Reklama
Banner

Matej Mináč: Impulzem bylo zaznamenat maminčiny vzpomínky na tragické časy přes úsměvné příběhy

ocima fotografky 200Filmy uznávaného režiséra Mateje Mináče proslavily příběh záchrany 669 dětí sirem Nicholasem Wintonem během 2. světové války. Jeho nejnovější film má název Očima fotografky a je o osudu dítěte, které nemělo to štěstí dostat se včas do bezpečí jedním z Wintonových vlaků. Tím dítětem je jeho vlastní matka, dnes čtyřiaosmdesátiletá energická fotografka Zuzana Mináčová, jež patří k předním osobnostem slovenské a české fotografie.

Proč jste se rozhodl natočit dokumentární film o vaší matce?

Ve filmu je všechno náhoda a je to svět plný překvapení. Já jsem vlastně částečně o matce, o jejím dětství v předválečném Československu, natočil už v roce 1999 tragikomedii Všichni moji blízcí. Impulzem bylo zaznamenat maminčiny vzpomínky na tragické časy přes úsměvné příběhy, které mi těsně po revoluci náhle prozradila. Ona totiž do té doby vůbec o válce nemluvila. A náhle se pod tlakem revolučních změn v roce 1989, které sebou přinesly nejen svobodu, ale i opačnou stránku, nacionalizmus, rozhovořila. Dozvěděl jsem se, že měla i velkou dětskou lásku Petra, dokonce si udělali vlastní dětskou svatbu. Byl jsem tím tehdy tak fascinovaný, že z toho vznikl můj celovečerní hraný debut, který produkoval Jiří Bartoška a Rudolf Biermann, scénář napsal Jiří Hubač. Trvalo však dalších deset let, než se odvážila dovyprávět celý příběh. Maminka od války vlastně nespala, celé noci měla otevřené oči a až teď jsem se dozvěděl, že za tím byly výčitky svědomí. Byl jsem tímto příběhem, díky kterému i já vlastně žiju, tak fascinovaný, že jsem se rozhodl odložit jiné filmové projekty a natočit matčin osud. Je to příběh o zradě, nejvyšší oběti, výčitkách, záchraně v poslední chvíli a především o velké lásce jako z Romea a Julie. A všechno je to čistá pravda.

ocima fotografky 1

Matka, fotografka, která změnila tvář československé fotografie, žena s tíživým tajemstvím z minulosti. Čím byla pro vás Zuzana Mináčová během natáčení nejčastěji?

Mnozí si mysleli, že tím, že točím o svojí matce, se dostávám do značné nevýhody, ztrácím odstup. Mně se však zdálo, že opak je pravdou. Tím, že jsem vyzpovídával vlastní maminku, nemusel jsem brát ohledy. Mohl jsem ji přímo požádat, aby mi odhalila všechno do posledního detailu, bez toho, aby svoji roli jakkoli přikrášlovala. V tom se nesmí dělat žádný kompromis. Divák za chvíli pozná, jestli „hrdina“, který příběh vypráví, je skutečný, „vlastní“. A pozná to hlavně podle toho, že na sebe prozradí i nepříjemné skutečnosti.

Co bylo pro vás jako syna a zároveň režiséra nejtěžší?

Samozřejmě ukočírovat při natáčení svoji matku, kterou všichni nazývají pátým živlem, uragánem. Sice se říká, že režisér a maminka mají vždy pravdu, ovšem v tomto filmu měla vždy poslední slovo maminka. Peklo pro režiséra.

Vaše matka se ve filmu vydá na jednu z nejtěžších cest v životě. Co znamenala pro vás jako jejího syna a co pro Mateje Mináče – režiséra?

Na placu jsem především režisér. Nejsem syn. Zajímá mě jen to, aby ve výpovědích byly jiskry něčeho hlubokého, zajímavého. Když se mi to v příběhu o mamince podařilo nacházet, byl jsem šťastný. Když ty výpovědi zaváněly něčím už řečeným, neoriginálním, byl jsem z toho upřímně nešťastný. Režie je dost hrozné řemeslo, buď jste u vytržení, nebo v depresi.

