Když proběhla nedávno v Domě kultury v Kroměříži výstava fotografií Miroslava Pláňavy, nemohl na její vernisáži chybět ani vedoucí kroměřížského Azylového domu pro ženy a matky s dětmi Mgr. Libor Jarmar. Byl to ostatně on, kdo celý projekt vymyslel. Na vystavených fotografiích se totiž objevují právě snímky dětí z tohoto azylového domu. V následujícím rozhovoru přibližuje nejen výstavu stejně jako vztah k fotografiím a potažmo k umění, ale také svou náročnou práci.

 

Co vás přivedlo k realizaci vašeho nápadu připravit výstavu fotografií z azylového domu?
Vlastně je to taková tradice, kdy všechny sociální služby, jejichž zřizovatelem je Oblastní charita Kroměříž,  prezentují svoji práci a zároveň si připomenou Den charity, který připadá na 27. září. No a protože azylové domy a azylová zařízení obecně stále nejsou v popředí zájmu naší společnosti, snažili jsme se vymyslet něco netradičního. Na loňský rok připadlo patnácté výročí založení našeho azylového domu - a tak jsme poprvé v historii například připravili den otevřených dveří pro odbornou i nejširší veřejnost. V letošním roce to zase byla a stále ještě je,výstava fotografií ze života v Azylovém domě pro ženy a matky s dětmi.
Výstavou jsem chtěl, kromě zmíněné prezentace, vyjádřit i své osobní poděkování všem spolupracovníkům azylového domu za jejich nelehkou, obětavou, vyčerpávající a mnohdy nedoceněnou práci. V neposlední řadě mělo jít i o překvapení pro naše ženy, maminky a jejich děti, které jsou hlavními aktéry výstavy a do jejichž zdánlivě všedních životů nám dovolily prostřednictvím fotografie nahlédnout.

Obyvatelé azylového domu neměli s focením problémy?
Potíže s focením jsem předpokládal a počítal jsem s nimi s ohledem na důvody, pro které se ženy a jejich děti ocitají v našem azylovém domě. Naše sociální práce je založena mimo jiné na bezpečném prostředí a fotografování moc bezpečně ani klidně nevypadá. Asi nejtěžší bylo rozptýlit obavy, nejistotu a možná i strach z možného zneužití fotografií. Navíc týraná, zneužívaná či obchodovaná žena asi moc nestojí o to, aby se někde vystavovala na odiv ostatním navíc, když se  ukrývá i s dítětem před agresorem. Takže celý záměr výstavy jsem ponechal výhradně na nich, na jejich ochotě a vůli ukázat, že náš azylový dům není ubytovnou pro bezdomovce, asociály či negramotné a nevzdělané ženy, které žijí jen ze sociálních dávek a jsou pro společnost bezvýznamnou přítěží a vyšlo to. Pan fotograf  měl možnost se souhlasem některých maminek zajištěn volný pohyb po celém domě a záleželo jen na něm, jak život v azylovém domě uchopí a jakým způsobem zachytí radost i bolest člověka v určité mezní životní etapě, která je poznamenaná těžkou krizí.

Jak reagovali na hotové fotografie, jak se jim líbila vernisáž?
Účast našich žen a reakce jejich dětí na vernisáži byla pro nás pro všechny tou nejkrásnější odměnou, takové pohlazení i poděkování za to, že naše práce nebyla marná. Klientky vernisáž pojaly velmi vážně a odpovědně a bylo nádherné sledovat i průběh celého dne, kdy ve svých bytech žehlily, půjčovaly navzájem šaty, rtěnky, stíny, lakovaly se  i nehty a leštily lodičky. V přípravě nic nepodcenily a jejich děti v některých chvílích připomínaly malé andílky, co se poznávají na fotografiích. Mnoho žen se tak  poprvé účastnilo podobné společenské události a řádně si to také užívaly. Nakonec to byla přece jejich slavnostní chvíle, byla to výstava o nich, o dětech a jejich životě. Tak mě napadá, kolik z nich bylo naposledy v divadle nebo v kině a jestli vůbec někdy? Raději na to nemyslet. Vernisáž navštívilo bezmála sto návštěvníků a myslím, že naše snažení přineslo radost, pohodu a pěkné chvíle a o to nám všem šlo.

Co vám osobně říká fotografie, ať už umělecká nebo reportážní?
Fotografii vnímám jako jediný druh umění, který dokáže zastavit čas a to je nádherné. Doma mám na zdi několik fotografií nebo spíše fotografických koláží od svých dětí. Nejsou to sice žádná umělecká díla, ale mám je rád a líbí se mi. Fotografie by měla mít nápad, atmosféru a děj. Jinak pro mě nemá smysl a přejdu ji bez povšimnutí. Když se třeba podívám na fotografii a řeknu si, že bych svedl udělat stejný obrázek se stejnou technikou jakou měl autor, tak to je podle mě špatně. Myslím, že bych určitě poznal autora, který fotí jen tak, aby něco vyfotil a zdokumentoval a autora, který měl plán nebo záměr a věděl, co chtěl zachytit a k čemu to mělo sloužit. Asi jako všichni i já, mám doma spoustu fotografií i alb v krabicích, ale neprohlížím je, nerad se ohlížím do minulosti. Rovněž u mě doma ani v pracovně azylového domu nenajdete na stole nebo jen tak někde ležet fotografie z dovolené, členů rodiny, přátel nebo domácích mazlíčků v různých kýčovitých rámečcích, to opravdu z duše nesnáším.

