Kultura21.cz

Muž mnoha tváří. Nebo také renesanční muž. Tak bych charakterizoval Alexandra Goldscheidera (ročník 1950), který se prosadil už před mnoha lety v československé pop music jako hitmaker, aranžér, producent, novinář… Nicméně po emigraci se koncem 70. let neztratil ani v Londýně, kde se svou rodinou už před lety usídlil a kde dodnes žije. Nadále tvoří, živí se muzikou, vydává desky, má svoji firmu a tu a tam zamíří do Prahy. Ostatně není to tak dlouho, co mu vyšly v Česku knižní memoáry Cílené náhody, ale v plánu je i vydání autorského 4CD Písně pro jiné i pro mne. A právě nejen o knize, ale i o chystaném čtyřalbu, je i následující rozhovor.

Co všechno vás přimělo napsat memoáry? Kdy ten nápad vznikl a jak dlouho text vznikal?
Pocit, že bych měl sepsat rodinnou historii především kvůli svým předkům a pro naše potomky jsem v sobě nosil už desítky let, když postupně prarodiče, rodiče a několik málo dalších příbuzných odcházelo a najednou bylo pozdě zvědět někdy i to základní. Vůbec nechápu, že jsem jako mladý nejevil více zájmu. Člověk současně nechce zatěžovat své děti informacemi, po nichž obdobně nebádají, a tak jsem v roce 2016 po pár letech práce udělal velkou A3 sto šedesáti stránkovou knihu s šesti sty fotografiemi a všemi potřebnými rodinnými údaji. Jednou jim přijde vhod.

Sepsat memoáry je ale docela něco jiného, byť mi všechny údaje z fotoknihy a především stovky fotografií přišly nesmírně vhod. Za Cílené náhody vděčím jednoznačně Facebooku jako platformě pro uveřejňování svých příběhů, a jejich čtenářům, kteří mě už po několika prvních začali přesvědčovat až urgovat o jejich knižní sepsání. Zásadně pak k němu přispěli, když si jich 460 knihu předem objednalo a zaplatilo, mnozí často v několika výtiscích.

Své příběhy jsem začal na Facebooku uveřejňovat zcela náhodně v srpnu 2017, což záhy přerostlo v tradici, kdy v pátek o půlnoci, děj se co děj, vždy jeden uvedu. Jejich knižní podobu jsem začal připravovat o dva roky později, kdy jsem se ale nevěnoval prakticky ničemu jinému sedm dní v týdnu a v posledním půlroce non-stop dnem i nocí. Nešlo totiž už jen o rukopis, ten jsem dopsal v půlce února 2020, ale knihu jsem i nakonec dělal celou graficky sám a při té příležitosti ještě rukopis drobně upravoval, což by žádný grafik nemohl. Naštěstí mám blízko k počítačům a práce s nimi mě těší a naplňuje. Až příliš…

Píšete o rodičích i prarodičích a o jejich barvitém životě. Dají se vaše memoáry nazvat i jakousi ságou?
Smyslem knihy to nebylo. Z tátovy strany jsou Goldscheiderové spolehlivě vystopovatelní do doby císaře Rudolfa II., kdy byl Isaac Goldscheider jeho osobním zlatníkem. Z máminy strany mám dokonce fotografii prapradědečka Alexandra Zvjagina, terského kozáckého atamana, s mým pradědečkem Petrem, a z babiččiny strany jejího tatínka, Josifa Placatku, dirigenta carova vojenského orchestru. Popisuji ale rodinné příběhy spíše než bych systematicky zachycoval historická data.

Čím vaše kniha začíná a končí?
Má devět kapitol, první je Má máma a divadlo, popisující mé rané dětství strávené v nemalé míře v divadle E. F. Buriana, kde máma hrála. Poslední kapitola, Nový život v Nové zemi, které jeden z čtenářů dal ve své recenzi podtitul Americký thriller, popisuje necelý rok, který jsem strávil bezprostředně po sovětské invazi ve Spojených státech.

Šel jste do hloubky i u vašeho barvitého profesního a osobního života?
Cílené náhody zachycují osudy a životy mých rodičů a prarodičů, se všemi specifikami, které přinášela velká i malá historie – Rusko a Sovětský svaz s občanskou válkou, revolucí, gulagem, a na druhé straně fašismus, holocaust a socialismus, se soustředěním na Terezín a také třeba zámek Dobříš. Pokud jde o můj vlastní život, tak jen do mých devatenácti let, kdy jsem se vrátil do Prahy z New Yorku. Ne že by nebyl barvitý a zajímavý, což bylo dané prostředím, v němž jsem vyrůstal, kombinací pravoslavných antikomunistických rodičů mé mámy a židovské rodiny mého levicového táty, z níž prakticky nic nezbylo, ani to židovství – ale o to více potřeba věnovat se jak vyvražděné rodině, tak její kontinuitě včetně židovství.

