Kultura21.cz

Živit se jako fotograf nemusí znamenat jen focení někde v ateliéru s modelkami, ale nabízí i plno zajímavých zážitků. O jeden se s námi podělil fotograf Silvestr Szabó, který v Keni málem přišel o život…

Měchýřovka portugalská (Physalia physalis, Linnaeus, 1758) Asi nejčastější otázkou, jakou do dneška po návratu z Keni dostávám je, jestli jsem se tam něčeho bál, nebo jestli mám nějakou špatnou zkušenost či zážitek. Musím říci, že zážitků z dvouměsíčního pobytu v Keni mám opravdu spoustu, a to jak těch krásných, tak i veselých, ale taky smutných a dokonce i nebezpečných. Jeden takový opravdu nepříjemný a nebezpečný zážitek jsem mněl při potápění na korálových útesech v Indickém oceánu. Nebyl to ani žralok, ani obrovská chobotnice nebo dokonce krakatice, ale úplně malá, na pohled dokonce velice pohledná, medúza Měchýřovka portugalská (Physalia physalis).

Ráno po odlivu jsem si vyšel šnorchlovat na blízké korálové útesy kousek od Diani beach. Pláž byla téměř prázdná. Procházel jsem se po břehu, který lemovaly štíhlé, vysoké kokosové palmy. Ve sněhově bílém písku byla spousta lastur porcelánovek, ale taky hodně dalších zajímavých druhů, které jsem ani neznal. Po vstupu do moře jsem byl při potápění unešený pozorováním mořského světa, dalo by se to porovnat, jako byste se potápěli v obrovském akváriu přeplněném rybami, korály a spoustou různých mořských živočichů, neskutečných barev, tvarů a druhů. Když v tom jsem dostal obrovskou ránu, jako by na vás někdo použil elektrický paralyzér, nebo jako by vám něco ukouslo kus zadku. Opravdu nepopsatelná bolest, zvláštní tupé pálení, neměl jsem sílu ani zakřičet, dokonce ani nadávat, byl to takový šok a bolest, že jsem fakt nevěděl co se děje. K břehu to bylo tak 7-8 metrů, ale v ten moment jsem měl pocit, že plavu přes kanál La Manche a sotva jsem se doplácal na souš.

Nešlo ani plavat ani pořádně dýchat, cítil jsem se hrozně. První co mi prolétlo hlavou bylo, že jsem myslel na to, jestli se to bude ještě stupňovat víc nebo jestli to přestane a kdy. Viděly mě dvě černošky, které seděly kousek opodál a hned pochopily, která bije. Pomáhaly mi se dostat ven z vody a co nejdál na břeh. Neslyšel jsem nic jiného než „Hakuna Matata“ svahilsky by to mělo znamenat to je v pořádku, nebo nic se neděje, klídek to bude ok…, ale ze zkušenosti, kterou jsem už pochytil během brouzdání Keňou, jsem tušil nějaký průšvih. Kousek ode mě ležel fotobatoh s celou výbavou, byl jsem tak bezbranný a bezmocný, že kdyby někdo přišel a batoh si vzal, tak by odešel a ještě by mi klidně při tom mohl mávat rukou a hrát na housle.

Nebyl jsem schopný skoro žádného pohybu. Na nějaký čas mi částečně ochrnula pravá část těla, noha i ruka, velice špatně se mi dýchalo, vůbec to nešlo, klepal jsem se celý jak malý ratlík, svěrače povolily tak, že jsem si při té bolesti cvrnkl i do textilu (věřte, že v ten moment mi to bylo jedno) tep srdce jsem měl tak rychlý, že jsem myslel, že se mi srdce rozskočí, bylo mi mdlo a na zvracení. Pocit, který jde jen těžko popsat, ale když ho zažíváte, cítíte, že končí všechna legrace. Čím déle jsem seděl, tím to bylo horší. Domorodci mi postižené místo polévali čistou vodou a pak olejem (schytl to hlavně zadek, kousek zad a stehna), už jsem to viděl na špitál, ale nevím, co mně to napadlo, posbíral jsem zbytek sil a snažil se chodit. No chodit zní moc vznešeně, lozil jsem po pláži sem a tam jak Orfeus a k mému podivu se pomalu začal můj stav zlepšovat, byl jsem sice slabý jak moucha, avšak už ani ne po 2 hodinách jsem chodil jako by nic. Ještě 2-3 dny jsem měl na sobě červený flek nebo spíš pruh, ale i ten se potom úplně ztratil.

