Fotograf Radek Šich: „Není to jen o tom udělat si pár cvaků a užít si zadarmo koncert“

radek sich 200 Pohodlně se usaďte a pojďte si přečíst dlouhý rozhovor s talentovaným mladým mužem Radkem Šichem, který se už několik let věnuje fotografování koncertů. Vyzpovídali jsme ho, jaké to je vidět své idoly, fotit pod pódiem a řeč padla i na ochranu sluchu. Věříme, že vás čtení bude bavit a pokocháte se krásnými fotografiemi.

Radku, vítám tě u našeho rozhovoru a na úvod tě poprosím, jestli by ses mohl našim čtenářům trochu představit.

Ahoj, díky za možnost se veřejně projevit. :-) Je mi 33 let, koncerty fotím devátým rokem (nějak to letí…), z toho posledních pět let pro rockový magazín Spark. Focení mám jako koně (na koníčka to už je moc velké) a krom koncertů rád fotím pavouky ;-) Moje fotky můžete vidět kromě Sparku i u mě na webu (www.sichr.net), nebo v novém atlasu Pavouci České Republiky.

Pracuješ jako reportážní fotograf, převážně tedy rockových a metalových akcí. Jak tě focení zaválo právě sem?

Původně jsem, jako asi většina začínajících fotografů, zkoušel fotit všechno možné, hlavně krajinky. K muzice jsem ale měl blízko, protože jsem v té době hrál na baskytaru. Jednou jsem s sebou vzal foťák na koncert kamarádů - kapely Eagleheart a už to bylo. Fotky se klukům líbily a navíc jeden z nich v té době dělal redaktora v metalovém zinu a nabídl mi, jestli pro ně nechci fotit. Samozřejmě jsem přijal a od té doby se to se mnou vleče. :-)

Pro fanoušky musí takové fotografování znít jako sen – zadarmo se podíváš na koncerty, můžeš se i vidět se známými tvářemi. Jak k tomu přistupuješ? Jsi z toho stále unesený, nebo už to bereš jako běžnou součást práce?

Na to není jednoduchá odpověď. Koncerty si obvykle sám vybírám, takže jdu na to, co opravdu vidět chci. V případě festivalů se ale holt občas stane, že některou kapelu fotím tak trochu z musu, takže pak to je spíše práce. Ono je docela rozdíl jít na koncert jako divák a jako fotograf. S foťákem u oka člověk nemá čas užívat si muziku, protože pořád sleduje scénu a vymýšlí, odkud by byl nejlepší záběr. Mnohokrát se mi stalo, že jsem jel z koncertu a přemýšlel jsem, jaký vlastně byl. :-) Taky u známějších kapel často praktikované pravidlo „první tři a dost“, kdy osvětlovač postupně graduje světelnou show, k dobrým fotkám taky člověku moc nepomůže. Je to kolikrát o nervy… Zkrátka není to jen o tom udělat si pár cvaků a užít si zadarmo koncert, ale je potřeba investovat do toho hromadu energie a času a dodat pak nějaký, pokud možno co nejlepší, výsledek.

Jaké je například být tam s ostatními fotografy pod pódiem? Když se vlastně všichni snaží vystihnout ten nejlepší záběr? Je tu spíše přátelství nebo konkurence a rivalita?

Občas to je docela tlačenice, ale není žádné ideální místečko, na kterém by chtěl stát každý po celou dobu, co se může fotit, takže se prostřídáme a na všechny se obvykle dostane. Existuje taky jistý soubor pravidel, jak se chovat pod pódiem (koncertní etiketa), který by měl každý fotoreportér znát a když se podle toho všichni chovají, tak je to pohoda (úmyslně nezaclánět, nestrkat do kolegů, apod.).

S ostatními fotografy se vesměs známe, přeci jen se na koncertech a festivalech potkáváme, více méně, pořád ti samí lidé. Řekl bych, že nějaká rivalita mezi námi určitě je a každý samozřejmě chce být ten nejlepší, ale převážně jsme kamarádi a vycházíme spolu dobře.

A znáš se díky této práce s mnoha umělci, nebo třeba manažery kapel nebo dalšími lidmi z médií? Obohacuje tě to?

