Reklama
Banner
Banner

Jiří Mužík: V Austrálii mi šlo dvakrát o život

muzik200Jeden z nejúspěšnějších českých atletů tohoto tisíciletí si v dětství nemusel lámat hlavu s tím, co z něj jednou bude. Jiří Mužík (39) měl vzor ve svém otci, který byl skokanem do dálky s osobním rekordem 775 cm. Když viděl jeho medaile a diplomy, bylo rozhodnuto. V roce 2000 vybojoval v belgickém Gentu společně s Janem Poděbradským, Štěpánem Tesaříkem a Karlem Bláhou zlaté medaile na halovém ME ve štafetovém běhu na 4×400 metrů a o dva roky později získal na evropském šampionátu v Mnichově stříbrnou medaili v běhu na 400 metrů překážek. Nejen o sportu, ale také o rodině, cestování, filmech a migraci jsme si popovídali v rámci následujícího rozhovoru.

 


Je pravda, že vás k atletice „dokopal“ otec?
Nikdo mě k tomu dokopávat nemusel. Odmalička jsem chtěl být atletem a ono to nakonec vyšlo.

Kdy jste začal trénovat?
V páté třídě jsem nastoupil na sportovní školu. Tam jsem začal chodit na atletiku a díky tomu se to rozjelo.

Běhání vás bavilo hned od začátku, anebo vás víc lákal třeba skok do dálky?
To jste docela dobře trefil. Zezačátku je důležité, aby se děti věnovaly všemu. Nikdy nevíte, pro jaký sport se rozhodnou později a jestli z nich budou vrcholoví sportovci. A atletika je základem všeho. Táta byl Mistr republiky ve skoku dalekém, soutěžil za Duklu Praha. Mně se odjakživa líbila „dálka“ – trojskok. Byl jsem nejdříve trojskokan, stal jsem se za mládež a pak za dorostence Mistrem republiky. Celou dobu jsem sám sebe vnímal jako skokana. Nikdy mě nenapadlo, že skončím u běhání. Ale díky tomu, že jsme od začátku dělali všechno, tak se mi to potom hodilo.

Otec se sportu pořád ještě věnuje? Třeba jako trenér?
Ne, on se trénování nikdy nevěnoval. Fandil mi společně s matkou, oba chodili na závody, ale otec se sportem skončil už dávno.

Matka byla z vaší sportovní dráhy nadšená, anebo z vás chtěla mít spíše doktora nebo třeba učitele?
Podporovala mě odjakživa. A když viděla, že domů vozím medaile, byla nadšená.

Jak vzpomínáte na ME v Gentu? Tušili jste, že vyhrajete? Anebo naopak nastaly nějaké „porodní bolesti“?
To by bylo na samostatný článek. Každopádně – ve sportu není nikdy nic jistého. Ten rok jsme všichni měli skvělou formu a všichni jsme se na tu štafetu soustředili. Podle toho, jak mi změřili mezičasy, teoreticky bych tam vyhrál i hladký závod na 400 metrů. Ale dneska mi to nějak nevadí. Povedla se nám štafeta, byl to náš cíl, s tím jsme i do toho šli. Věřili jsme, že vyhrajeme. S tím tam také člověk jede, ale počítat předem se s tím nedá.

Za největší úspěch v atletice považujete toto vítězství?
Tohle byl týmový úspěch. Atletika je však individuální sport... V tomto ohledu si nejvíce cením stříbrné medaile z Mnichova, kdy jsem se stal vicemistrem Evropy za rok 2002, to byl můj největší úspěch. Přece jen venku se to bere jinak než v hale. Hala je pro atlety spíše doplněk. Vyhrát halové mistrovství Evropy nebo světa je super, ale nikdy to nebude mít takový zvuk jako venkovní závody. Venek je prostě vždycky víc.

muzik3


Vás pak omezil úraz?
Deset jsem běhal na vrcholové úrovni, jezdil jsem na všechny akce. Vždycky jsem se pokoušel o medaile, opakovaně jsem se zúčastnil finále mistrovství světa, což je možná ještě větší úspěch, protože dostat se mezi osm nejrychlejších běžců na světě je hodně náročné… No a pak jsem se zranil a hned těžce. Urval jsem si koleno. Snažil jsem se potom znovu běhat, jenomže tím jsem si to poničil ještě víc. Následovaly operace, navíc jsem už měl vyšší věk, tak jsem se nedokázal dostat zpátky na stejnou úroveň.