V Česku jste měl rozjetou kariéru hudebního skladatele a producenta, byl jste u vzniku mnoha nahrávek a desek slavných zpěváků. Přesto jste emigroval.
Ne že bych se nad tím nezamýšlel, a ne že by se nad tím několik mých známých nepodivovalo. Byla to složitá situace a složitá doba. Po roce v Americe ve svých osmnácti a četných cestách do zahraničí v dalších letech jsem měl velmi dobrou představu o životě na „Západě“, se všemi těžkostmi, které emigrace přináší stejně jako s klady svobodného života bez přetvářky. V Praze jsem měl roztočenou sólovou LP desku, dělal jsem docela svébytnou, novátorskou hudbu, vše se mi dařilo, ale v pozadí mě pronásledovala StB a měl jsem pocit, že bych měl své rodině zaručit bezpečnější, svobodnější a důstojnější život. Ani trochu nešlo o jeho ekonomickou stránku. Když jsem dostal možnost natáčet v předním londýnském nahrávacím studiu, samozřejmě jsem se jí chopil a pak se vše vyvinulo, jak snad mělo. Nebylo to snadné rozhodnutí – a nebylo to snadné…

Když se ještě vrátíme k vaší první české kariéře, jak ji s odstupem času hodnotíte? Jak na ni vzpomínáte? A vyjdou nějaké reedice anebo výběr toho nejlepšího?
Vzpomínám na ni velmi rád, romanticky a asi také idealisticky. Přetavit se z hudebního kritika na skladatele a později i interpreta nebylo právě nejsnazší, ale měl jsem štěstí, že jsem od počátků psal písničky s vrcholnými textaři, jako byli Jiřina Fikejzová, Pavel Kopta, Pavel Vrba, ale také s tehdy začínajícími výbornými Petrem Markovem, Janem Krůtou a dalšími. Stejně tak bylo úžasné slyšet písně od Hany Hegerové, Karla Černocha, Heleny Vondráčkové, Pavla Bobka, Jitky Molavcové, a pak už více pracovat na celých LP s Věrou Špinarovou, Evou Pilarovou a dalšími. A pak mě samozřejmě ještě více vzrušovalo pracovat se syntezátory, zahrnovat je do svých aranží, nahrávat si vlastní základy, pár písniček nazpívat sám. Snad ještě letos vyjde moje 4CD Písně pro jiné i pro mne, které zachycuje skoro půl století mé skladatelské a, interpretační a producentské činnosti, s jedním CD písní zpívaných předními českými interprety v 70. letech, s druhým mých instrumentálních skladeb, třetím s mou vážnou hudbou z posledních třiceti let a čtvrtým s písněmi, které jsem v posledních třech letech nazpíval sám.

Jak se vám jevil česko-slovenský pop tehdy a dnes?
Stydím se, že o dnešním nic nevím – už desítky let poslouchám víceméně jen vážnou hudbu. Tehdejší pop byl v mnohém opravdu velmi profesionální. Josef Vobruba, Václav Zahradník, Václav Hybš, se kterými jsem spolupracoval, byli muži na svém místě a byla trochu tragédie, že museli své umění rozmělnit i pro poplatné ideologické nesmysly režimu. Vašek Zahradník měl na mnohem víc než na zábavný televizní orchestr, se kterým se v očích mnohých zprofanoval, zejména v sepětí s politickými akcemi. Když o pár let před tím dirigoval mezinárodní jazzový big-band, měl respekt vrcholných hudebníků z celého světa! Ale jeden aspekt byl za socialismu ohromný: společný nepřítel: režim! Cokoliv se zrodilo, zejména od rockových kapel, nebo cokoliv nepoplatné socialistickému duchu, byl dvojí úspěch: umělecký a fakt, že to prošlo všemožnými schvalováními, cenzurou, a také autocenzurou těch, kdo měli zodpovědnost a báli se více, než bylo třeba. Jako typický příklad dávám LP Věry Špinarové, které se mělo jmenovat podle jedné z písní Hadrová panna a nakonec bylo kvůli jménu zakázané, než se od něj upustilo a pojmenovalo se číslem 3. Důvod? Večer před schvalováním běžela v televizi inscenace, kde se hlavnímu zápornému hrdinovi, narkomanovi, říkalo Hadrář – a vznikla obava, že LP, které se připravovalo přes rok a s inscenací nemělo absolutně nic společného, by s ní mohlo být spojováno! Ze Supraphonu jsem poté odešel.

