Reklama
Banner

Matej Mináč: Impulzem bylo zaznamenat maminčiny vzpomínky na tragické časy přes úsměvné příběhy

ocima fotografky 200Filmy uznávaného režiséra Mateje Mináče proslavily příběh záchrany 669 dětí sirem Nicholasem Wintonem během 2. světové války. Jeho nejnovější film má název Očima fotografky a je o osudu dítěte, které nemělo to štěstí dostat se včas do bezpečí jedním z Wintonových vlaků. Tím dítětem je jeho vlastní matka, dnes čtyřiaosmdesátiletá energická fotografka Zuzana Mináčová, jež patří k předním osobnostem slovenské a české fotografie.

Proč jste se rozhodl natočit dokumentární film o vaší matce?

Ve filmu je všechno náhoda a je to svět plný překvapení. Já jsem vlastně částečně o matce, o jejím dětství v předválečném Československu, natočil už v roce 1999 tragikomedii Všichni moji blízcí. Impulzem bylo zaznamenat maminčiny vzpomínky na tragické časy přes úsměvné příběhy, které mi těsně po revoluci náhle prozradila. Ona totiž do té doby vůbec o válce nemluvila. A náhle se pod tlakem revolučních změn v roce 1989, které sebou přinesly nejen svobodu, ale i opačnou stránku, nacionalizmus, rozhovořila. Dozvěděl jsem se, že měla i velkou dětskou lásku Petra, dokonce si udělali vlastní dětskou svatbu. Byl jsem tím tehdy tak fascinovaný, že z toho vznikl můj celovečerní hraný debut, který produkoval Jiří Bartoška a Rudolf Biermann, scénář napsal Jiří Hubač. Trvalo však dalších deset let, než se odvážila dovyprávět celý příběh. Maminka od války vlastně nespala, celé noci měla otevřené oči a až teď jsem se dozvěděl, že za tím byly výčitky svědomí. Byl jsem tímto příběhem, díky kterému i já vlastně žiju, tak fascinovaný, že jsem se rozhodl odložit jiné filmové projekty a natočit matčin osud. Je to příběh o zradě, nejvyšší oběti, výčitkách, záchraně v poslední chvíli a především o velké lásce jako z Romea a Julie. A všechno je to čistá pravda.

ocima fotografky 1

Matka, fotografka, která změnila tvář československé fotografie, žena s tíživým tajemstvím z minulosti. Čím byla pro vás Zuzana Mináčová během natáčení nejčastěji?

Mnozí si mysleli, že tím, že točím o svojí matce, se dostávám do značné nevýhody, ztrácím odstup. Mně se však zdálo, že opak je pravdou. Tím, že jsem vyzpovídával vlastní maminku, nemusel jsem brát ohledy. Mohl jsem ji přímo požádat, aby mi odhalila všechno do posledního detailu, bez toho, aby svoji roli jakkoli přikrášlovala. V tom se nesmí dělat žádný kompromis. Divák za chvíli pozná, jestli „hrdina“, který příběh vypráví, je skutečný, „vlastní“. A pozná to hlavně podle toho, že na sebe prozradí i nepříjemné skutečnosti.

Co bylo pro vás jako syna a zároveň režiséra nejtěžší?

Samozřejmě ukočírovat při natáčení svoji matku, kterou všichni nazývají pátým živlem, uragánem. Sice se říká, že režisér a maminka mají vždy pravdu, ovšem v tomto filmu měla vždy poslední slovo maminka. Peklo pro režiséra.

Vaše matka se ve filmu vydá na jednu z nejtěžších cest v životě. Co znamenala pro vás jako jejího syna a co pro Mateje Mináče – režiséra?

