Šest hudebních večerů slibuje letošní ročník hudebního festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž 2015. Zahajovacím koncertem bude 21. června uvedení slavné kantáty Carla Orffa Carmina Burana v provedení Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a několika sborů. Dirigentem a vlastně i dramaturgem celého festivalu je dnes už mezinárodně proslulý kroměřížský rodák Tomáš Netopil.
U všech určitě ne. Moje aktivní podpora tohoto festivalu šla ruku v ruce se sdružením Art Collegium 2002, které se od svého vzniku spolupodílelo nejenom na tomto festivalu, ale i na Kroměřížském hudebním létu.
Utkvěl vám nějaký minulý festivalový ročník v něčem více než ty ostatní?
Vždy mne potěší, když můžeme pozvat sólisty nebo výrazné pěvecké osobnosti, které svůj čas velice pečlivě rozdělují a obzvláště letní měsíce vyčleňují pro osobní odpočinek - a přesto jsou nabídkou festivalu poctěni a připraví nám skvělý kulturní zážitek.
Na co jste myslel, když jste sestavoval dramaturgii letošního ročníku?
Festival by měl mít tři základní tematické linie. V co možná největší míře využít nádherných prostor nejen Arcibiskupského zámku, ale i Květné zahrady pro dosažení co největší prezentace těchto skvostů. Další linie je úzce spjata s hudební historií našeho města. Zámecký hudební archiv patří k těm nejbohatším a nabízí nepřeberné možnosti, jak vrátit notovým archiváliím nový život ve formě interpretace právě na tomto letním festivalu. Třetím stavebním kamenem celé dramaturgie je symfonická hudba. Tou osobně vzdávám hold osobnostem, které se tu buď narodily, nebo umělecky zasadily o kulturní růst města a regionu. Za všechny bych vzpomenul Václava Talicha, Dr. Emila Kozánka, Antonína Procházku a MUDr. Milana Šilera. V letošním roce se také budeme věnovat začínajícím umělcům, kteří jsou úzce spjatí s Kroměříží a kteří již ve světě hudby ušli notný kus cesty.
V Kroměříži jste se narodil a začal studovat hudbu. Předpokládám, že tu máte kořeny a vazby, ale přesto by mne zajímalo, jak často se sem vracíte?
Vracím se domů tak často, jak je to jen možné. Někdy mám během své práce dva dny volno a to pak neváhám a letím domů. Třeba jen sice na pár hodin, ale vždy to stojí za to. Sezóna, to je pro mě vždy od září do června samozřejmě nejnáročnější období, proto si pak užívám dva letní měsíce volna!
Vaše profesní dráha je neuvěřitelně rozsáhlá a umělecky zajímavá, což s sebou přináší mimo jiného také neustálé cestování a poznávání nových lidí z branže. To asi musí člověka bavit…
Je to velice pestrý způsob života se všemi pro a proti. Člověk si na to musí zvyknout a brát to jak to přijde.
V jakých metropolích jste v poslední době působil a co to bylo za projekty?
Letošní sezóna byla velmi bohatá a kromě mého stálého angažmá v německém Essenu jsem spolupracoval s orchestry v Paříži, Vídni, Londýně, Berlíně, Drážďanech, Hamburku i jinde. Často, jako český dirigent, uvádím díla Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Janáčkovu Glagolskou mši jsem provedl letos s Londýnskou filharmonií. Byl pro mne mimořádný zážitek slyšet toto dílo s takovým nasazením celého aparátu a s obrovskou masou zvuku Londýnského sboru, který byl ještě posílen o vynikající filharmonický sbor ze Španělska.
Které zajímavé osobnosti jste v poslední době při spolupráci potkal?
V poslední sezóně to bylo setkání například s polským tenoristou Piotrem Beczalou, který patří dnes k nejlepším tenoristům na světě. Dále to bylo intenzivní pracovní setkání s režisérskou legendou Peterem Konwitschnym, se kterým jsem připravoval nové nastudování Halevyho Židovky v Antwerpách. Mezi instrumentalisty bych pak zmínil setkání s kontroverzním houslistou Davidem Garrettem, který svým originálním projevem a vizáží punkového anarchisty láká do koncertních síní mnoho mladého publika.
Váš nejsilnější hudební nebo jiný umělecký zážitek z poslední doby?
Jeden z nejsilnějších hudebních zážitků této sezóny bylo mé osobní setkání s Wagnerovou operou Valkýra. Jedná se o stěžejní dílo německé opery a je až k neuvěření, do jakých hloubek vnímání může posluchače nebo interpreta tento téměř pětihodinový gigant zavést. K mým mimohudebním zážitkům patří mnohdy dobrá knížka nebo zajímavý film. Z poslední doby to byl zejména Grand hotel Budapešť, který mne zaujal svou lehkostí, s jakou celý příběh rozvíjel, a celkovým estetickým obrazem. Proto jsem byl velmi potěšen, když jsem se si před týdnem dozvěděl, že právě tento tým by měl spolupracovat na novém nastudování Verdiho opery Falstaff, která mne čeká v roce 2017 a kde se operní režie ujme významný filmový herec Christoph Walz, kterého mnozí znají z filmů Nespoutaný Django, Hanebný pancharti nebo Bůh masakru.
Existuje ještě nějaký nehudební koníček, při kterém se dá třeba relaxovat?
Určitě. Hodně mne baví tenis, který se snažím hrát intenzívně během léta a také sportovní létání, kterému jsem před sedmi lety propadl, a nesmírně mne baví. Jen toho času by mohlo zbýt více. Léto se snažím mít vždy volné a odpočinout si od práce, ale je to také důležité období na samostudium a přípravu nové sezóny.
Máte hodně přátel i mimo hudební branži a máte na ně vůbec čas?
Možná mám hodně přátel, ale mám pár kamarádů, kterým se snažím věnovat a být s nimi v kontaktu i v době, kdy nejsem zrovna doma. Díky tomu mám tak možnost vnímat i jiný mimohudební rozměr života.
Foto archiv Tomáš Netopil
| < Předchozí | Další > |
|---|