Popravdě řečeno nepatřím k lidem, kteří se snaží za každou cenu nacpat kapele až do tourbusu a nejsem lovec fotek typu „hele mámo, objímám se s …“. Spíše se držím v povzdálí a snažím se z koncertu přivézt co nejlepší fotky. Poslední dobou si ale říkám, že bych asi měl do toho jít trochu dravěji… :-)

Můžeš říct, že se ti nějakým koncertem nebo setkáním splnil sen? Pochlub se!

Mám za to, že člověk by si měl dávat splnitelné cíle, aby se pořád mohl z něčeho radovat. Za těch pár let, co fotím koncerty, jsem si pár hudebních snů už splnil. Vzpomínám si jako by to bylo včera, když jsem hulákal s kapelou svoje oblíbené písně, až mi z toho běhal mráz po zádech – třeba moje první koncerty kapel Therion a Moonspell. Díky těmto dvěma kapelám jsem se dostal k metalu, takže k nim mám trošku osobnější vztah. S Moonspell jsem byl i na pódiu na Masters of Rock 2013 a bylo super mít pod sebou ty tisíce lidí v hledišti a oblíbenou kapelu na dosah ruky.

Kolik je za tímto fotografováním akcí práce? Kolik času věnuješ potom úpravám doma?

Bavíme-li se o koncertních fotkách, tak dle redakčního nařízení musí být fotky odevzdané do druhého dne. Z toho plyne, že jakmile přijedu po koncertu domů, začíná mi druhá šichta. Sednu ke komplu a do rána dávám fotky dohromady, abych je co nejdřív odevzdal. Klidně i 4h na koncert. To samé platí i o festivalech, i když na festivalech fotky dělám spíš až následující ráno. I spát je občas potřeba…Tak se bohužel může stát, že nestihnu první kapely hrající dopoledne, ale něco je holt potřeba obětovat, tři dny nonstop se jet nedá. Zpočátku mě štvalo, že se po koncertech nevyspím, ale už jsem si tak nějak zvykl a když pak druhý den vidím kladné ohlasy a vím, že mám už klid, tak je to dobrý pocit.

Máš nějakou svou fotku, na kterou jsi obzvlášť hrdý? V čem je jedinečná?

No, asi fotka Roberta Trujilla z Metallicy pořízená vloni na Aerodrome Festivalu v Praze. Během vystoupení Metallicy byl slejvák jak blázen, stáli jsme skoro po kotníky ve vodě, ale byl to obrovský zážitek, možná i díky tomu dešti a trnutí jestli z fotek vůbec něco bude. Co mě úplně nejvíc dostalo, bylo, že muzikanti šli do toho deště a nebáli se zmoknout. To jsem opravdu nečekal. (viz foto)

Fotíš rád i publikum a atmosféru nebo dáváš přednost jen umělcům? Proč?

Publikum popravdě moc nefotím. Musí to být opravdu zajímavý okamžik. Soustředím se hlavně na kapely a jejich vystoupení, to je to, co mě na koncertech baví ze všeho nejvíc.

Blíží se také festivalová sezóna, těšíš se na ni? A co vše tě letos čeká? Býváš na festivalech celou dobu? A míváš vůbec čas si odpočinout?

Samozřejmě se na festivaly těším. Momentálně mám v plánu tři velké festivaly – Nova Rock, Masters of Rock a Made of Metal a dva nebo tři menší. Na festivalech se snažím být všechny dny, pokud mi to vyjde. Odpočinek je samozřejmě taky v plánu, snad na něj i dojde. :-)

Loni jsi fotografoval například festival Made of Metal v Hodoníně. Kolik fotografií sis z tohoto festivalu přivedl domů a kolik času ti zabralo je protřídit?

Za ty tři dny jsem pořídil cca 1750 fotek (schválně jsem to teď počítal :-) ) a zpracovat je mi trvalo, dohromady odhadem zhruba 15 hodin.

Nejde mi nyní o technické detaily, ale kolik vybavení si musíš vzít s sebou na takový festival? Zřejmě jde o věci, se kterými si nemůžeš dovolit jen tak spát ve stanu, nebo ano?

