Kdo přijde do Staré, bude mít Hřeby v hlavě aneb rozhovor s režisérem Pavlem Gejgušem
Banner

Kdo přijde do Staré, bude mít Hřeby v hlavě aneb rozhovor s režisérem Pavlem Gejgušem

hreb200Je 15 hodin odpoledne. Sedím u baru Staré arény a čekám na Pavla Gejguše, který je režisérem, scénáristou a scénografem divadelní inscenace s názvem Hřeby v hlavě, která nás zavádí do prostředí, ve kterém jsou lidé znaveni po dvou evropsko-islámských válkách, prahnou po zapomnění všech hrůz a katastrof, chtějí se distancovat z šedé reality. Jedinou pomocí pro ně může být telurový hřeb, jistý typ drogy, který však nese svá rizika.

 

 

Pavel Gejguš pochází z Ostravy, svá studentská léta věnoval JAMU v Brně, kterou úspěšně absolvoval.  Po studiích se živil jako režisér na volné noze ve Zlíně, Olomouci, Brně, Bratislavě a Chebu.  Nyní svůj čas tráví hlavně ve společnosti Staré arény, kde má i svou kancelář, která se stala jeho tvůrčím prostředím.

Nyní Pavel vchází do dveří. Přicházím k němu, abych se mu představila. Vyjdeme točící se schody nahoru do jeho kanceláře. Usedáme na svá místa a pokládám mu první otázku.

Zajímalo by mě, kde jste narazil na knihu Telurie od Vladimíra Sorokina, která je předlohou pro tuto inscenaci?
Já znám Sorokina díky jeho románu Den opričníka, který mi doporučil nějaký můj kamarád a tento Den opričníka se mi hrozně líbí, taky jsem ho četl už několikrát. Když jsme v létě zkoušeli Zlého jelena, tak tam hrála právě Andrejka Berecková. Tehdy jsme se spolu bavili o tom, že se nám spolu dobře spolupracuje, a že bychom spolu udělali nějakou další hru. Nejprve jsme řešili to, o čem by to mělo být. Nakonec jsme došli k tomu, že oba máme strašně rádi Sorokina a dohodli jsme se, že spolu přepracujeme Telurii, jelikož je to jeho nejnovější dílo, tudíž to není zpracované, a tak my budeme takovými průkopníky.

hreb1

 


Upřímně řečeno, když jsem se pokoušela něco o tomto díle dozvědět, tak mě dosti zarazilo, že jsem se někde dočetla, že tento Sorokinův román se skládá z padesáti příběhů a údajně vůbec není snadné ho číst. Navíc, když se zamyslím, kolik zde figuruje postav, tak to určitě nebylo jednoduché zpracovat do podoby divadelního představení, protože přece jenom je zde zjevná jakási roztříštěnost díla na samotné celky. Jak jste se s tímto popral?
Je pravdou, že kniha se skládá z padesáti příběhů, které na sebe vůbec nenavazují. Každý příběh je jakoby takový z střípek z jiného kouta světa, ale vše se odehrává ve stejnou dobu, v nějaký ten rok. Nicméně to úplně tak nevím, protože tam nikde není napsané, co je to přesně za rok, ale podle toho co tam ty postavy uváděli za věk, tak jsem se dopočítal, že by to mohlo být kolem roku 2060. Přijde mi, že jsou takové střípky, které se dějí v jeden den v roce 2060 na různých koutech planety Země.  Jsou tam nějaké dopisy, jsou tam věci z Ruska, jsou tam věci z Číny a z různých jiných zemí, tudíž ta předloha moc divadelní není, takže to byla první věc, o které jsem musel přemýšlet, jak se k tomu postavit, jak to pojmout. Nakonec jsme s Andrejkou vybrali ty povídky, které nás baví, a které mi přišly jako ty nejzajímavější a nejnosnější. Ty jsem se pak snažil uměle propojit pomocí postavy Marusji, která zde vystupuje pouze v jedné povídce, z té jsem pak udělal hlavní postavu, kterou do jistého bodu můžeme sledovat.


