Kultura21.cz

Uznávaný herec Igor Bareš se věnuje čtení rozhlasových pořadů a audioknih už dlouhá léta. S nakladatelstvím OneHotBook spolupracoval na příbězích Žena v kleci, Chatrč, Poslední Laponec a dalších titulech. O tom, co práce na audioknihách obnáší a co ho na ní baví, vypráví v následném rozhovoru.

S jakou postavou z oddělení Q byste se chtěl potkat?
Bezesporu s hlavním hrdinou Carlem Mørckem, protože to je prototyp v osobním životě dost tvrdě zkoušeného muže a samozřejmě také velkého profesionála, což Jussi Adler-Olsen v každé své detektivce jenom potvrzuje. Carl je typ připomínající třeba Schimanského z Místa činu  ̶  člověka poměrně hodně poznamenaného životem, který však své drsné zkušenosti zúročuje ve své práci.

A o čem byste si povídali?
Zeptal bych se ho, jak relaxuje. Sice je to v románech částečně naznačeno, ale jeho život je tak exponovaný, že by mě velice zajímalo, jak dokáže vytěsnit práci a začít myslet na osobní život. Já sám to totiž moc neumím. I ve svých volných chvílích neustále přemýšlím o svých rolích, co mě čeká, co jsem mohl zahrát lépe. A neumím moc uvažovat o jiných věcech. A v případě kriminalistů, kteří jsou sice frajeři, ale setkávají se s hrůznými věcmi, je podle mě ta relaxace obzvlášť nutná.

A kdybyste měl tu možnost, na co byste se zeptal autora oddělení Jussiho Adlera-Olsena?
Asi bych se ho zeptal, co všechno v životě prožil, nebo jaký je jeho osobní vnitřní svět. Protože jeho příběhy jsou místy dost drastické.

Jak se vám severské detektivky líbí coby čtenáři a coby interpretovi?
Mně se severská kriminální dramatika líbí v tom, že má poměrně košaté a složité příběhy. A v případě Jussiho Adlera-Olsena jsou mezi sebou jednotlivé díly, ač fungují i jako uzavřené epizody, vzájemně provázány ‒ jednak životem hlavního hrdiny a jednak tím vším, co se kolem něho děje. Adler-Olsen, ale třeba i Jo Nesbø píšou detektivky, které mi připadají jako dosud nepoznaný fenomén. Zamlada jsem četl třeba Sherlocka Holmese nebo různé české detektivky, ale jejich zápletky nikdy nebyly tak dějově komplikované. Severští autoři zkrátka zaručují v žánru literární kvalitu.

A jak se vám interpretačně pracuje se dvěma odlišnými vyprávěcími liniemi, které se v knihách Jussi Adlera-Olsena vždy objevují?
Když jsem četl první díl Žena v kleci, brzy jsem si intuitivně uvědomil, jak různým tempem, nebo tónem a intenzitou prožitku ty dvě dějové linie odlišovat. Něco se dá přečíst víc informativně, ale něco je třeba uchopit za ty postavy a snažit se to s nimi prožít. A to je pak patrné na hereckém projevu. Když interpret vyprávění zpřítomňuje a když má na děj prostřednictvím postavy nějaký názor, samozřejmě také lépe udrží pozornost posluchače. Ale to všechno s sebou nese samotný text. Považuji se za citlivého člověka, a pokud ve mně to, co čtu, vyvolává nějakou emoci a pokud jsem přesvědčený o tom, že je to ta správná emoce, tak nejsem skrblík a snažím se ji posluchačům předat.

Musel jste si před čtením Zabijáků nějak připomínat své předchozí čtení prvního dílu Žena v kleci?
Nemusel. Při přečtení první nebo druhé stránky Zabijáků se mi okamžitě vybavily tytéž pocity, které mi pomáhají při čtení, jako předtím. Minule jsem zkrátka zvolil nějakou formu a táž forma se mi vybavila i teď, což jen dokazuje, že jsem tenkrát „sáhnul“ správně.

Jak se na čtení ve studiu připravujete?
Musím přiznat, že si to při přípravě čtu vlastně jenom kousek dopředu. Ono je to možná lepší, protože když to člověk čte poprvé, nově  ̶  tak je do toho emočně víc zainteresovaný, než kdybych si tam udělal značky a potom už četl čistě technicky. Dokonce, i pokud má člověk zažitou určitou techniku, je to první čtení stejně nejlepší.

Už jste pro vydavatelství OneHotBook načetl pěknou řádku audioknih. Kromě oddělení Q jste také narátorem Chatrče, podílel jste se i na audioknihách Poslední Laponec nebo Nebezpečné známosti. Poslouchal jste je potom?
Své audioknihy po dokončení poslouchám, i když ne vždycky úplně celé. Zajímá mě, jak zní výsledná nahrávka ve vztahu k muzice, jak je to zvučené a tak podobně.

A audioknihy kolegů někdy posloucháte?
Ano, audioknihy nebo rozhlasové nahrávky poslouchám, protože velmi často jezdím vlakem pracovat na Moravu do Brna nebo do Olomouce. Beru si s sebou pokaždé přehrávač a poslouchám.

Jak se z vašeho hereckého pohledu nejvíc liší příprava a práce na jednohlasých a vícehlasých audioknihách?
To je hodně individuální. Třeba když jsme točili Posledního Laponce, tak pan Rímský v podstatě nepotřeboval slyšet ostatní party. Vždycky odešel ven a pracoval tam na svém textu. A pak, když na něj přišla řada, vrátil se do studia a načetl svou část. Mě ten příběh zajímal celý, ale nechtěl jsem si ho číst doma pod peřinou ‒ tak jsem zůstal ve studiu po celou dobu a poslouchal jsem, jak čte Jana Stryková i pan Rímský. V tomhle se asi přístupy interpretů dost liší.

