Opavské nakladatelství Perplex loni otevřelo novým vydáním tří sbírek Radka Fridricha v jednom svazku novou edici „Druhý dech“. Název edice má v tomto případě hned dvojí symboliku. Za prvé je to druhý dech pro samotné nakladatelství, které bylo – stejně jako každý menší nakladatel – za poslední roky výrazně zasaženo vysokou inflací a vzrostlou cenou papíru. Za druhé se tu ale také dává druhý dech již dlouho rozebraným, ovšem čtenářsky žádoucím sbírkám. Obnovuje se tím také paměť české polistopadové poezie, pro niž jsou reedice básnických sbírek opravdovou vzácností.
Paměť, koneckonců, je stálým tématem Fridrichovy tvorby a je vlastní Řeči mrtvejch, Erzherzu i Nebožkám. Ve všech třech totiž Fridrich propůjčuje hlas dávným obyvatelům Děčínska a okolí – skutečným (mnohé básně vycházejí ze skutečných náhrobních kamenů), fiktivním, ba i mytologickým. Navazuje se tak na vývoj, který na Děčínsku přerušil hlavně poválečný odsun Němců.
To je pro Fridricha samozřejmě podstatné, nicméně co z něj dělá Básníka s velkým B, a ne pouze regionálního autora, je obecný přesah jeho básní. Ten tkví ve více aspektech, jedním z význačných je téma smrti (evokované rovnou v názvu dvou ze tří znovu vydaných sbírek). Postavy v Řeči mrtvejch vypráví své životní příběhy – mluví stroze, jak se na mrtvé sluší a patří: „Ve dvanácti sem vodešel ze školy, / protože sme vyhořeli. // V Kamenici sem jednou hrál / jako pomocnej trumpetista. // Tenkrát ještě stála / na Růžáku hospoda.“ („Zimničnej“, s. 32) Zatímco pro Řeč mrtvejch jsou příznačné hlavně mužské osudy, Nebožky se soustředí na ženy: „Můj muž byl Franz Ettrich, / zvaný Fefenfranz. // Tomu jsem dala jediného syna, / jménem po otci. // Krátce po porodu jsem zemřela. / Nikdy mi to neodpustil.“ („Marie Anna Ettrich, s. 99)
Možná se méně zkušený čtenář poezie podiví – kde ta poezie je? Čekal metafory, přirovnání, možná dokonce vázaný verš a rýmy, místo toho se mu dostává úsečných příběhů – ovšem vybírat jen to podstatné, aby výsledek působil syrově a apelativně, to není snadná práce a může jí být stejně, jako při vymýšlení „květnatých“ básní. Že Fridrich tuto práci odvádí skvěle, to čtenář pozná už z toho, že je na každou další báseň-promluvu zvědav. Nakonec si třeba řekne: je to strohé, ale vždyť je to pravdivé! Takhle se vzpomíná na vlastní život z hlediska smrti. Tak pravdivé o smrti – a to se týká i mne! A pak pochopí sílu Fridrichových básní.
A kromě toho, kdo prahne po výrazněji básnickém jazyku, hojně se jej nasytí např. ve Fridrichových básních v próze zejména ze sbírky Erzherz: „Na konci cesty smíříš se, Josefe, uvidíš. Stínku viny na levém palci léta, u dveří zaklepeš, otce v podpaží. Nevzkřikne, nezakleje, matka jen ostře vdechne síru šnapsu.“ („Nebel, s. 71)
Nové vydání Fridrichových sbírek doprovází i texty literárních vědců a publicistů Ivo Haráka, Michala Jareše a Jiřího Kotena, které čtenáři nabízí konfrontaci s dalšími, poučenými pohledy na Fridrichovy sbírky. V ediční poznámce se píše, že „tyto texty chtějí spíše plnit funkci doslovů k jednotlivým sbírkám a záměrně rezignují na parametry odborných studií.“ Toto kritérium nejlépe splňuje doslov Jiřího Kotena. Doslov Ivo Haráka je přeci jenom prodchnut literárněvědným žargonem, Michal Jareš zase předpokládá jisté znalosti z literární historie. Neděje se to však v neúnosné míře.
Název: Řeč mrtvejch / Erzherz / Nebožky
Autor: Radek Fridrich
Nakladatelství: Perplex
Rok vydání: 2023
Počet stran: 136
Hodnocení: 90 %
| < Předchozí | Další > |
|---|