Sci-fi povídka číslo 6: Legenda o prvních padesáti letech Petrem Vydlebem sepsaná a do knihy svázaná, se srdcem na dlani k oblažení duše i těla určená v třiceti kapitolách vyvedená

Sci-fi povídka číslo 6: Legenda o prvních padesáti letech Petrem Vydlebem sepsaná a do knihy svázaná, se srdcem na dlani k oblažení duše i těla určená v třiceti kapitolách vyvedená

literarni soutez 200

Milí čtenáři, máte rádi sci-fi? Dnešním dnem uveřejňujeme deset povídek, které dorazily do naší literární soutěže na téma Obyvatelé měst v daleké budoucnosti a postoupily do užšího výběru.
Nyní je na vás, která z nich zvítězí v čtenářském hlasování a i vy máte šanci získat zajímavou cenu! Označte povídku, která se vám nejvíce líbí, v anketě a k tomu napište na e-mailovou adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript název vybrané povídky a své jméno a adresu. Do předmětu e-mailu napište „literární soutěž“. Autor povídky, která získá nejvíce hlasů, získá hodnotnou cenu. Navíc z došlých oodpovědí vylosujeme jednoho čtenáře, který rovněž bude odměněn - knihou Vzpoura mozků. Uzávěrka hlasování bude 15.9.2013.

Legenda o prvních padesáti letech Petrem Vydlebem sepsaná a do knihy svázaná, se srdcem na dlani k oblažení duše i těla určená v třiceti kapitolách vyvedená/ Petr Doležal