Jaký druh umění je vám nejbližší, a vy sám máte umělecké sklony?
Já rozhodně nemám a nikdy jsem neměl umělecké sklony! Ale asi jako každý člověk, tak i já, se obklopuji věcmi, které se mi líbí, ke kterým mám nějaký vztah a se kterými je mi dobře. Vlastě všechno kolem nás je určitou mírou umění – dům, nábytek v něm, bytové doplňky i věci běžné denní potřeby. Umění je velmi relativní pojem. To, co je uměním pro mě, nemusí být uměním pro druhého a naopak. Já například považuji za umění i situaci, kdy je opuštěná matka s dítětem schopna po odečtení nájmu za byt vyjít s dvacetikorunou na den jen proto, že je pro ni ponižující požádat o sociální dávku na kterou by měla nárok. Je to sice její volba, ale zvládne to a znám jich mnoho. Vrcholem umění je i uvařit pro čtyřčlennou rodinu za sto korun na dva dny dopředu. Když si přiznám, že já potřebuji pro svoji vlastní potřebu denně osmdesát korun na cigarety, tak bych se měl asi stydět. Osobně nemám žádný vyhraněný druh umění. Buď se mi něco líbí nebo ne. V tomto ohledu mám velkou výhodu v tom, že se moje manželka, kromě své civilní profese, úspěšně věnuje malbě na hedvábí, keramice a v poslední době i výrobě šperků.  Její umění mám rád nejen proto, že se mi její díla líbí, ale i proto, že vím, kolik práce a úsilí se za ním skrývá.  Takže v naší rodině umělecké sklony jsou, ale nejsou bohužel moje a navíc – jeden výtvarník v rodině stačí.

Co vlastně všechno obnáší vaše práce? Musíte být hodně tvrdý a odolný?
Sociální práce, kterou vykonávám v azylovém domě a který také vedu, má velkou škálu činností od poradenství přes péči a podporu až k samotné konkrétní pomoci ženám a maminkám s dětmi, které postihla akutní ztráta bydlení nebo se staly oběťmi domácího násilí či obchodování s lidmi. Přestože jsem na pozici vedoucího azylového domu, v první řadě jsem sociální pracovník a doufám, že nějaký čas ještě budu, i když člověk nikdy neví… Nebudu mluvit o obecných věcech jako jsou cíle, principy a metody naší práce ani o statistikách, které stejně nikoho nezajímají nebo je rychle lidé zapomenou, protože jsou to jen nějaká čísla, která si každý může přečíst na internetu. Za nimi se však často skrývají ženy z různého kulturního a sociálního prostředí a s různým vzděláním, které k nám přicházejí jako trosky s lidskou tváří z potopené lodi. V jedné ruce mají igelitku a v druhé drží své zachráněné dítě. Za sebou vlečou tíhu minulosti a beznaděje. Jsou vesměs bez budoucnosti, často osamělé a bez smyslu života. Dítě a vzpomínky jsou to jediné, co jim zbylo. A sociální pracovnice a sociální asistentky jsou první, které mají možnost nahlédnout na dno jejich životní propasti. Často pak zjišťují, že v potopené lodi zůstali jejich příbuzní, známí, sourozenci nebo i rodiče, kteří o ně prostě nestojí. Pak už jen „stačí“ do propasti hodit záchranné lano a pomalu táhnout. A pokud člověk chce, dostane se postupně nahoru k vrcholu propasti, kde najde svoji  budoucnost a smysl života. A to je naše práce. Musíme přece odložit svoji minulost, abychom mohli jít dál, ne? Je to nepředstavitelná dřina, kterou ne všichni zvládnou, ale sociální pracovníci i asistenti stojí vždy vedle klienta a doprovází ho do té doby, než je schopen jít svou vlastní cestou, kterou si sám vybere. Člověk by si měl uvědomit, že život je jeho volba a ne náhoda. Já osobně na náhody moc nevěřím a neumím taky odpouštět, což je hodně paradoxní, protože většina našich žen hledá úlevu právě v odpuštění. Já to mám nastaveno jinak a je to i má asi nejhorší vlastnost. Kdo mne jednou zklame nebo zraní, zůstane stát navždy před mými dveřmi a dál jej nikdy nepustím. Mám to prostě tak.
A jestli jsem tvrdý a odolný? Tak tvrďák určitě nejsem. Jsem normální chlápek v letech, který má větší polovinu života za sebou a kterého jeho profese naučila pokoře a vypěstovala v něm odolnost, díky které lépe zvládá i vlastní krize. Myslím, že mám i dobrý odhad na lidi kolem sebe a v životě už jsem ledacos musel přeskákat, aby ze mě bylo to, co je a nikdy se neohlížím za sebe. Také jsem se naučil řešit jen to, co sám mohu nějakým způsobem ovlivnit, ostatní věci mě nezajímají a nezabývám se jimi. To je všechno.

