bude mojí srdcovkou a vzorem. Ostatní autory a jejich knihy? Jsou jich desítky a kdykoliv se k nim vracím, vždy se stejným efektem. Miluji J. Lindsay, J. Deveraux, M. McKinney, Mišku Hajdukovou se svými knihami, Katku Gillerovou, Emily Beňovou, Moniku Wurm a mnoho dalších, to bych vyjmenovávala velice dlouho. Také jsou knihy, které se mi zabodly do srdce a už tam zůstaly a kdykoli si na ně pomyslím, bodnou znovu, jako například Modrý zápisník. Pouštní květ …

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

No, odpočívat umím také. Když mohu, maluji a cestuji, miluji moře, ale i stará města a také si ráda vyběhnu do zahrady. Jen tak sedět a nudit se, tak to já neznám a ani tomu nerozumím. Je tolik věcí, při kterých si člověk může odpočinout.

Jana Pronská:

• Narodila se 24. 4. 1972 v Gelnici na Slovensku. Vystudovala geologii na Střední průmyslové škole geologicko-hornické ve Spišské Nové Vsi.
• Knihy – Zlatníkova chovanica, Bosorkina dcéra, Láska a česť, Hriech prvej noci, Zradená ľúbosť, Kliatba, Rytierova česť, Kumánska princezná, Rebelka, Šťastné náhody, Naveky tvoja, Ohrdnuté srdce, Právo na lásku, Rytierov sľub, Rytierova česť, Janičiarova žena, Jorga, Krvavý erb, Diablova zajatkyňa, Srdcom a mečom, Dve mince nádeje, Viazaný prísahou, Čierna vdova, Verenica, Súboj s láskou…
• Je vdaná, má tři děti a s rodinou žije na východě Slovenska u obce Nálepkovo.

Foto: archiv Jany Pronské

< Předchozí		Další >