Kapitola první, v níž se dozvíte vše o tom, co se dělo, když bylo vyřčeno poslední mediální poselství
Na počátku konce bylo slovo, tedy několik slov.
„Vážení diváci, na závěr pátečního zpravodajství jste si už zvykli na veselé zprávičky o zvířatech. Dnes nám byla ale dodána zpráva, kvůli které musíme náš zvyk trochu změnit. K Zemi se podle posledních zpráv blíží těleso o velikosti 120 průměrně vzrostlých slonů druhu Loxodonta Africana. Přesněji jde o rozměr rovnající se 119 samcům a jedné březí samici.
Toto těleso dopadne na zemi někdy v průběhu šedesáti hodin. Dobrou zprávou tedy je, že v pondělí již nebudeme muset do práce. Špatnou zůstává, že do zaměstnání nenastoupí ani ti, kteří by chtěli, protože srážka zapříčiní totální destrukci veškerého života tak, jak ho známe.
Prosíme, nepropadejte panice a snažte se zbývající čas užít, jak je vám nejmilejší. S touto zprávou, do níž se nám přeci jen podařilo propašovat nějaká ta zvířátka, se s vámi loučíme.
A nezapomeňte se od osmi dívat na šestou část nekonečného seriálu z lékařského prostředí. Primář Kolman se v minulém díle setkal se svou starou láskou, vrchní sestra Marie zjistila, že zřejmě trpí nevyléčitelnou nemocí, a bezdomovec Jindřich opět přišel do chirurgické ordinace doktora Mrkvičky simulovat pád pod nákladní vůz.“
Jakmile se lidé vzpamatovali a vypnuli televizory, kde se výjimečně bez nekonečného bloku reklam začaly odvíjet další osudy lékařů z Nemocnice na Měsíci, začali řešit své poslední věci. Ne ani tak závěti a dědictví, ale hlavně smíření se s osudem, sebou samými, odevzdání se bohu nebo nějakému jeho prorokovi, protože nadcházel konečný zánik světa.
Na venkově se většinou hnali do kostelů, kde přepracovaní faráři kázali o hořících mečích, spravedlivém trestu a pokání. Na kůrech i mezi lavicemi přestávalo být k hnutí a oltář hrozil znesvěcením, co věřících povstalo z prachu svého vlastního ateismu. Církev byla jednoduše zaskočena boomem, který přinesla apokalypsa. V oblasti logistiky a lidských zdrojů byla vyčerpána už po několika hodinách. Zásoby hostií a mešního vína se povážlivě tenčily hlavně díky neprofesionalitě a neukázněnosti morálně slabších duchovních, kteří je konzumovali jako lék na své deprese a strach z toho, že Bůh neexistuje. Pak je museli nahrazovat makovými keksy a minerálkou, pro které se zase bouřily jejich ovečky.
„V zájmu spasení duší mých farníků žádám o posily, které by dokázaly křtít a žehnat zároveň!“ To byla poslední telefonická žádost, která přišla na ústředí katolické církve od duchovního Doubka z obce Borová u Poličky těsně předtím, než se přerušilo spojení. Dle příkazu patriarchy bylo povoláno ze zálohy deset kněží. Ti ovšem na místo nikdy nedojeli, protože je zadržela skupina bohachtivých manažerů telekomunikační firmy, která hovor zprostředkovala.
Byli i tací, které nevyhnutelnost katastrofy donutila k obsedantní potřebě množení, nebo spíš to byla jen touha užít si, dokud je ještě čas. Dlužno dodat, že to byl většinou problém velkých měst v čele s Prahou.
Brno navíc čelilo anarchistickým skupinám výtržníků, kteří měli za cíl dobytí hradu Špilberk, kde se chtěli opevnit v domnění, že všichni v něm umučení nepřátelé společnosti ožijí a rozšíří jejich řady.
V Ostravě opevnili středověkou hranici města, aby se bránili útočníkům ze severu. Nebylo jasné, proč právě odtud by mělo hrozit nějaké nebezpečí, ale samozvaný stavbyvedoucí Branda uváděl celou věc na pravou míru tvrzením, že pokud se zmýlil, bude to už stejně jedno, a měl-li pravdu, ještě mu za to poděkují.
Ostatně existovala jen jediná útěcha. Jak to krásně vystihl jeden z předních ekonomů: „Zaplať pánbů, že zpráva pronikla na veřejnost právě v pátek večer, kdy většinu lidí čekal volný víkend, protože si nikdo netroufne odhadnout, jaké by to jinak mělo celkové dopady na HDP, být to třeba v pondělí.“ Brzy nato se rozkřiklo, že ekonom byl ušlapán davem rabujícím poslední zbytky jídla na Masarykově třídě, když se jim v tom snažil bránit vysvětlováním teoretických základů Keynesiánské makroekonomie.
Situace se vyhrotila i v nápravných zařízeních. Na Pankráci, kde byl nedávno instalován automatický bezpečnostní systém, střídala vzpoura vzpouru. Mluvčím odsouzených se stal pedofilní homosexuální sadista Otomar Jindruška, který se domáhal toho, aby byl k poslední večeři podáván i malý panák.
Jakási Božena Lomská, která ještě v pátek odpoledne pracovala v Blanenském konzumu na náměstí, v sobě objevila mesiášské sklony a založila novou ateistickou církev. V její víře hrál velkou roly kult neposkvrněné smrti. Ta mohla nastat pouze v případě, že si člověk na život sáhne sám, aby předběhl vysmívaný a podle dogmat onoho učení vlastně neexistující boží soud. K této rituální sebevraždě použila propast Macochu. O velké oblibě myšlenky svědčí i fakt, že v sobotu večer už se nevyplatilo do propasti skákat, jak byla přeplněná. Pak celý kult Boženy Lomské rychle upadl.