Podobně činorodý jste byl i v zahraničí… Vydal jste řadu alb a skladeb mnoha žánrů…
V Londýně mi nejprve vyšly dvě sólové desky Themes for a One-Man Band I a II. Točil jsem je dva roky v nelehké době, kdy jsme s dvěma malými dětmi emigrovali, desetkrát jsme se stěhovali, většinou někam, kde jsme mohli víceméně zadarmo pobývat, a když jsem po dvou letech doufal, že se postavíme na vlastní nohy, společnost vydala desky jako library music, tj. jako takové prefabrikované skladby pro použití ve filmu, televizi a rozhlase, a nikoliv jako komerční nahrávky pro běžný trh. Tím jsem přišel i o honorář a v nemalé deziluzi se vrhnul na tehdy se rodící svět domácích počítačů, v němž jsem záhy bohužel uspěl – bohužel proto, že hudba šla na desetiletí úplně stranou. Po tátově předčasné smrti jsem mu jako kadiš vydal jako první na světě dvoj-CD hudby z Terezína a víceméně náhodně jsem vydal unikátní CD Američan v Praze Aarona Coplanda dirigujícího Českou Filharmonii, ale pak jsem se soustředil na vlastní tvorbu, CD Písně písní, svých sborových skladeb Stabat Mater a dalších. Před dvěma roky mi společnost Little Beat Different vydala retrospektivní vinylovou LP desku.

Co vám dala zkušenost napsat, dopsat a vydat knihu? Budete v tom pokračovat?
Už mám rozepsaný druhý díl a jako se vším už samozřejmě vím trochu víc, jak na to. Psaní pro mne novum nebylo, začínal jsem už v sedmnácti jako hudební publicista a později kritik, ale psát knihu je něco docela jiného. Není to také o nic snazší v Londýně, kde už žijeme téměř 40 let, ale naštěstí s ženou mluvíme doma stále především česky. Jazyk pro mne tak žádný problém není, byť se vyvíjí mimo nás, a byť se pravidla mění z mého pohledu stejně nesmyslně jako v 60. a 70. letech – kdy už se zrodí nový Komenský a bude mít odvahu češtinu zjednodušit a ne zbytečně komplikovat neustálými kosmetickými a matoucími změnami v používání s a z, malých a velkých písmen, čárek ve větě a dalších malicherností. Angličtina se bez toho všeho obejde a mluví jí bilióny. Pardon, biliony. Vlastně miliardy.

Cílené náhody měly od začátku do konce trochu zvláštní osud. Nejprve mě k jejich napsání vyprovokovali čtenáři mých příběhů a pak i knihu financovali. V kritické fázi zasáhl Covid-19, kvůli němuž jsem nemohl do Prahy a knihu jsem, jak už jsem se zmínil, i graficky upravil, vysázel. Od dětství mě fascinovalo „lámání“ textů, tj. jejich formátování do finální novinové či knižní podoby. Tehdy se to dělávalo ještě po staru s nůžkami a lepidlem, než to šlo sazečům, dnes to vše jde mnohem snáze na počítači. Byť jsem knihu na počítači napsal, tak ten přenos do knižní podoby mi přišel zbytečně pracný, a druhý díl proto píšu rovnou v InDesignu v knižní formě. Pro redaktorskou/korektorskou práci je to atypické a v principu nevítané, ale má výborná redaktorka Eva Lorencová si s tím dokáže poradit, a doufám, že to tak bude ve skutečnosti celé méně pracné. Tedy ne že by ten software byl tak snadný, ale mám ohromného kamaráda a specialistu Honzu Pánka, který se se mnou obětavě dělí o své celoživotní zkušenosti.

Druhý díl mých vzpomínek má pracovní název Mluví k vám robot, jednak podle stejnojmenné písně, kterou jsme koncem 70. let napsal s Michaelem Žantovským, a také dle mé londýnské společnosti Romantický Robot. Cílené náhody končily mým návratem z New Yorku v roce 1969, v mých devatenácti, druhý díl navazuje. Ještě si nejsem zcela jist, kde skončí…

Foto archiv Alexander Goldscheider