Vaše filmy upozorňují na to, že zapomínat je nebezpečné. Jak je podle vás na tom dnes naše společnost s historickou pamětí?

Nicholas Winton mi často opakoval, že lidstvo je z minulosti nepoučitelné, a že chyby bude znova a znova opakovat. Já nejsem až takový skeptik. Něco málo se dá vyřešit filmem a literaturou. Umění nás dokáže zušlechtit. Problém je v tom, že jen na chvilku, když jsme pod jeho přímým vlivem. S uměním je to jako s mořskými vlnami, přijdou a odejdou. Proto se rozhodně nedá vliv umění přeceňovat.

ocima fotografky 2

Proč by film měli vidět mladí diváci, kterých se už téma holocaustu bezprostředně nedotýká?

Nemám vůbec rád slovo holocaust, protože je to vlastně tak trochu i schématické. Náš film je o osudu ženy, které velká dětská láska zachránila život a ona se léta snažila, aby si tento dar zasloužila, aby své existenci dala skutečný smysl. Vidíme ženu, která o to bojuje v době komunizmu i v porevolučním prostředí. Takže je mnoho důvodů, obzvlášť pro mladé lidi, aby se na film podívali. Mohou na vlastní kůži prožít záchranu třináctileté dívky, která se během války poprvé skutečně zamilovala, všechno prožívala skrze prizma svého citového vzplanutí. Náhle tato dvojice - Zuzana a Petr - musí řešit dilema s osudnými následky. Kolika mladým lidem je taková dvojice blízká? A kolik se jich seznámí s komunizmem přes tragikomické příběhy? Myslím si, že mladí lidé jsou velmi zvídaví, jen je třeba podat jim to tak, aby to pro ně bylo i vzrušující. Moc nás potěšilo, když na premiéře na festivalu v Karlových Varech, na konci promítání především mladí diváci odměnili film potleskem vestoje.

Co vás během natáčení nejvíc překvapilo?

Nejvíc mě překvapilo, jak skvostné archivní materiály jsem měl možnost objevit ve Slovenském filmovém archivu, kde jsem se setkal se skutečnými nadšenci, s paní Ivanou Vargovou, s panem Richardem Kováčikem a především s generálním ředitelem panem Petrem Dubeckým, s kterým jsme se dohodli na koprodukčním vstupu SFU do filmu. Jak byla spolupráce s archivem pro film neocenitelná, dokazuje i tato příhoda. Maminka vyprávěla o tom, jak v roce 1969 fotografovala Claudii Cardinale, Marcella Mastroianniho, Carla Lizzaniho, Federica Felliniho na festivalu Československého filmu v Sorrentu. Právě tady se naučila, jak se fotografují velké hvězdy, jak se s nimi má komunikovat. Podařilo se nám zorganizovat setkání s Claudií Cardinale, která se na to velmi dobře pamatovala. Natočili jsme skvělý dvojrozhovor s maminkou a Claudií. Teď jsem se třásl, jestli se o tom něco najde v SFU. Když mi oznámili, že našli o celé akci krátký barevný film Dobrý deň, Sorrento, vyskočil jsem do výšky určitě minimálně dva metry. Věděl jsem, že tak budu mít neuvěřitelnou příhodu s nádherným archivním materiálem, který právě z toho všeho udělá velkou věc. Je fantastické, že na Slovensku máme takovou organizaci, která pro nás filmaře vysloveně zachraňuje klenoty. Bez pomoci SFU bych film nenatočil.

ocima fotografky 3

Jakou roli hrají ve filmu fotografie?

Práce na filmu o mamince byla pro mě úžasná, protože ona vlastně od patnácti let všechno fotila. Všechny její příběhy ve filmu jsou ilustrované jejími fotografiemi. To dodává pečeť autenticity. Škoda jen, že maminka nefotila už od svých pěti. Ušetřili bychom peníze za drahé hrané rekonstrukce.