Když jste se teda rozhodl toto dílo zpracovat, jaký byl váš cíl? Myslím tím, jestli jste chtěl poukázat na něco konkrétního, anebo naopak jste spíš chtěl jen diváka naťuknout? Protože když jsem viděla ono přestavení, tak jsem měla takový pocit, že to není jen o vizi budoucnosti, ale hlavně taky o tom, co se děje dnes. Zvláště jsem to zpozorovala na konci, kde Jan Chudý a Šimon Krupa spolu vystupují jako homosexuální pár a dávají nám zde jakési resumé vztahující se k lidem dneška, ovšem jinak po celou dobu představení se to hlavně týká oné budoucnosti a daných postav.
Mě hodně baví žánr sci-fi, ale rozlišuji mezi takovým, které je hodně fantazijní, jakou jsou například Hvězdné války, to už mě moc nebaví. Nikomu to neberu, když se mu to líbí a rád chodí na to do kina, ale mě to nezajímá. Já preferuji takové sci-fi, které jakoby poukazuje na současné problémy a tím, že je posune do blízké budoucnosti, tak tím nastíní možnost vývoje, a tím je zveličí. Třeba mám moc rád Potomci lidí, kde jsou jakési prvky sci-fi, ale není to o tom, že by tam lítaly nějaké vesmírné lodě, ale je to o společnosti, která je za dvacet let a kam to může dojít. Takže tomu tak bylo i u Hřebů v hlavě, kdy jsme chtěli poukázat na problémy dnešní doby a jenom je zveličit. No, a ti homosexuálové na konci měli být právě odkazem k současnému člověku, jelikož divák se může od onoho světa distancovat do té doby, než oni tam přijedou. Ano, do té doby si může říct, že se ho to netýká, nebo že je to nějaký Sovětistán, nějaká budoucnost, ztracená minulost. Nicméně jakmile tam přijedou ti homosexuálové, tak tím jak jsou oblečení nějak civilně, mají připomínat dnešní dobu.


Dále by zajímalo, zda jste čerpal inspiraci i jinde než jenom z oné knihy. Bylo Vám tedy inspirací i něco jiného, nebo jste se striktně držel předlohy?
No, asi úplně moc ne. Jsem rád, že znám celou Sorokinovu tvorbu, to mi určitě pomohlo lépe pochopit Telurii při jejím zpracování a vůbec orientaci v tom jeho světě. Třeba ta pasáž, která se odehrává ve feťáckým squatu, mi strašně připomíná jednu jeho hru, kterou napsal mnohem dřív před Telurií.  Jmenuje se Dostojevskij trip a vypráví o feťácích, kteří jsou závislí na literatuře a fetují kusy knih tak, že si je čtou, tak tím jsem se třeba inspiroval. S čím jsme se pak potýkali na samotném jevišti, bylo žánrové uchopení, říct si s herci jaký žánr mají hrát a kam se chceme dopracovat, kolem toho bylo nejvíc hledání. Například u scény, kde vystupují dva zmutovaní psi u ohně, jsme se bavili o hře Čekání na Godota, jelikož nám to připomínalo tuhle hru, kdy to nemá moc pointu, není zde výrazný děj, jenom tam sedí dvě postavy a jen se tak baví, tak zde jsme se odkazovali na toto.  Jinak myslím, že jsme nehledali.  I když teď si vzpomínám, že hned ze začátku mě ještě inspirovaly obrazy od malíře Nea Raucha, který má takovou zvláštní poetiku. Jeho díla sice vypadají jako socreal, mám na mysli takové ty budovatelské obrazy z 50. let, akorát on do nich vkládá snové a fantazijní prvky, to byl pro mě právě takový první odrazový můstek. Říkal jsem si, že bych chtěl, aby to působilo takhle, proto jsem volil takovou scénu, kde je nábytek ze starých dob, busta Klementa Gottwalda a další takové věci, aby to připomínalo ten starý komunistický socreal, avšak zároveň jsem do toho pak záměrně vložil nějaké nové prvky, viz třeba ten fosforečně zelený štěrk a další věci.

hreb2

 


Abychom upustili od té odbornosti, tak jak Vás bavilo režírovat tuto inscenaci? Určitě Vám to bylo i nějakým způsobem přínosné, tak jakým?
Bavilo mě to hodně. A přínosem? Když si to vezmu, tak jednak z pohledu divadla, tak ta historie toho, co tady děláme kontinuálně, je hodně krátká. Vlastně první premiéra byly až Dívky ze Sorok, které se uváděly minulý rok v červnu. Během toho jsem si říkal, že bych chtěl s každým dalším projektem posunout dál laťku toho, co dokáže toto divadlo udělat. Takže podle mě Hřeby byly taková zatěžkávací zkouška, byť to nebyla nějaká monster výprava, tak na naše poměry to bylo hodně složité a na to, kolik nás tady je, tak to bylo hodně pracné dát celé dohromady. Tudíž jsme si šáhli na nějakou naši mez, co jsme schopni zvládnout udělat.  Také setkání s lidmi, kteří tam hráli, bylo super.