V Nebezpečných známostech jste ztvárnil roli vypravěče, ale musel jste také uvádět datování a čísla jednotlivých dopisů. Jak se vám to četlo?
Četlo se mi to poměrně těžko, protože pan režisér Michal Bureš měl vždycky pocit, že když mi odvypráví děj toho předchozího a pak toho následujícího dopisu, že se to na mně nějak odrazí a že to datum pak bude zajímavěji přečteno. Ale v té obrovské ploše to tak docela nešlo ‒ i když jsem tomu věnoval asi čtyři hodiny. Připadal jsem si chvílemi, jako bych četl telefonní seznam. A když jsem pak měl číst nějaký vypravěčův normální text, vůbec mi to nešlo.

Mě právě fascinovalo, jak v sobě i text typu „dopis stý dvacátý osmý“ ve vašem podání nese nádech ironie…
V tom případě měl pan režisér Bureš pravdu a nějakou stopu to na mně zanechalo.

Máte mezi natočenými audioknihami nějakou nejoblíbenější?
Určitě právě Jussiho Adlera-Olsena. Už proto, že je to práce na větší ploše, a jak už jsem zmínil, líbí se mi, jak je to napsané. Ale zaujala mě třeba i Chatrč, kterou jsem také vyprávěl celou sám.

Čím vás oslovil příběh Chatrče?
Chatrč je zvláštní druh literatury, který se do poloviny tváří jako dobrá detektivka a od poloviny je to takové trošku didaktické čtení o tom, jak máme vnímat víru a svůj vztah k Bohu. A když vedle sebe položíte tyhle dva poměrně odlišné žánry, vznikne z toho poměrně komplikovaně vnímatelný tvar. Mně to ale něčím trochu připomínalo jednu novelu od Dostojevského Sen směšného člověka, podle které bylo vytvořené monodrama, v němž jsem kdysi hrál. Struktura obou příběhů je úplně stejná. Začíná to dramatickým osudem vyděděnce, který se ocitá na kraji emocionální propasti a chce spáchat sebevraždu. V okamžiku, kdy se pro zásadní krok rozhodne, se ocitá v Ráji, kde nazře, jak by mezi sebou lidé měli žít. Pak tam ale svým lidstvím zanese hřích a celá ideální společnost se rozpadá. Poté se probouzí z podivného snu, ale získané ponaučení mu dává novou sílu do života. A v Chatrči je to podobné: otec má problém, protože nezvládl uhlídat dvě děti najednou. Zatímco zachraňoval topícího se potomka, unesl jeho dcerku sériový vrah. Tohle je námět zhruba půlky románu ‒ až do okamžiku, kdy dostane výzvu, aby se dostavil do chatrče, kde se tragédie odehrála. Tam se setkává se svým Bohem, který se mu snaží ukázat, jak přehodnotit dosavadní vztah k životu a učí jej, jak se dívat i na tuto tragédii tak, aby si z ní odnesl něco, co by ho vedlo dál životem. Spatřoval jsem v tom podobný princip.

Jak se vám ty dvě odlišné části pojímaly interpretačně?
V tom nelze dělat velké rozdíly, technika projevu musí být maximálně zvládnutá, a pokud je člověk dostatečně vnímavý, obsah sám mu určí nejvhodnější formu.

Jste nejen populární audioknižní interpret, ale i nadšený čtenář. Máte nějakou oblíbenou knihu, která by si podle vás zasloužila zvukovou podobu?
Takových by bylo. Mám velmi rád krátké povídky Raye Bradburyho, ať už v žánru sci-fi, hororu, nebo fantasy. Mám poměrně hodně rád klasickou ruskou literaturu, ale je otázka, zda by si to někdo kupoval. Ale stejně by mě potěšilo, kdyby někdo natočil novelu Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou napsal N. S. Leskov. Je to zároveň i opera od Šostakoviče a snad to už kdysi natočil i brněnský rozhlas. Opravdu rád bych to někdy slyšel v novém provedení. Kdo ví, občas se člověku povede něco prosadit a splnit si tak sen. Nedávno se mi to povedlo třeba v případě Hordubala od Čapka.

Igor Bareš (*15. dubna 1966)
Studoval JAMU v Brně, přičemž občas hostoval v Divadle bratří Mrštíků. Později se stal postupně členem činohry Mahenova divadla a souboru Národního divadla v Brně. Od roku 2002 je na volné noze. Filmoví diváci jej znají např. ze snímků Výlet, Sluneční stát, Hezké chvilky bez záruky, Muži v říji, Největší z Čechů, Hořící keř, Fair Play a dalších. Zahrál si též v množství televizních inscenací i seriálů: Četnické humoresky, Detektiv Martin Tomsa, Zdivočelá země, Krev zmizelého, Strážce duší, Hraběnky, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Případy 1. oddělení, Život a doba soudce A. K., První republika… Vedle herectví se věnuje i dabingu. Pro vydavatelství OneHotBook se ujal četby audioknih Žena v kleci (2013) a Chatrč (2015), partu vypravěče v audio adaptaci Nebezpečných známostí (2014) i role Klemeta Nanga v Posledním Laponci (2014).

www.onehotbook.cz