Když byste měl film Očima fotografky charakterizovat jednou větou, jak by zněla?

Osud ženy, fotografky, kterou zachránila velká láska a ona chtěla tuto záchranu oplatit tím, že vedla smysluplný život.

Ještě něco na závěr?

Nemohu nevzpomenout skvělých lidí, bez kterých bych nedokázal film zrealizovat. Danku Volákovou a Mišku Flenerovou z Fénix Filmu. S Dankou mě spojuje dlouholeté přátelství, pomohla tomu, že jsme před lety v celé ČR spustili Wintonův vzdělávací projekt. V rámci toho se 300 000 českých dětí podepsalo pod petici na udělení Nobelovy ceny míru Nicholasi Wintonovi, realizovaly se stovky charitativních projektů. Bylo to krásné gesto a Nicholas Winton se z toho ještě stihl radovat. Martin Chalupský a Sylva Jančová z RWE Česká republika jsou nadšenci filmu a výrazně pomáhají ke vzniku mnohých českých filmů. I jim patří můj dík.



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

EVA HOUSEROVÁ-STENGLOVÁ

spisovatelka, šéfredaktorka Klubu žen s nadhledem http://www.nezoufalky.cz

Muzikál:


MÝDLOVÝ PRINC (v pražském divadle Broadway)

Tak takhle jsem se v divadle dlouho nepobavila. Podstatou úspěchu tohoto muzikálu je jeho ryzí českost bez snahy o bombastičnost. Příběh o tom, že i když to s námi jde někdy z kopce, vždy je možné ten kopec nakonec zdolat. Účinkující vás od otevření opony až do poslední vteřiny děkovačky strhnou svým entusiasmem a předají vám energii, přesně tak, jak to má v divadle být. Mluvené dialogy se přelévají ve zpívaná a tančená čísla, nikde žádné falešné spoje a prostoje. Autor a režisér Radek Balaš prostě muzikál dokonale ovládá, Daniel Dvořák mu postavil ve vteřině proměnitelnou scénu, a Mýdlový princ tak má pravý muzikálový šmrnc. Budete si s nimi zpívat Neckářovy písničky a budete i trochu dojatí, protože před touto legendou naší populární hudby, která i přes zdravotní problémy stále září, je třeba smeknout. Tak jak to udělal i celý muzikál…

Banner

Anketa


Pacient 11

Partneři

Čtěte také...

„Ohrožený druh“ Trancer se po deseti letech vrací na scénu na parníku Tyrš

trancer 200Před deseti lety hrál po pražských klubech (tehdy jste ho mohli ještě někde zaznamenat pod pseudonymem Pán ostenů), vybudoval si poměrně slušné jméno a trancovými sety bavil mnoho fanoušků a tanečníků. Pak se ale z ničeho nic ztratil a věnoval se...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Bohumil Hrabal a Josef Král – pábitelé, co létají střemhlav i v kleci

stremhlavylet perexNovinář a historik Josef Král (nar. 1933) je autorem textů, vznikajících mezi léty 1984– 2011. Začal je psát ve svých šestačtyřiceti letech. Hranaté míčky s hřebíčky napřed vyšly samizdatem, neboť...

Divadelní festival v Avignonu

avignon 200Největší, nejproslulejší, nejoblíbenější, nejnavštěvovanější... ještě mnoho dalších nej má divadelní festival  - či spíše festivaly - v Avignonu.

...
Konfident nás zklamat nemůže

altZlo plodí zlo, a o tom film je.

 

...
Řecké dítě, zámecký pán i přesvědčený komunista
ImageV době řecké občanské války se malý Statis Prusalis dostal do tehdejšího Československa. Dnes je zámeckým pánem, skládá písničky, zpívá a veřejně podporuje komunisty. 
...