Okatá a sympatická černovláska. Tak lze charakterizovat Soňu Drábkovou, která v minulých týdnech pózovala Robertu Rohálovi. Společně vytvořili fotografickou kolekci, jejíž vernisáž proběhne začátkem příštího roku v Kroměříži. Zatímco v případě Robertových výstav nebude tato zdaleka první, pro Soňu znamená připravovaná výstava něco jako premiéru. I když je to její první kolekce, jako modelka se prý ale necítí. Celý projekt vnímá jako zajímavou zkušenost stejně jako příležitost, která ji posunula někam dál.

 

 

Nafotila jste svou první kolekci a půjde o černobílé portréty. Těšíte se na výsledné dílo?
Ano, je to moje premiéra a na výsledek se samozřejmě moc těším, černobílá fotografie má své kouzlo. Musím se přiznat, že jsem hodně pyšná, že mne Robert Rohál oslovil a vybídnul  mne ke spolupráci na jeho foto projektu. Robert je velmi impozantní muž, ráda mu naslouchám, je velmi pracovitý a úspěšný, na druhé straně je tak skromný a pokorný...  Četla jsem spoustu jeho  článků z oblasti kultury a stejně tak se mi dostaly do rukou některé jeho knížky, navíc sleduji jeho fotografickou tvorbu a měla jsem  dokonce tu čest uvést jeho vernisáž v Kroměříži. Jeho fotky jsou tajemné, něžné a přitom v sobě mají zvláštní náboj.

Nechat se fotografovat, to chce stejně kus odvahy. Jste exhibicionistka?
Jedním slovem? Ano (smích). Už jako malá jsem se ráda předváděla, zpívala před zrcadlem, ale také sportovala, recitovala na soutěžích a všechno mne šíleně bavilo, jak jinak.  Když jsem se vdala za bezva chlapa, porodila dva syny, na dlouhou dobu jsem svou energii a lásku věnovala své rodině. Dneska už jsou kluci velcí, samostatní a já už mám taky více času na sebe.

A tak jste začala tančit...
To máte pravdu, po čtyřicítce jsem propadla své velké životní vášni - tanci. Jsem členkou tanečního souboru M dance crew KM. Věnujeme se stylu street dance, jsme taková partička tanečních nadšenců, jezdíme po soutěžích, vystupujeme na různých akcích. Moc mě to baví a naplňuje. Je to super koníček,  i když - mezi námi - také velká dřina. Navíc vystoupit před lidmi, to vyžaduje notnou dávku exhibicionismu (smích). A právě po jednom takovém vystoupení na Dni tance v Kroměříži mě Robert oslovil.

 

Pokud vím, tak jste i předtím měla nabídky na focení, ale nepřijala jste  je. Proč?
Měla jsem nějaké nabídky, ale to už je hodně dávno, tehdy jsem byla mladá a vůbec to neřešila.  Zaujala mě až nabídka Roberta, a tady se budu ráda opakovat. Jednoduše se mi jeho fotografická tvorba líbí, stejně jako jeho nápad - fotit zralou ženou v různých podobách, postavit to na výrazu a emocích. Každopádně to byla  velká výzva, tomu zkrátka nešlo odolat.

Kolekce, kterou jste nafotila, ale není komerční záležitost. Co si od ní  slibujete? Kariéru modelky asi ne, nebo se pletu?
Víte, já miluju krásno, umění, a to nás, myslím, s Robertem spojuje. Láska k umění, k černobílé fotce obzvláště. Navíc si rozumíme jako kamarádi, máme hodně společných témat. Proto jsem se do tohoto projektu vrhla s nadšením a dala jsem do toho hlavně srdíčko. Hodně mě to bavilo. Je mi jasné, že nejsem žádná modelka, jsem ale ženská, která miluje život, tak proč si neudělat radost.  Rozhodně se na žádnou dráhu modelky nechystám (smích), ani nic neočekávám, spíše mám zbožné přání, aby se finální dílko Robertovi podařilo a aby se to líbilo třeba už jenom mému manželovi, rodině a přátelům.

Čím vším jste na fotografiích Roberta Rohála? Ráda se proměňujete?
Na fotografiích představuju ženu mnoha tváří, mnoha podob. Nutilo mě to hrát různé role, třeba jsme si řekli, že zkusíme evokovat ať už podobu Marylin Monroe, Lídy Baarové nebo Josephine Baker. Ale také jsme se dotkli šedesátých let, na jedné fotografii mi zase Robert určil podobu Konstance Mozartové... Přitom tady hraje jen moje tvář, jde čistě jen o portréty. Mimochodem na několika fotkách nebude vedle mne chybět ani mužský element, což je v tomto případně třeba Radim Mikula.

Tak jako tak stojí celá kolekce na vás...
I když jsem doma zkoušela, Robert ze mne během focení nakonec vydoloval výrazy, že se i já sama někdy nepoznávám.  Ale o tom tato kolekce vlastně je.  Kdo zná Robertovu tvorbu, ví, že je hodně specifický fotograf. Těším se, jak fotografie dotvoří a různými fintami dokouzlí.

Kolekce, zatím bez názvu, bude mít svou premiéru začátkem příštího roku.
Vernisáž by měla být koncem ledna příštího roku opět v kroměřížské cukrárně Amadeus. Je tam nádherný prostor, klenby, které ještě podtrhnou osobitost vystavovaných fotek.

 

Připravit takovou výstavu, ze které možná vznikne i kalendář na přespříští rok, to není jen tak samo sebou. Kdo se na tom všem ještě spolupodílí?
Samozřejmě nafotit něco takového není levná záležitost. Proto bych touto cestou chtěla poděkovat sponzorům,  úspěšným podnikatelům Romanu Odstrčilíkovi a Liboru Zapletalovi, a celému realizačnímu týdnu - skvělým kadeřníkům Soni Beňové a Janu Janíkovi. Zapůjčení paruk umožnila paní Věra Lapčíková a na několika fotkách mě líčila vizážistka Gabriela Nováková. Hodně mi pomohla i moje sestra Ivonka Morevová. Avšak největší dík patří Robertovi, protože ten si to celé vymyslel, bez něj by tohle všechno asi nevzniklo.

Foto Robert Rohál

< Předchozí		Další >