Kapitola druhá, v níž vstupuje poprvé na scénu Společenství Praotců, a jejich ambiciózní plán
V Táboře se během páteční noci v hospodě U dvou stehen zformovala skupina třinácti mužů, která vymyslela plán, jak sebe a své blízké před katastrofou zachránit. Jejím vůdcem se stal podplukovník Láska toho času ve výslužbě, který nastínil nad druhou lahví rumu ostatním svůj plán.
Jako rotný byl kdysi přidělen k pracovní četě vojáků, která budovala tajný podzemní kryt uprostřed brdských lesů. Celá stavba se podobala malému městu a měla sloužit k přežití po jaderné katastrofě.
Bylo jisté, že o městě věděli i jiní, ale jen Láska, jak se spolustolovníkům svěřil, věděl o poklopu, který nechal sám udělat a není proto na žádných plánech.
Podplukovník správně předpokládal, k jakému morálnímu rozkladu dojde ve společnosti během několika hodin, proto si ani příliš nedělal hlavu s tím, že by místo bylo obsazené nebo hlídané.
Ve tři čtvrtě na jedenáct si skupinka dala slavnostní slib, že budou držet při sobě a plán na svou záchranu nevyzradí nikomu cizímu. Tak tedy vzniklo slavné Společenství Praotců, kterému za tolik vděčíme. Tak se začala psát nová historie, protože jim a nikomu jinému bylo předurčeno katastrofu přežít a zachovat tak lidský rod.
Výsledek porady o podrobnostech plánu byl následující. Ve čtyři hodiny z rána se sejdou na ještě blíže neurčeném místě s veškerou výbavou, která by se jim do začátku mohla ve městě hodit. Její složení bylo ponecháno zcela na uvážení jednotlivců, protože Praotec Láska předpokládal, že každý vezme to, o čem si myslí, že je důležité, tak budou mít více důležitých věcí, než kdyby brali všichni totéž.
Každý má právo přivézt sedm dalších lidí podle vlastního výběru, avšak minimálně čtyři ženy. Proti tomuto bodu protestoval Praotec Doudleba, který měl doma šest synů, a byl ostatními upozorněn, že si mezi nimi bude muset vybrat, aby bylo dost párů pro zachování dalšího života.
Ozval se i Praotec Moravec, který si vymínil podmínku, že jeho synové nebudou nuceni do svazků s dcerami Praotce Poživila, prý proto, že je osobně zná, a bylo mu vyhověno.
Cesta musela být utajena a platilo tedy informační embargo a to se nevztahovalo jen na ostatní populaci, ale v některých případech i na samotné poutníky, u nichž hrozil z podstaty jejich povahy nežádoucí únik informací. Pravdu se nesměla dozvědět hlavně žena Praotce Líbala a tchýně Praotce Jeronýma, pokud se ten samozřejmě rozhodne vzít ji s sebou, čemuž by se ostatní prý velice divili.
Za vedoucího byl jednomyslně zvolen Praotec Láska. Pak ale Praotec Lošínský napadl výsledky hlasování s tím, že by mělo probíhat tajně, takže se volba opakovala požadovaným způsobem. Tentokrát dostal Praotec Láska dvanáct hlasů a jeden připadl Praotci Lošínskému. Na výsledku první volby to tedy nic neměnilo.
Za místo srazu byl nakonec vybrán jižní cíp rybníka Jordán. A vůbec to nebyl lehký výběr. Každý z Praotců loboval za místo co nejblíže svému domovu a vzniklo i pár opravdu ostrých výměn názorů, když například rozčilený Praotec Blažek vyzýval na pěstní souboj Praotce Urválka, který jako jediný trval na tom, že by to mělo být raději v jiném okrese. Nicméně si poté podali ruce a smířili se, jak by taky ne, když Praotec Láska odzátkoval třetí lahev rumu.
Jaký způsob dopravy ale zvolí? Pěšky by tam snad ani dojít nestačili, autem by to šlo, ale rodina Praotce Chudoby automobil nevlastnila a Praotec Pacner ho měl nepojízdné. Bylo rozhodnuto, že půjde o přesun kombinující v sobě dopravu vozidly i cyklistiku. S tím byly všichni svolní a porada mohla vlastně končit. Jen Praotci Žíla a Vykárek chtěli ještě posedět s tím, že je na všechno dost času.