No, spát ve stanu bych měl strach. :-) Obvykle dva foťáky, dva objektivy, blesk, veledůležitá je pláštěnka pro mě a pro foťák a k tomu notebook s externím monitorem – zpracovávat totiž fotky na panelu, kde chybí černá, je učiněný očistec. Naštěstí spávám u známých poblíž, takže se nemusím o věci bát a mám klid na zpracování a odevzdání fotek.

Máš s fotografováním spojené i nějaké negativní zkušenosti? Neprosil tě někdy například nějaký umělec o stažení fotografie nebo něco podobného?

Asi jediná negativní zkušenost co mám, se týká kapely Iron Maiden. Před focením jsme museli podepsat smlouvu, že fotky nepoužijeme jinde než v médiu, které dostalo akreditaci a výslovně tam bylo uvedeno, že fotky nesmíme použít na Facebooku, ani osobních stránkách. Podařilo se mi sice získat kontakt přímo na zastoupení kapely v UK s příslibem, že to nějak určitě půjde domluvit, ale jejich sále dokola opakované argumenty typu „bojujeme s pirátstvím“ a „chráníme dobré jméno kapely“ byly spíše směšné, než rozumné. To, že ty samé fotky jsou stejně zveřejněné jinde, je absolutně nezajímalo.

A můžeš nám „prásknout“ někoho, kdo třeba vůbec nemá rád fotografování a fotografy přímo odmítá? Co si o tom myslíš?

Nemůžu. :-) S nikým takovým jsem se naštěstí zatím nesetkal.

Při focení stojíš většinou přímo u reproduktorů. Nevadí ti to?

Ochrana sluchu na koncertech a festivalech je podle mě dost zásadní a přitom hrozně opomíjené téma. Nejednou jsem slyšel od návštěvníků festivalu názor: „Já špunty nepotřebuju, já zatím slyším dobře.“, což je hrozná kravina. Poškození sluchu nadměrným hlukem je nenapravitelné a přitom není těžké svoje uši chránit.

Po prvních dvou nafocených koncertech jsem začal shánět nějaké špunty do uší, které by úplně nezabily muziku. Jednou jsem zkusil obyčejné pěnové a bylo mi hned jasné, že tudy cesta nevede, protože to bych z toho koncertu neměl vůbec nic – zvuk byl příšerný. Hledal jsem tedy na internetu a našel jsem špunty ER-20 od Etymotic Research, které jsem pak používal skoro tři roky. Později jsem se díky focení a angličtině dal do kupy s firmou Auris-Audio, jejímž přičiněním jsem měl možnost vyzkoušet na vlastní uši několik druhů špuntů do uší, včetně těch nejlepších, na míru dělaných. Pro zájemce jsem u sebe na webu sepsal takové menší porovnání univerzálních špuntů do uší vhodných na koncerty: http://www.sichr.net/index.php?/page/comparison_of_universal_earplugs_suitable_for_concerts

Na závěr se zeptám, kdy jsi vlastně začal s fotografováním a díky čemu?

Kdysi jsem fotil se starým rodinným Zenitem a kompaktním kinofilmovým Kodakem, ale to jsem o focení houby věděl, jen mě to bavilo. Když se začaly čím dál víc rozmáhat digitální fotoaparáty, tak ve mně začalo hlodat, že by se mi nějaký taky líbil. Dlouho jsem vybíral a přebíral, až jsem se seznámil se současnou tchýní (hrozné slovo pro tak fajn ženskou), která měla čerstvě digitál a tak jsem se taky konečně rozhoupal a vlastní digitální foťák pořídil. Seznámil jsem se s partií fajn lidí, kteří mě hnali v získávání znalostí a zkušeností. Zanedlouho jsem pořídil první DSLR, protože EVF fotoaparát přestal stačit a kolotoč začal nabírat na obrátkách, až do dnešní podoby splašené centrifugy. :-)

Děkuji za rozhovor a budu se těšit, že tě někde uvidím s foťákem na krku. :-)

Já děkuji, určitě se někde potkáme, třeba zase na Made of Metal, co?