Jak naschvál hned druhý den byl domluven člun s prosklenou podlahou na palubě, aby se mohl uskutečnit výlet dál od břehu na korálové útesy. Spolu s námi tam byl ještě pár z Německa. Vyrazili jsme dál od břehu a skončili na malém bílém ostrůvku. Já jsem po zkušenosti den před tím lezl do vody už v oblečení, zopáknout si ,,srandu“ s měchýřovkou jsem už opravdu nechtěl.
Ani po půl hodině potápění jsem viděl, jak se Němka plácá asi v 3 m hluboké vodě a snaží se přivolat pomoc. Hned jsem věděl, která bije, malý moment jsem váhal, měl jsem sice strach po zkušenosti, kterou jsem získal den před tím, ale za pár sekund jsem už plaval pro ni a dotáhl ji na člun ven z vody. Nebylo to vůbec snadné, protože měla na sobě snad kilo krému na opalování a tak klouzala jak úhoř. Navíc, než jsem s ní připlaval k lodi, jsem byl celý doškrábaný, jako bych se muchloval s tygrem. Před několika lety jsem tak tahal jednoho ,,borce“, který se topil v přehradě a schytl jsem u toho ránu pěstí, jak jsem se ho snažil dotáhnout ke břehu. Jinak by mně snad utopil. Na to si při zachraňování tonoucích dávejte pozor, v ten moment opravdu platí, že tonoucí se i slámy chytá.

Vrátím se k německé turistce, která zmatkovala a házela sebou jak ryba v síti a snažila se mi vylézt snad na hlavu nebo co. Je zvláštní, že den před tím jsem se hned po žehnutí Portugalskou galerou sotva hýbal a ona se zase hýbala až moc. Oči měla strachem vytřeštěné tak, že by si ji člověk spletl s kraby na pláži. Její výraz strachu a bolesti nezapomenu nikdy. Byla víc sežehnuta, než jsem byl den před tím já a mým odhadem měla sotva 50-55 kg i s postelí. To já mám víc než 2x tolik, neměl jsem popálenou takovou velkou část těla a trápil jsem se opravdu hodně. V člunu se už ani nehnula a měla tendenci omdlívat, tak jsme ji dopravili na blízký ostrov, kde ležela jak přejetý ježek na silnici. Radil jsem jejímu příteli, ať se snaží s ní chodit, ale moc jí to nešlo, neudržela se na nohou. Asi tak po 2 hodinách už byla relativně v pohodě, seděla na kraji ostrůvku a chladila se v moři. Takže nakonec to dobře dopadlo, ale po návratu na pevninu šla pro jistotu navštívit lékaře.

Měchýřovka portugalská (Physalia physalis, Linnaeus, 1758) je opravdu nebezpečný živočich. Na pláži jsem viděl cca 5-6 cm velké jedince s asi 1-3m dlouhými chapadly. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že žehnutí Portugalskou měchýřovku (galerou) je opravdu hodně bolestivé, a jak jsem se později dozvěděl z literatury a na internetu i životu velmi nebezpečné. Samotný měchýř není nebezpečný, po odlivu jsem po nich šlapal bosou nohou a praskal je, ale nebezpečná jsou její žahavá vlákna, která prý dosahují délky 10-15 metrů. Není samostatným živočichem, ale kolonií organismů, kdy jednoho jedince, který se změnil v plovák v podobě galéry nebo načervenalého či namodralého igelitového sáčku, vyživuje ostatní. Na žahavých vláknech jsou nematocysty, vystřelující harpunovité šipky s neurotoxinem. Její jed vyvolává prudkou bolest, křeče, dýchací potíže a srdeční selhání. Měchýřovka portugalská má jeden z vůbec nejúčinnějších jedů v živočišné říši, podobně jako příbuzné druhy Carukia barneci (čtyřhranka Barnesova) o délce 5 až 50 centimetrů nebo měchýřovka Malo kingi - jejich neurotoxin je podobný účinkům jedu kobratoxinu, který působí na centrální nervovou soustavu, zatímco jed zmijovitých hadů (viperinae), ke kterým patří například chřestýši, rozkládá krev. 
Popálení Měchýřovkou portugalskou ( Portugalskou galerou, Physalia physalis ) bývá dokonce přirovnáváno k uštknutí kobrou, její jed je velice rychle účinný a následky, obzvlášť u slabších jedinců nebo lidí s nemocným srdcem mohou přivodit i smrt. Pokousalo a poštípalo mne už kde co, od hadů, pavouků, štírů, ale dostat ránu od Měchýřovky portugalské (Physalia physalis) bude nejspíš patřit k těm nejdrsnějším, co jsem na vlastní kůži zažil.

V nejbližších dnech vyjde na stránkách Kultura21.cz zajímavý rozhovor s tímto fotografem - sledujte tedy rubriku Rozhovory.