Jak dalece jste momentálně aktivní ve sportu?
Sport mám rád i nadále, navíc ho – stejně jako většina lidí – potřebuji ke svému životu. Vyplavují se při tom endorfiny a cítím se pak líp. Dneska to dělám pro radost…

Živíte se pořád sportem?
Dá se říct, že se pořád motám kolem sportu. Dělám věci, které jsou s ním spojené.

Prý pořádáte sportovní soustředění pro veřejnost…
Sportovec, který ukončí aktivní kariéru, většinou inklinuje k tomu, že přejde do pozice trenéra. To se stalo i mně. Dělám v Praze individuální i skupinové tréninky. Atletika je aplikovatelná na všechny sporty a pomáhá v jejich rozvoji, je zkrátka velmi důležitá. Ať už je to fotbal, tenis, házená, rugby… Klientů mám hodně a je na nich, jestli chtějí chodit sami nebo ve skupině. Kromě toho pořádám víkendové kempy. To je v podstatě to samé, jedná se o kondičně zaměřené soustředění. Může tam jít kdokoliv – od amatérů, kteří chtějí se sportem začít, až po našláplé profíky, kteří potřebují rozvinout svoji kondici a zapracovat na svých dovednostech.

Muzik2

Jak velké skupiny přijímáte? A co když se přihlásí parta třiceti lidí?
Atletika není omezená počtem, na rozdíl třeba od tenisu. V atletice jsem trénoval i přes padesát lidí najednou, tam se to dá zvládnout. Samozřejmě jsou různé typy tréninků, záleží na tom, na co se člověk v danou chvíli zaměřuje. Obecně to ale není problém… Dělám úplně všechno – ať už se jedná o rozvoj rychlosti, dynamiky nebo frekvence, anebo o rozvoj kondice. Dále pracujeme i na vytrvalostní síle…

Kde se tyto kempy odehrávají?
Povětšinou v Nymburce. Je to naše největší sportovní středisko, kam jezdí veškerá reprezentace. Je to kousek od Prahy a je tam všechno, co člověk potřebuje.

Jak se s vámi mohou zájemci zkontaktovat?
Není problém si mě vyhledat na internetu, mám svoje osobní stránky www.jirimuzik.cz , kde jsou odkazy na všechny moje aktivity. Lze se tam prokliknout kamkoliv.

Kterým sportům fandíte pasivně? Když tedy opomineme atletiku…
Jsou období, kdy nemám tolik času na to, abych chodil po sportovních kolbištích, a tak se rád podívám na nějaký přenos v televizi. A když to jde, zajdu se podívat na sport živě, poněvadž to žádná televize a žádný přenos nenahradí... Díky tomu, že trénuji různé skupiny lidí, těch sportů, které mi prošly pod rukama, bylo skutečně víc než dost. A samozřejmě, když trénuji nějakého sportovce, rád se pak zajdu podívat na to, jaké výkony předvádí na závodech. Není to tedy omezené dvěma až třemi sporty, naopak bych mohl vyjmenovat celé kvantum sportů.

