John Cleese: No, nic. Prvních třicet let života zakládajícího člena skupiny Monty Python jako černá komedie se stopou smutku

Kultura21.cz

John Cleese: No, nic. Prvních třicet let života zakládajícího člena skupiny Monty Python jako černá komedie se stopou smutku

Email Tisk

cleese no nic 200Autobiografie nejvýraznějšího – aspoň pokud se výšky týče – člena legendární komediální skupiny Monty Python. Fanoušci tvůrců nesmrtelných filmů, jako je Život Briana nebo Monty Python a Svatý grál, teď mají možnost dočíst se nejen „historky z natáčení“, ale dozví se i vzácné informace o Cleesově dětství a vyrůstání (mohutném) na malém městě (na několika malých městech, jedno by nestačilo) a dokážou lépe pochopit, jak se z obyčejného zakomplexovaného kluka stal na Cambridgeské univerzitě génius humoru.

John Marwood Cleesese narodil roku 1939 v městečku Weston-super-Mare. Absolvoval Cliftonskou střední školu a práva na Downingově koleji Cambridgeské univerzity. Prvního úspěchu se dočkal ve West Endu a pak jako autor a herec televizního show The Frost Report. Se skupinou Monty Python však přišla mezinárodní sláva. Filmy jako Život Briana nebo Monty Python a Svatý Grál se staly legendami. Mimo skupinu se John Cleese dočkal dalších ovací za televizní sitcom Hotýlek, který napsal se svou první ženou Connie Boothovou, jež tam s ním navíc i hrála. Coby herec se představil v řadě dalších filmů, namátkou v těch o Harrym Potterovi nebo Jamesi Bondovi. John Cleese žije v Londýně.

Vydalo Argo, 416 stran, 398 Kč. Přeložila Alžběta Šáchová.

Kapitola 1
Svoje první veřejné vystoupení jsem si odbyl 13. září 1948 na schodech Přípravné školy sv. Petra v městečku Weston-super- -Mare v hrabství Somerset v Anglii, když jsem byl na cestě do školní ošetřovny. Bylo mi osm a pět šestin let. Publikem mi byla banda devítiletých spratků, kteří se mi pošklebovali a hulákali: „Chee-eese! Chee-eese!“ Stoupal jsem dál po schodech navzdory ponížení a strachu, které mě provázely. Nejsilněji jsem ale vnímal to, že jsem z toho všeho úplně paf. Jak se mi podařilo upoutat takovou pozornost? Čím jsem vyprovokoval tu agresivitu? A... odkud se ta děcka, probůh, dozvěděla, že moji předkové kdysi skutečně nosili příjmení Cheese?
Zatímco se zdravotnice „Rybajzna“ Findlaterová věnovala obvyklé prohlídce nového žáčka, já jsem se pokoušel sesumírovat si myšlenky. Moji rodiče mi vždycky kladli na srdce, abych se vyhýbal „zlobivým grázlíkům“. Co tedy ti grázlíci pohledávají v této příjemné škole sv. Petra? A jak se jim mám asi tak vyhýbat?
Za onu ošemetnou situaci, ve které jsem se ocitl, nemohlo ani tak to, že jsem byl malý kluk, jako spíš to, že jsem byl řádně vytáhlý malý kluk. Měřil jsem sto šedesát centimetrů a ještě před svými dvanáctými narozeninami jsem to dotáhl až na metr osmdesát. Takže pro mě nebylo nikterak snadné splynout s davem vrstevníů, jak jsem si často vroucně přál, a to obzvláště pozěji, když jsem přerostl všechny učitele. A moc mi nepomáhalo ani to, že o mně jeden z nich, jistý profesor Bartlett, tvrdil, že mám „mimořádný rozhled“.
Navíc se mi v důsledku nadměrné výšky podařilo „přerůst svou sílu“, takže jsem byl kvůli slabé fyzičce nekoordinovaný a neohrabaný, a to do té míry, že mě o několik let později můj tělocvikář, kapitán Lancaster, označil za „metr osmdesát požvýkaného motouzu“. Přičtěte si k tomu fakt, že jsem do té doby neměl pražádné zkušenosti s divokou náturou chlapeckých gangů, a pochopíte, proč se na mé tváři zračil výraz nefalšovaného strachu, když Rybajzna po prohlídce zase otevřela dveře a vyšoupla mě ven vstříc mému druhému veřejnému vystoupení.
„Neboj, oni tě jenom tak škádlí,“ řekla. To mě jako chtěla utěšit? Totéž mohli prohlásit i tehdy v Norimberku. Ale frackové aspoň přestali skandovat a rozhostilo se absolutní ticho, zatímco já jsem se snažil přimět se k tomu, abych se vydal po schodech dolů. Když tu...
„Seš kulatohlavec, nebo kavalír?“