Kapitola třetí, v níž se laskavý čtenář dozví vše o strastiplné cestě, která nakonec dovedla poutníky ke kýženému cíli
Podle nejnovějších výsledků měl asteroid Zemi zasáhnout dokonce o pár hodin dříve, než se původně předpokládalo. Tato zpráva přišla na veřejnost v sobotu dopoledne. Je docela dobře možné i to, že šlo o zprávu mylnou, nikdo se ale nechtěl zabývat tím, že z hradu Špilberku už několik hodin stoupalo docela viditelné záření. Žádný si tento jev nespojil s faktem, že anarchisté, kteří ho obsadili, zřejmě ovládli poslední funkční telekomunikační družice a mátli svými zprávami veřejnost.
Krajinou zkázy už od časného rána putovalo Společenství Praotců ve svých vozech a střídavě i na kolech ke svému cíly. Praotec Jeroným nakonec svou tchýni nevzal, což přijali všichni s povděkem.
Šedesáti kilometrovou cestu bylo možné zvládnout za hodinu, ale už po patnácti kilometrech se objevili potíže s palivem. Tak bylo v obci Hrejkovice po krátké pauze rozhodnuto, že se auta budou navzájem táhnout. Ovšem už v Kostelci nad Vltavou se ukázalo, že spotřeba vozidla, které táhne druhé v závěsu je o poznání větší, než při obyčejném zatížení, a další dvě auta byla nepojízdná. Tempo exodu se značně zpomalilo.
Během noci překonali Orlickou přehradu a nedělní rozbřesk uvítal výpravu ve Věšíně. To, co viděli tam, nešlo popsat zcela bez jakýchkoli emocí. Na každém stromě kolem silnice vyselo vždy několik sebevrahů. Nápad na způsob odchodu jim zřejmě vnukl samotný název obce.
„Snad by se tato kalvárie dala srovnat s křížovou cestou Řím-Capua ze sedmdesátých let před Kristem.“ přemýšlel nahlas Praotec Doudleba, bývalý učitel, který tuto látku ještě před týdnem vykládal žákům na gymnasiu.
Jakmile odbočili na území vojenského újezdu, počet lidí podél cesty řídl. U Padrťských rybníků udělali menší zastávku a opláchli se. Neměli plavky, proto skočili do vody nazí. Nikdo ale nedbal studu, vždyť si vyvolili osud, který jim přinese těžší chvilky než vystavit ostatním na odiv nedokonalosti svého těla, jako byla celulitida, převislé tukové laloky, bradavice a opruzeniny od dlouhého sezení ve vozech.
Zde byl s konečnou platností osvětlen pravý účel a cíl cesty i ženě Praotce Líbala, neboť již nehrozil žádný únik informací.
„Vy, kteří bolestí oudů trpíte či jinak neblaze obtíženi jste, přistupte ke mně a já vám ulevující pravdu vyjevím.“ svolal Láska všechny k sobě. „Jedno sto čtyři poutníky čítá naše požehnané putování a já každému z vás žehnám a děkuji, že jste dokázali dospět až sem, na práh nového života, který, jak doufám, neskončí srážkou s tělesem, ale bude pokračovat a přečká vládu nicoty, abychom mohli jednoho dne my, anebo naše děti spatřit opět zázrak slunečních paprsků, pracovat v potu tváře na polích a v továrnách, činit si opět nárok na spokojený a plnohodnotný život.“
Když poutníci opět zahalili svá Evina a Adamova roucha do rouch Líbalů, Moravců, Vykárků a dalších, vzali na ramena batohy a nůše, do rukou kabelky, diplomatky a igelitky a vydali se na poslední pochod. Praotec Láska je vedl neomylně, jak slíbil, a za necelé tři hodiny stáli pod kopečkem, který nesl na starých vojenských mapách název kóta 25H.
„Tam na tom kopci budeme kopat.“ zvolal v extatické náladě Láska a Praotcové Jeroným a Chudoba se chopili nástrojů následováni mladými, kteří chtěli také už konečně přiložit svou ruku k dílu. Když odkopali metr zeminy a kořenů z celého vrcholku kopce, nic nenašli.
„Kóta 25H je snížena o metr a stále nic.“ hlásil pln beznaděje Praotec Chudoba v hlavním stanu.
„Kopejte dál, musí to tam být!“ zaznělo mu v odpověď. Víra Praotce Lásky ve svou vlastní paměť byla neotřesitelná. Další hodinu proto práce pokračovaly, až se kopáči dostali na samou kostru bunkru. Najít poklop bylo pak otázkou chvíle.
A právě tehdy všichni spontánně přijali název Poutníci Lásky. Praotec Lošínský sice trval na tajné volbě, ale byl ostatními umlčen.