Na placu jsem především režisér. Nejsem syn. Zajímá mě jen to, aby ve výpovědích byly jiskry něčeho hlubokého, zajímavého. Když se mi to v příběhu o mamince podařilo nacházet, byl jsem šťastný. Když ty výpovědi zaváněly něčím už řečeným, neoriginálním, byl jsem z toho upřímně nešťastný. Režie je dost hrozné řemeslo, buď jste u vytržení, nebo v depresi.

Vaše filmy upozorňují na to, že zapomínat je nebezpečné. Jak je podle vás na tom dnes naše společnost s historickou pamětí?

Nicholas Winton mi často opakoval, že lidstvo je z minulosti nepoučitelné, a že chyby bude znova a znova opakovat. Já nejsem až takový skeptik. Něco málo se dá vyřešit filmem a literaturou. Umění nás dokáže zušlechtit. Problém je v tom, že jen na chvilku, když jsme pod jeho přímým vlivem. S uměním je to jako s mořskými vlnami, přijdou a odejdou. Proto se rozhodně nedá vliv umění přeceňovat.

ocima fotografky 2

Proč by film měli vidět mladí diváci, kterých se už téma holocaustu bezprostředně nedotýká?

Nemám vůbec rád slovo holocaust, protože je to vlastně tak trochu i schématické. Náš film je o osudu ženy, které velká dětská láska zachránila život a ona se léta snažila, aby si tento dar zasloužila, aby své existenci dala skutečný smysl. Vidíme ženu, která o to bojuje v době komunizmu i v porevolučním prostředí. Takže je mnoho důvodů, obzvlášť pro mladé lidi, aby se na film podívali. Mohou na vlastní kůži prožít záchranu třináctileté dívky, která se během války poprvé skutečně zamilovala, všechno prožívala skrze prizma svého citového vzplanutí. Náhle tato dvojice - Zuzana a Petr - musí řešit dilema s osudnými následky. Kolika mladým lidem je taková dvojice blízká? A kolik se jich seznámí s komunizmem přes tragikomické příběhy? Myslím si, že mladí lidé jsou velmi zvídaví, jen je třeba podat jim to tak, aby to pro ně bylo i vzrušující. Moc nás potěšilo, když na premiéře na festivalu v Karlových Varech, na konci promítání především mladí diváci odměnili film potleskem vestoje.

Co vás během natáčení nejvíc překvapilo?

Nejvíc mě překvapilo, jak skvostné archivní materiály jsem měl možnost objevit ve Slovenském filmovém archivu, kde jsem se setkal se skutečnými nadšenci, s paní Ivanou Vargovou, s panem Richardem Kováčikem a především s generálním ředitelem panem Petrem Dubeckým, s kterým jsme se dohodli na koprodukčním vstupu SFU do filmu. Jak byla spolupráce s archivem pro film neocenitelná, dokazuje i tato příhoda. Maminka vyprávěla o tom, jak v roce 1969 fotografovala Claudii Cardinale, Marcella Mastroianniho, Carla Lizzaniho, Federica Felliniho na festivalu Československého filmu v Sorrentu. Právě tady se naučila, jak se fotografují velké hvězdy, jak se s nimi má komunikovat. Podařilo se nám zorganizovat setkání s Claudií Cardinale, která se na to velmi dobře pamatovala. Natočili jsme skvělý dvojrozhovor s maminkou a Claudií. Teď jsem se třásl, jestli se o tom něco najde v SFU. Když mi oznámili, že našli o celé akci krátký barevný film Dobrý deň, Sorrento, vyskočil jsem do výšky určitě minimálně dva metry. Věděl jsem, že tak budu mít neuvěřitelnou příhodu s nádherným archivním materiálem, který právě z toho všeho udělá velkou věc. Je fantastické, že na Slovensku máme takovou organizaci, která pro nás filmaře vysloveně zachraňuje klenoty. Bez pomoci SFU bych film nenatočil.

ocima fotografky 3

Jakou roli hrají ve filmu fotografie?