Když se zrovna nevěnujete sportu, co vás baví?
Toho volného času už moc nezbývá, protože mám rodinu. Den není nafukovací, takže je složité stíhat ještě jiné aktivity. Vždycky si ale najdu čas na pěkné filmy a seriály. Dřív jsem hodně četl, teď už to nezvládám. I když mě to občas chytne a čtu velmi intenzivně. Pak zase chvíli nečtu vůbec, anebo to nahrazuji časopisy. Jejich výhodou je, že je můžu vzít kamkoliv a číst pokaždé, když je volná chvíle. Knížka si žádá mnohem víc času, člověk kvůli ní častokrát nemůže jít spát, stejné je to s filmem.

Ženil jste se před dvěma lety. Co vás k tomu přimělo? Jste rodinný typ?
Až tak bych to neškatulkoval, zkrátka jsem si našel ženskou, která shodou okolností pochází z Plzně, stejně jako já. Je docela sranda, že – přestože jsem cestoval všude možně po světě – jsem si nakonec vybral partnerku, která se narodila a bydlela několik kilometrů ode mě. Jsem s ní už šestnáct let. No, a když jsme spolu byli čtrnáct let a měli jsme dvě děti, tak jsme si řekli, že nebude špatné to nějak zlegalizovat.

Jana je také ze sportovního prostředí?
Vůbec. Nikdy nesportovala, ani k tomu neinklinuje. Je fakt, že ji baví třeba lyžování, ale tomu se dá věnovat jen občas. K tomu jezdí na kole, nikdy však neměla ambice dělat to závodně. Má to štěstí, že vždycky vypadala dobře už od přírody, bez větší námahy, tudíž nebyla nucena dělat sport z těchto důvodů.

V čem tedy vyniká?
Celkově v rodinném životě. Dokáže se skvěle postarat o rodinu – o děti i o domácnost. Musím smeknout klobouk před tím, jak to všechno zvládá… Co se práce týče, vyzná se v elektronice, rozumí i mobilním telefonům, prostě ji to baví.

Jak jste se poznali?
Plzeň je malá. Naše seznámení a všechny ty věci okolo toho, to je také na vydání celého časopisu. Každopádně mě neznala, jelikož se o sport nezajímala. Spíš znala moji sestru, díky ní jsme se poznali.

Vracíte se občas do Plzně?
Vzhledem k tomu, že jsme z Plzně oba a žijí tam i naši rodiče a příbuzenstvo, tak ano. Moje sestra se také vdala do Prahy, ale jinak tam máme úplně všechno a všechny. Snažíme se do Plzně jezdit, jak nejčastěji to jde, hlavně kvůli dětem – za babičkami a za dědečky. Ti už ani tak nechtějí vidět nás, jako spíš vnoučata. (smích)

Co nám prozradíte o svých ratolestech?
Mám dvě děti – Matias má devět let a Vanessce bude pět. Asi jdou v mých šlépějích, jsou samá ruka, samá noha, chvilku neposedí. Matias už začal s fotbalem a s atletikou, zkoušel i brazilské jiu jitsu. Jsem rád, že se věnují sportu. Je to lepší, než aby se flákali po ulicích a někde blbli. Když půjdou cestou, kterou jsem šel já, budou odvedeni od všech možných a nemožných pokušení.

Máte nějaký konkrétní cíl do budoucna, který není tajný?
Těžko říct. Jsem rád, že to teď všechno funguje. Člověk vždycky musí mít nějaký cíl, za kterým jde. Aby se toulal po světě bezcílně, to nikam nevede. Dá se to vydržet nějakou dobu, ale pak člověk zjistí, že ho nic nenaplňuje a nebaví. Mě určitě baví trénovat, předávat lidem svoje zkušenosti a pomáhat jim v jejich růstu. Chci být i dobrým otcem a pořádně se věnovat dětem.