Kapitola čtvrtá, v níž je nové město zkoumáno z různých hledisek a shledáno nad očekávání vyhovujícím
Možná bychom zde mohli dlouze hovořit o cestě za nalezením hlavního Generátoru nebo o bojích s hlodavci, kteří začali vážně vadit hlavně ženskému osazenstvu bunkru, ale toto vše je velmi čtivou formou zachyceno v druhé knize Osidlování , takže by byla naše snaha jen nošením dříví do lesa. Daleko zajímavější bude tedy asi popis toho, jak celé město funguje.
Praotec Blažek, který před příchodem pracoval v údržbě továrny na lisovací stroje, po sobě zanechal spis, který se stal rukovětí každého nového technika. Jelikož tento text nebyl na námitku Praotce Moravce zahrnut do apokryfních textů, dovolím si ho zde i přes své nedokonalé technické vzdělání interpretovat. Snad mu budoucí porozumí lépe, než já.
„Správa technického zázemí podzemního města se skládá ze dvou místností.“ začíná jeho příručka. „První s číslem 521 je v severní části. Zde se kromě mnoha přístrojů nachází i ovládací panel, který má na svém pultu šestnáct tlačítek. Bílé tlačítko zapíná a vypíná osvětlení, zatímco modré tlačítko toto toliko přepíná mezi jednotlivými sekcemi města. Při dvojitém zmáčknutí zeleného tlačítka se rozsvítí displej, kde je jasně patrné, které chodby jsou osvětlené, když ale dojde ke stlačení černé kontrolky na levé straně panelu, všechno zhasne bez ohledu na to, jak byly předvoleny ostatní možnosti zbývajících tlačítek. Žluté tlačítko je takzvané univerzální, které vše navrací do situace, jež byla zadána před třiceti vteřinami. Šedé pak restartuje celý systém do situace, kdy svítí jen každá druhá žárovka. Toto tlačítko všichni nazývají šetřící. Dalších devět pak plní funkce, které se nám nepodařilo objasnit, ale neustále na tom pracujeme.
Druhá bezpečností místnost 289, která se nalézá na jižním konci, hlídá koncentrace zplodin hoření. Přišli jsme na to náhodou, když si Praotec Doudleba zapálil jednu ze svých posledních cigaret. Zde žádné funkční tlačítko není. Pokoušeli jsme se poplach zastavit opětovným stlačováním kontrolky nadepsané CALL EMERGENCY, ale celá akce se ukázala jako zcela bez výsledku.“
Zveřejněním tohoto manuálu plním své dávné předsevzetí zpřístupnit širokým masám veškeré doposud skryté skutečnosti týkající se našeho života uvnitř města Města.

Kapitola pátá, v níž je pozorný čtenář podrobně zpraven o některých populačně regulačních nařízeních
Ačkoli byl svět uprostřed betonových zdí omezován jasnými limity, nic nebránilo původním osadníkům žít plnohodnotný život. Důkazy o tom jsou rozesety po celé knize Smíření. Okolo roků třicet až čtyřicet po Inodu (Příchodu) byly skoro všichni Praotcové již po smrti. Jejich těla putovala do Generátoru, kde se změnila v kapalinu pohánějící srdce bunkru.
Od té doby byl zaveden zákon na ochranu důstojnosti, který v paragrafu pět odstavec jedna říká: „Každý člen Komuny, který dovrší padesáti let a bude alespoň 10ti procentní menšinou shledán nezpůsobilým plnohodnotného života, bude požádán písemně, aby své místo uvolnil. Deset dní po odeslání zprávy nabývá tato v platnosti, a pokud by se dotyčný zdráhal její ustanovení naplnit, bude do Generátoru vhozen likvidačním komandem, které jmenuje právě úřadující Nejvyšší. Pokud by byl dotčeným sám právě úřadující Nejvyšší, likvidační komando sestavuje nejstarší člen Komuny. Pokud by byl právě úřadující Nejvyšší zároveň i nejstarším členem Komuny, ujímá se funkce jmenovatele likvidačního komanda náhodně vylosovaný člen Komuny. V tomto případě není právě úřadující Nejvyšší do slosování zahrnut. Losování samotné se řídí manuálem, který je součástí zákoníku volného času, s tou výjimkou, že organizátorem aktu není úřadující Nejvyšší ani nejstarší člen Komuny, nýbrž náhodně vylosovaný člen Komuny. I toto losování se řídí výše zmíněným zákoníkem volného času.“
Díky tomuto nařízení jsme i po tolika letech nuceného vyhnanství stále Komunitou veskrze zdravou a nanejvýše vitální. Původní věkový průměr se nám podařilo snížit z 66 na pouhých 48 let.
Je pravdou, že jakkoli byly naši Praotcové moudří, nedokázali čelit změnám, které jim život každodenně přinášel. Velkým a zásadním problémem se ukázalo být udržování populace na hodnotě, která by nepřerůstala kapacitu bunkru. Bylo potřeba vytvořit legislativu, která by umožňovala tento limit zachovávat, a proto byl okolo roku čtyřicet schválen již výše zmíněný zákon na ochranu důstojnosti, jenž byl o rok později doplněn o nařízení o neetičnosti dlouhověkosti. Zákon kopulační a nařízení o rodině bylo pak jen dalším regulačním nástrojem k udržení populačního maxima.
Tyto mírně nadsazené limity měly ale i své světlé stránky. Například jsme zcela vyřešily problém obezity. Tato estetiku devastující nemoc naprosto vymizela s nuceným snížením energetického příjmu.