Práce na filmu o mamince byla pro mě úžasná, protože ona vlastně od patnácti let všechno fotila. Všechny její příběhy ve filmu jsou ilustrované jejími fotografiemi. To dodává pečeť autenticity. Škoda jen, že maminka nefotila už od svých pěti. Ušetřili bychom peníze za drahé hrané rekonstrukce.

Když byste měl film Očima fotografky charakterizovat jednou větou, jak by zněla?

Osud ženy, fotografky, kterou zachránila velká láska a ona chtěla tuto záchranu oplatit tím, že vedla smysluplný život.

Ještě něco na závěr?

Nemohu nevzpomenout skvělých lidí, bez kterých bych nedokázal film zrealizovat. Danku Volákovou a Mišku Flenerovou z Fénix Filmu. S Dankou mě spojuje dlouholeté přátelství, pomohla tomu, že jsme před lety v celé ČR spustili Wintonův vzdělávací projekt. V rámci toho se 300 000 českých dětí podepsalo pod petici na udělení Nobelovy ceny míru Nicholasi Wintonovi, realizovaly se stovky charitativních projektů. Bylo to krásné gesto a Nicholas Winton se z toho ještě stihl radovat. Martin Chalupský a Sylva Jančová z RWE Česká republika jsou nadšenci filmu a výrazně pomáhají ke vzniku mnohých českých filmů. I jim patří můj dík.



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA ŠŤASTNÁ

PR manažer a fundraiser v neziskové organizaci

Kniha:


JIŘÍ HOLUB - PROSTĚ NA MĚ ZAPOMNĚLI

Prošla mi rukama dlouhá řada knih, rozhodně desítky, ne-li pár stovek. Ale na první místo jednoznačně stavím tenkou knihu z pera Jiřího Holuba s názvem Prostě na mě zapomněli. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o. v roce 2015. Dlouho mi trvalo, než jsem ji vstřebala. Při čtení jsem se stala osmiletou Klárkou a žila její příběh. V létě roku 1945 jsem opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do staré vyrabované sudetské vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo slušně placené místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Při jedné cestě na maliny, jsem potkala Helgu - starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Jiří Holub mě vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem. Úplně zřetelně jsem cítila emoce. Radost vystřídal strach, který mi ježil chloupky na rukách, byla jsem blažená, ale taky mě píchalo u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla a zažila. Měla jsem vztek a zlost a nakonec jsem si poplakala.

Banner

Partneři

Čtěte také...

„V poezii jsem objevila tu nejvhodnější vrbu,“ tvrdí Věra Orzághová

obalka ROZT 200Drsná, provokativní, dráždivá, zhýralá. A také něžná, milující, pokorná a obětující se. Taková je poezie Věry Orzághové, v literárním světě známé pod uměleckým pseudonymem Vorona. Autorka v básních prož...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Legendární román Jméno růže potěší i v audiopodobě
ImageRomán Jméno růže italského profesora, znalce sémiotiky a estetiky a také literárního vědce Umberta Eca, který poprvé vyšel v roce 1980, patří k těm nejzákladnějším pilířům moderní světové ...
Filozof k smíchu, filozof k zamyšlení

200divV pražském Divadle Palace uvedli v říjnu komedii hru E. E. Schmitta Heslo morálka. Komedie současného francouzského dramatika a spisovatele, narozeného ve Francii a žijícího v Belgii, je popisem událostí jednoho dne v životě známého francouzského encyklope...

Nazareth schválili rockument a může do kin!

nazareth rockument 200Rockový dokument, který vám dá nahlédnout do tajů a šíleností, které musí muzikanti cestující napříč zeměmi absolvovat. Režisér Miloslav Šmídmajer se již po třetí v životě rozhodnul o výlet do života slavnýc...

Tamburíny, tleskání, dupot a šest mužských hlasů

lo cor 200Tak by se dali popsat francouzští Lo Cór de la Plana z Marseille, kteří roztančí Palác Akropolis 28. září.

...