Příběh jednoho dne ze života Richarda, až nudně obyčejného socialistického úředníka, kterému se sesype na hlavu hromada katastrof, která z něj nechtěně udělá hrdinu. Děsivé trhání osmiček, prozrazená vdavekchtivá milenka, vyhazov z práce, vytopený byt, v potrubí nalezená pistole, šokující zpráva patnáctiletého syna a na krku agenti StB. Na začátku toho všeho byl totiž v opilosti připojený podpis pod Chartu 77.

 
Osmy ještě ani nebyly odvysílány a už se o nich mluví jako o komedii roku. Jde o film skutečně spíše k pobavení, než o příběh k zamyšlení z doby normalizace?
 
Něco mezi. Film už na festivalech prošel prvními projekcemi, tedy první diváckou prověrkou. Někteří se bavili královsky, ale třeba moje maminka říkala, že jí to vlastně vůbec vtipné nepřijde, že jí z té doby běhal mráz po zádech od začátku do konce. Aby ne. Té absurdní době plné soudruhů, estébáků a nesvobody musela obětovat většinu svého života. Čili Osmy vyvolají obě emoce, a je to tak dobře. Snad se nám podařilo trefit ten žánr tragikomedie. Nejtěžší žánr.

Co Vás nejvíc zaujalo na scénáři Marka Epsteina?
 
Mě na Markových scénářích pokaždé nejvíc baví to, jak umí z ničeho udělat něco. V úplném minimu, v jednom bytě a několika lidech se skrývá velký silný příběh s mnoha lidskými barvami. Stejnou autorskou empatii míval Procházka nebo Jiří Hubač. Máme s Markem společné životní i autorské téma, a tím je naděje. Prostě vždycky tím filmem posvítit lidem trochu na cestu, aby nezapomínali, že život není jen hnus a zlo. Podobný text mi už kdysi nabídl v BrainStormu. Ale tady to myslím trefil ještě lépe. Marek je prostě autor s velkým A, na rozdíl od jiných, kteří by rádi byli spisovateli, a nikdy nebudou, protože jim chybí ta nejobyčejnější věc – srdce. Už léta tvrdím, že scénář je šedesát, sedmdesát procent filmu. Když to na papíře není, můžeme se my, režiséři, na palce přetrhnout a nikdy z toho nic nebude. Pánbůh zaplať za Marka Epsteina! Amen.

 

Film už bodoval na festivalech, třeba na Novoměstském hrnci smíchu, získal nominaci v kategorii hraných filmů na prestižní cenu Prix Europa. Výbornou odezvu má nejen u porotců, ale také u návštěvníků filmových přehlídek. Čím si vysvětlujete, že normalizační příběh tolik baví?
 
Možná už jsme si našli za čtvrtstoletí od Sametu k té době nějaký odstup a můžeme se jí smát… Nevím. Na druhou stranu Pelíšky skvěle fungovaly už v devadesátých letech. Není to tedy jen o tom odstupu, asi. Je to o dobrém příběhu. O silných figurách. O humoru a nadhledu. A to všechno jsme ve scénáři měli.

Měl jste od počátku jasno, že roli úředníka Richarda svěříte Ivanu Trojanovi?
 
Bezpochybně. A myslím, že už to Marek pro Ivana přímo psal. Pro mě je ten film ale paradoxně víc o Zuzaně Stivínové, respektive o její postavě. O těch silných holkách, které s námi ty osudy dávají, stojí pevně vedle nás, i když my chlapi chodíme světem a děláme průšvihy, nepodělají se, neutečou… Je to film, který pováží charaktery. Ať si nakonec každý sám svému svědomí odpoví, jestli by dokázal zvolit multikáru. Jestli by nechal pravdu a lásku zvítězit nad lží a nenávistí…

Osmy jste točil v Brně. Našel jste tam dostatek vhodných lokalit?
 
Všechny. Nebyl důvod hledat jinde. Nejtěžší asi bylo natáčení na Cejlu, což je ulice v samém centru Brna, která je ve své zchátralosti ideální, přestože se jedná o významnou dopravní tepnu města. Zastavit celý provoz, vyhnat současná auta a tramvaje, abychom mohli natočit záběr, to byl nadlidský výkon.

S brněnským studiem spolupracujete často. Podle scénáře Marka Epsteina jste tam například před dvěma lety natočil pohádku Šťastný smolař. Čím si Vás Brno získalo?
 
V brněnském studiu se točí jako kdekoli jinde. Lidé znají svou profesi, ale navíc, snad proto, že netočí každý den, se na to filmování každé ráno těší stejně jako já. Umějí rozpoznat, když nám pod rukama vzniká něco výjimečného. Dýchají s tím filmem, jdou s režisérem. Semknutě, pracovitě a hlavně, dávají do toho srdce. Co víc si režisér může přát…

Když byste měl stručně pozvat diváka ke sledování Osem, co byste jim řekl?
 
Málokdy režisér může v české kotlině říci, že natočil film bez kompromisů. Bez realizačních ústupků. O Osmách to výjimečně říci můžu. Nemusel jsem nikde slevit. Co jsem chtěl, to jsem také natočil. Věřím, že se nám podařilo natočit malý velký film.

 

Scénárista Marek Epstein: Nebýt zbabělců, dávno jsme vyhynuli.

Osmy jsou, vedle Ve stínu, jediným Vaším příběhem, který se odehrává jindy, než v současnosti.  Když píšete, ukotvujete rovnou příběh v nějakém časovém období?