A co třeba plány v rámci cestování?
Dřív jsem se hodně nacestoval, byl jsem na mnoha místech, pár jich ještě zbývá. A jak bude čas, rádi se někam pojedeme podívat. Lákají mě třeba Maledivy a Seychely. Rád se i vrátím na některá místa, kde jsem už byl, třeba do Austrálie, na Nový Zéland, do Japonska…

Muzik1

V poslední době je nejdiskutovanějším tématem ve společnosti migrace. Kdybyste musel nečekaně a rychle odejít z Česka a musel se teď hned rozhodnout, do které země půjdete, která by to byla a proč?
Asi bych zvolil Austrálii. Jsou tam příjemní a přátelští lidé, hezká příroda... Je sice trochu problém, že tam žijí nebezpečná zvířata včetně jedovatých hadů a pavouků. Jsou tam i žraloci a krokodýli, což je ještě méně příjemné. Jinak je ta země ale krásná.

Plánujete třetího potomka?
Plánuji, ale manželka mi to zatrhla. A jelikož si nechci hledat jinou manželku, vypadá to, že zatím nic nebude. (smích)

A co nějaká sportovní historka na závěr?
Když jsme koncem minulého tisíciletí letěli do Austrálie, několikrát jsme přestupovali. A když jsme konečně přistávali v Canbeře, viděli jsme, že všude kolem nás stojí v dálce hasičská auta. Byla tma, neměli jsme tušení, co se děje. Až když jsme sedli do autobusu a rozjeli se, zjistili jsme, že auta čekala na nás, poněvadž hořelo naše letadlo. Dneska už to beru s úsměvem, tehdy jsem byl trošku vykulený…

Takže to nakonec dobře dopadlo...
Jak se to vezme. V Austrálii jsem pak strávil měsíc v kuse. A tři dny po příletu se odehrála další story. Tehdy jsem byl ještě unavený po zdlouhavém letu. Cvičili jsme v posilovně, zrovna jsem dělal výstupy. Měl jsem prostě činku na zádech a vystupoval jsem s ní opakovaně na lavičku. Nechtěně jsem do ní kopnul nártem, a jak jsem měl na zádech padesát kilo, přirazilo mě to k ní. Upadl jsem na pár vteřin do bezvědomí, přijela pro mě záchranka. Nestalo se mi nic, přestože jsem si mohl „krásně“ zlomit páteř. Měl jsem štěstí, že jsem v té době hodně cvičil a že to svalstvo udrželo. Padesát kilo je dost a vlastně se to zarazilo o můj krk. Kdyby byla činka těžší, mohlo to dopadnout mnohem hůř… Takže jsem si v Austrálii prohlédl všechna města, jejich faunu a flóru, a nezapomněl jsem ani na nemocnici. (smích) 

Foto – www.jirimuzik.cz



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Partneři

Čtěte také...

Lucie Roubínová: „Vím, že někde v davu sedí má obrovská opora…“

lakoma barka200V neděli 5. května se v Kaplici na Českokrumlovsku konal již 10. ročník soutěžní přehlídky dětských hudebních souborů Kaplické hrátky. Děti soutěžily v několika kategoriích a jejich výkony byly těžko porovnatelné. Hlavně proto, že každé u...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Příběh spředený jako pavučina

ospanku perexNebylo lehké pročíst se začátkem. Stejně jako k vám přicházejí sny, tak Katharina Hagena spřádá příběhy několika lidí. Zprvu se zdá, že každý jednotlivý příběh je tady sám o sobě, že se každý odehrává v určitém čase a prostoru ...

Divadlo

Listopadovou premiéru baletu Romeo a Julie v novém pojetí uměleckého šéfa Baletu ND Petra Zusky navštíví i královna Mab

200divPřípravy na premiéru nové inscenace Romea a Julie jsou v plném proudu. Premiéra je plánována na 14. listopadu v 19 hodin ve Státní opeře, druhá premiéra se uskuteční 15. listopadu.

...

Film

Cesty pánů Hanzelky a Zikmunda po světě

hanzelkazikmund perexV dobách, kdy československé televizní vysílání bylo teprve v plenkách a kdy informace o dění ve světě dostával divák především prostřednictvím filmu (a to jak díky cestopisným dokumentům, tak týdeníkům, uváděným před celovečer...