Poznámka:
Jedná se o první známé a bohužel nedokončené beletristické zpracování Legendy o příchodu a prvním půlstoletí sepsané láskořečeným Petrem Vydlebem okolo roku 65. Část zde otištěná zahrnuje prvních pět kapitol, přičemž se autor zmiňuje v záhlaví textu o tom, že konečná verze by jich měla obsahovat třicet. Nicméně existují přesvědčivé důkazy, že jich stihl napsat právě jen pět, než byl v souladu se zákonem na ochranu důstojnosti a manuálem loterijních her požádán, aby předsedal výběru jmenovatele likvidačního komanda. Této cti se mu dostalo výjimkou ze zákona k příležitosti dovršení 50 let a on funkci s radostí a povděkem přijal.

Partneři soutěže: 

LOGO fantom print

LOGO Magicbox

LOGO Argo

LOGO XB1

LOGO AudiotekaTrifid



 

Přihlášení



Banner

Tapír

  • Tapír č.2/2020
    Od 5. března vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Petrem Kerlesem, který vzpomíná na...
  • Tapír č. 1-2020
    Od 9. ledna vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Josefem Stehlíkem, sochař a kreslíř...
  • Výstavy v lednu 2020
    Zveme vás na dvě výstavy, které jsme naplánovali hned na začátek roku 2020. PRVNÍ výstava se uskuteční ve sportovní hale...

Rozhovor

Nadační fond PRiorita: „Máme rádi filmy a myslíme si, že by bylo dobré, aby se na ně mohli dívat všichni.“

priorita rumlK rozhovoru jsme tentokrát přizvali pana Pavla Hronka z Nadačního fondu priorita. Tento nadační fond pomáhá neziskovým organizacím s médii a aktuálně se podílí na tvorbě audiokomentářů k filmům, o kterých se dozvíte více.

...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Prezentuje se jako Fotograf bez talentu a přesto má více pracovních nabídek než „profíci“. Získává je drzou marketingovou komunikací.

fotografie200Skrytá identita, sarkasmus, cynismus a originální (neotřelé) fotografie tvoří soubor komunikační strategie používané Fotografem bez talentu na jeho oficiální stránce na Facebooku. Po necelých dvou letech od založení stránky získal základnu fan...


Literatura

Příběh ztracené lodi

erebus databazeknih perexLoď Jejího Veličenstva Erebus byla jednou z prvních velkých průzkumných lodí, veteránka z přelomových plaveb na kraj světa. V roce 1848 zmizela v Arktidě a její osud se stal záhadou. V roce 2014 byl...

Divadlo

Premiéra nové inscenace Jana Nebeského – Miluji tě jak po smrti v NoD

miluji te jako po smrti200Do Experimentálního prostoru NoD se v další sezóně vrací režisér Jan Nebeský s premiérou nové činoherní inscenace Miluji tě jak po smrti. V hlavních rolích se představí Lucie Trmíková, která je zároveň autorkou scénáře...

Film

Hladová Adéla se vrací. Nově digitalizovaný film přichází znovu do kin.

adela 200Legendární komedie scenáristy Jiřího Brdečky a režiséra Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela se po téměř čtyřiceti letech vrací do kin. Nestárnoucí film se představí v digitalizované podobě. Restaurování snímku provedené v maďarských laboratoří...