Teď mě napadá, jak se Vám vlastně pracovalo s herci?  Hlavně, co bych ráda věděla, je to, jak přijali pánové Krupa a Chudý to, že mají hrát homosexuální pár? Přece jenom ta jejich závěrečná scéna, kdy mají mezi sebou jakýsi akt, by asi ne každého muže potěšila, kdyby měl něco takového udělat.
No, tak s tím neměli problém. V tom byla výhoda všech těch lidí, co v tom hráli, že byli přesvědčeni o tom tvaru a mají rádi divadlo natolik, že jsou víceméně schopni na jevišti udělat cokoli, čemu věří, že je to opodstatněné a má to nějakou jasnou myšlenku. Takže například u těch homosexuálních scén jsme vybrali jen něco, byť toho nabízely mnohem více, tedy nenarazil jsem zde na nějaký problém, že by mi někdo řekl, tohle fakt dělat nebudu, to je moc. Zkoušeli jsme různé možnosti, co tam může být a pak jsme z toho vybrali to nejlepší.  V tomhle byla ta spolupráce super.
A co říkáte na výkon Andrei Bereckové? Přece jenom tím, že tam hrála jako jediná žena, tak o to víc ta její postava vynikla.
Mně se moc líbilo, jak to Andrejka zahrála.  Co se týká spolupráce s ní, tak byla akorát složitá v tom, že Andrea studuje v Praze, takže byla hodně limitovaná tím, jak často tady moha být. To byl ze začátku docela velký problém, takže jsme to museli nazkoušet intenzivně za krátký čas. Na druhou stranu, když tu byla, tak se tomu věnovala naplno a bylo to super. Sama chodila kupovat nějaké rekvizity, kostýmy, něco šila, když se nezkoušelo a samozřejmě v té práci to brala dosti poctivě.


Asi se už nemusím ptát, jak jste s finální podobou představení spokojený. Přece jenom z toho, jste zatím řekl, to jasně vyznívá.
Ano, jsem spokojený.  Byl jsem právě zvědavý, co na to budou říkat diváci a jak to na ně bude působit, protože si myslím, že zrovna Hřeby v hlavě, ze všeho co jsem tady kdy udělal, jsou nejbližší tomu, co chci sám na divadle vidět, ale zároveň si uvědomuji, že pro nějakého konvečního diváka to může být těžší sousto. Navíc, je tady mnoho obrazů, kdy ten divák musí být opravdu interaktivní v tom smyslu, že sám přemýšlí, proč to tam je, co to znamená, jaký to má význam. Takže jsem čekal, jaké na to budou reakce, a právě mě překvapuje, že za tím jsem se shledal s hlavně pozitivními názory, že se to mnoha lidem líbí, že si ten příběh museli dokončovat.


Na závěr poslední otázka: Plánujete se pochlubit s touto inscenací i mimo Starou arénu? Vystupovat i jinde?
Určitě. Letos se poprvé chceme zúčastnit nějakých divadelních festivalů. U Hřebů to bude trošku složitější kvůli prostoru, na který jsme vázáni. Nicméně jestli to vyjde termínově s herci, tak by se Hřeby měli hrát v Brně v Industře, tam má proběhnout festival s názvem ,,Ostrava v Brně‘‘ a budou tam hrát i Bezruči a Komorní scéna.  


Tuto divadelní inscenaci mají možnost diváci vidět Ve Staré aréně od 28. 2. 2016, kdy měla svou premiéru. Tímto bych ráda poděkovala Pavlovi Gejgušovi  za příjemný rozhovor, jelikož byl na mě velice milý a vřele mi odpověděl na každou otázkou. Taky jsme se mnohdy zasmáli a vytvořila se mezi námi přátelská atmosféra. Co k tomu všemu více dodat? Jedině: Tak hurá na představení do Staré arény!


Více informací: http://staraarena.cz/repertoar/hreby-v-hlave



Nejnovější články:
Starší články:

 




Hledáme do týmu...

Přihlášení



Anketa


Partneři

Hledat

Čtěte také...

Seriál k měsíci čtenářů: Knihovny pro K21, Uherské Hradiště

brezen-mesic-ctenaru 200Regály plné knih, u počítače dáma či pán, který obřadně přebírá vracené knížky a zapisuje nově vypůjčené. Místnost specificky vonící – tak voní jenom tištěné publikace, stojící jako vojáci v řadách. V sále tichý šum, jak...


Literatura

Na český knižní trh se vrátil nestárnoucí román Tanec s vlky
ImageOscarový snímek Tanec s vlky zná pravděpodobně většina našich čtenářů. A není to tak dlouho, co na náš knižní trh po delší době zavítala románová předloha slavného filmu, kterou má na svědomí spisov...

Divadlo

Začátek výroční 60. sezony v Divadle Na zábradlí provází výstava portrétů osobností spojených s legendární scénou

divadlo dnz perex fotokivaJiří Bartoška, Jan Přeučil, Jana Preissová, Jana Plodková, Václav Vašák, Jakub Žáček, Miloslav König a další výrazné tváře spojené s minulostí i současností pražského Divadla Na zábradlí se sešly na...

Film

Nejoblíbenější ruská pohádka Mrazík baví už několik generací

altRuská filmová pohádka Mrazík (1964) je asi jediná klasika z bývalého Sovětského svazu, na kterou se dá dívat. Možná dnešní doba poněkud svádí ke zjednodušování, ale na rozdíl od ostatních filmů nebo knih se tohle neopírá jen o chudobu a tragédii, al...