Snažíte se pomoci lidem v nouzi, dáváte jim šanci, vracejí vám to?
Tady tak možná ani nejde o to dát lidem šanci, ale postarat se o to, aby této šance využili a šli dál vlastní cestou. Určitě neočekávám vděčnost, sám ji nemám moc rád, protože mě zavazuje. O to krásnější pocit mám, když mi  žena při odchodu z azylového domu zaklepe na dveře a poděkuje nebo mě třeba i po letech pozdraví na ulici a já honem nevím, kam ji mám zařadit. Asi největší odměnou za naši práci je, když se k nám do azylového domu žena, matka i její děti nikdy nevrátí. Poděkovat se dá mnoha způsoby, třeba pohledem nebo i úsměvem, nic to nestojí a přitom máme pocit, že svoji práci děláme dobře. A tak je to i s našimi klientkami. Naše profese nepřináší příliš ocenění a pokud přijde, tak je mnozí z nás neumějí přijmout a to je velká škoda. Každá klientka pro mě znamená novou životní zkušenost, asi si pak víc vážím toho, co mám a naučil jsem se neposuzovat druhé podle sebe. Díky lidem v nouzi mám možná jiné životní hodnoty než ostatní, ale jsou moje a vím, proč jsou takové, jaké jsou. Velkým oceněním jsou pro mě i spokojené a zdravé děti, jejichž máma ustála nejen životní útrapy, ale ustála být dobrou mámou. A to je přece super!

V oboru pracujete poměrně dlouho, a proto by mne zajímalo, co jste dělal předtím, než jste se stal vedoucím kroměřížského azylového domu?
Tak to je dost trefná otázka, protože cesta k pozici vedoucího azylového domu mi trvala třicet let. Asi očekáváte, že začnu mluvit o tom, jak byla trnitá a jaké náhody mě na ní potkaly. Nic takového. Jsem dost nezajímavý člověk, takže mi stačilo potkat ty správné lidi a využít šance tak, jako naše klientky. Až s věkem dovedu ocenit možnost pracovat v Azylovém domě pro muže v Kroměříži i vést Ústav sociální péče pro dospělé ve Zborovicích. Za dobrou zkušenost stála i práce na Okresním a později Městském úřadu Kroměříž, kde jsem byl mnoho let na pozici vedoucího oddělení sociální prevence a pak i vedoucího oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Cesta mě dovedla i do zařízení sociální rehabilitace pro osoby s psychiatrickým onemocněním Horizont, na které velmi rád vzpomínám. Na a nakonec jsem skončil v podstatě tam, kde jsem začal svoji třicetiletou profesní dráhu sociálního pracovníka – v Azylovém domě, tentokrát pro ženy a matky s dětmi v Kroměříži. Vypadá to, že jsem byl do nedávné doby pěkný fluktuant, ale vždy jsem byl „věrný“ sociální práci, kterou jsem také vystudoval na Katedře sociologie a andragogiky na FF UP v Olomouci. No, když to shrnu, tak jsem toho zase tak neprošel a pokud ano, tak to vždy k něčemu bylo a asi to tak mělo být. Jinak bych nepotkal tolik vzdělaných, pracovitých a zároveň obyčejných lidí se zdravým selským rozumem, nesetkal bych se ani s hlupáky a podrazáky, kteří sedí na dobře placených postech a parazitují na práci těch, kteří něco umějí. Ale život je i o tom.

Máte čas při tom všem  i na ostatní věci, které naplňují  a zpříjemňují život, ať už je to rodina, zábava, sport či nějaké ten koníček?
Čas není můj nepřítel a pokud ho nemám, tak si ho prostě udělám. Nemám rád hektický život v poklusu, ve zmatku a shonu. Už jsem řekl, že jsem v podstatě líný a mám rád klídek a pohodu. Je ale pravdou, že v rodinném domě je pořád co dělat, vylepšovat, udržovat a občas i opravit. Nejsem žádný domácí kutil, přesto občas taky něco svedu a pokud něco vyvedu, zavolám odborníka. Kromě naší rodinky, kam řadím i našeho psa a dvě oblovky, což jsou obří šneci s krásnými ulitami, se věnuji i pedagogické činnosti, která mi umožňuje předávat své zkušenosti mladší generaci i ostatním dospělým pomáhajícím profesionálům z oblasti sociální práce, sociální péče, vězeňství a sociálně-právní ochrany dětí. Příprava na vzdělávání studentů mi zabere poměrně hodně času. Dnešní  mladí lidé jsou mnohem zvídavější, dravější a mají přístup k mnoha zdrojům informací, takže se nechci nechat nachytat jejich všetečným i otázkami. Pro mě je to i výhoda, protože mě to nutí přemýšlet a trénovat mozek. A zapomínání začíná být pomalu, ale jistě problém, který se snažím alespoň pozastavit.

Foto Robert Rohál a Miroslav Pláňava (foto dětí)

< Předchozí		Další >