Ve stínu i Osmy by bez doby, ve které jsou napsány, nefungovaly. První z nich vznikl na zakázku pro Davida Ondříčka, ten druhý jsem napsal z návalu vlastního strachu. U prvního zazněl nejprve požadavek doby…tedy 50. Léta, u druhého byl na světě nejprve zbabělec. Jak vidíte, není v tom žádná koncepce.

S Jiřím Strachem a Ivanem Trojanem nespolupracujete poprvé. V čem si myslíte, že je síla Vašeho tvůrčího triumvirátu?

To si nedovolím hodnotit. Film je dílo syntetické, společné a kolektivní. Snahou všech tvůrců je obklopit se co možná nejschopnějšími kolegy z ostatních branží, aby se riziko minimalizovalo. Pro mě jsou Jirka i Ivan Trojan nejvyšší filmová liga a já jsem nesmírně rád, že se mnou zatím byli ochotni kopat v jednom družstvu. Stejně tak patří můj dík dramaturgovi Jardovi Sedláčkovi.

V roce 1981, ve kterém se odehrává příběh Osem, Vám bylo šest let. Jak Vás napadlo napsat příběh, který se v tomto období odehrává a je definován událostmi té doby?

Máte pravdu, nebylo mi mnoho a mé zkušenosti z této doby jsou logicky pouze zprostředkované. Proto komedie a nadsázka. Charta a lidé kolem ní jsou pro mě ale symbolem odvahy a snahy postavit se nepříteli o mnoho hlav většímu za cenu převyšující cenu vlastního života. Ti lidé riskovali osudy svých rodin, kamarádů a přátel. Rozhodnutí podepsat, mělo takřka rozměr antické tragédie.

Vnitřní dilema hlavního hrdiny Osem je dáno situací, ve které se ne úplně z vlastní vůle ocitl, a dobovým politickým kontextem. Jaké paralely k těmto dilematům lze nalézt v dnešní době relativní svobody? Musel jste se sám někdy, obrazně řečeno, rozhodnout, jestli „jim to podepsat“, nebo „jít jezdit s multikárou“?

Strach je stejně starý jako láska a nenávist. Je to základní pud, hybatel evoluce. Nebýt zbabělců, dávno jsme zřejmě vyhynuli. Je to emoce, kterou zažíváme každý den, třebas nejde o strach smrtelný. A stejně starý bude i boj se strachem (nikoli režisérem) o to, kde je hranice rozumu a kde už začíná zbabělost. Jaká je v Čechách definice hrdiny a proč jsme na ně tak chudí? A máme-li už nějaké, proč na ně vždycky najdeme ještě něco, abychom je umenšili a ponížili si je na naše vlastní rozměry? Jakoby se pojem hrdina bleskově zakryl oblíbeným českým štítkem závisti. Jen ať na něj není příliš vidět. Osobně se nepovažuji za velkého hrdinu. Nikdy jsem se nenaučil prát a dneska mi to chybí. O to více mě zneklidňuje, že je nás tolik.

 

Jak vznikají Vaše scénáře? Máte v hlavě nejprve základní osu příběhu, na kterou nabalujete postavy, nebo naopak máte jasnou představu o postavách a ty pak umisťujete do situací? Bylo psaní Osem v něčem jiné?

Psaní Osem byla radost. Televize před lety vyhlásila soutěž na televizní komedii a já se přihlásil. To znamenalo najít dostatečně silný příběh, abych ho mohl vyprávět s legrací. V tu dobu mi měli trhat osmy. A tam někde v čekárně na Karláku, omámený smradem dezinfekce a jekotem vrtaček, tam mezi vyděšenými oběťmi jako jsem byl já, jsem najednou uviděl svého hrdinu. Seděl proti mně, na hubě kapesník a v hlavě jedinou myšlenku – vzít roha.

Vadí Vám, když si herci a režisér na place všelijak upravují Váš scénář? Stalo se Vám někdy, že jste se dostal s hercem, nebo režisérem do vyhraněnějšího konfliktu například kvůli ne úplně striktnímu přenesení vašeho textu do obrazu? Jak se v tomto ohledu pracuje s Ivanem Trojanem? Je to typ „kreativního herce“, který si repliky přizpůsobuje? A pokud ano, vadí Vám to?

Scénář není nikdy striktně převeditelný do obrazu. Technicky je to nemožné. Já dodávám slova a režisér tvoří obrazy. Já načrtávám klacíkem do písku, on vybarvuje. Pochopitelně jsem rád, když se herci drží mé předlohy. Především u komedií mě bolí, když nevyjde fór, který na papíru fungoval. Ivan Trojan je profesionál se smyslem pro humor. Když si něco upraví, je to většinou ve prospěch textu a příběhu. Zatím jsem ho poznal vždy velmi pokorného a otevřeného diskuzi. Snad mu to vydrží.   

Jste jedním z nejvytíženějších scenáristů v Česku – nebojíte se, že se z Vás stane rutinér? Lze se tomu nějak účinně bránit?

Na obě otázky mě napadá jediná odpověď - možné to je.

Osmy
Režie: Jiří Strach
Scénář: Marek Epstein
Dramaturgie: Jaroslav Sedláček
Hlavní kameraman: Vladimír Křepelka
Kreativní producent: David Ziegelbauer
Hrají: Ivan Trojan, Zuzana Stivínová, Jiří Dvořák, Simona Babčáková, Zuzana Kajnarová, Gregor Bauer, Andrea Daňková, Oldřich Navrátil, Tomáš Töpfer, Josef Dvořák, Marek Taclík, Lukáš Hlavica, Miroslav Krobot, Vít Karas, Michal Pavlata a další.

< Předchozí		Další >