„Co?“

Jejich tváře se na mě sesypaly a každá chtěla odpověď. „Kulatohlavec, nebo kavalír?“
O čem to mluví?
Kdybych tehdy tu otázku pochopil, zřejmě bych na místě omdlel. Taková jsem byl křehká květinka. (A snad bych měl vysvětlit všem podobným mazánkům, že po mně nikdo z nich nechtěl uvážlivé srovnání znepřátelených sil, které proti sobě působily během Anglické občanské války. Jenom je prostě zajímalo, zda jsem obřezaný, či neobřezaný.) Ale můj první den v přípravce neskončil totálním fiaskem. Než jsem došel domů, naučil jsem se dvěma novým výrazům – „trapák“ a „sralbotka“. Slovo „posera“ jsem si musel vyhledat v tatínkově slovníku.
Proč jsem byl tak... nemožný? Vraťme se úplně na začátek. Narodil jsem se 27. října 1939 v Uphillu, malé vesničce jižně od Weston-super-Mare. Tato dvě místa od sebe oddělovala jen taková středně široká silnice, která vedla od westonského pobřeží do vnitrozemí. Moje první vzpomínka se ovšem neváže na Uphill, ale na pár mil vzdálenou vesničku Brent Knoll a tamní strom, pod nímž jsem lehával a skrze jehož větve jsem pozoroval jasně modrou oblohu. Sluneční paprsky se opírají do koruny stromu z nejrůznějších úhlů, takže mi pohled těká z jednoho tónu zelené barvy na druhý, v bujné zeleni listoví se odráží celá škála bujných odstínů. (Řekl jsem si, že se do tohoto odstavce pokusím vtěsnat slova „bujný“, „odstín“ a „listoví“, neboť moji učitelé angličtiny měli vždycky za to, že tyto výrazy svědčí o tvůrčím talentu. I když slovo „bujný“ jsem asi nemusel použít dvakrát.)
Samozřejmě si nejsem jistý, že právě toto je moje nejstarší vzpomínka. Jsem si jistý, že jsem si to kdysi myslíval, a zároveň si to chci to myslet, protože by to dávalo smysl. Já coby miminko ležím v kočárku a spokojeně pozoruji souhru mihotavé bujné zeleně a jejích překrásných odstínů.
Ale jedno vím jistě. Těsně před tímto zážitkem pod stromem Němci bombardovali Weston-super-Mare. S dovolením to zopakuji...
Dne 14. srpna 1940 německá letadla bombardovala Weston-super-Mare. Tento fakt se dá ověřit, byly toho plné noviny. Obzvláště týdeník Weston Mercury. Většina místních obyvatel byla přesvědčena o tom, že ten nálet byl omyl. O Němcích bylo známo, že mají obrovský smysl pro efektivnost. Proč by tedy svrhávali kvalitní bomby na Weston-super-Mare, když ve Westonu nebylo zhola nic, co by mohla zničit taková bomba, která má větší hodnotu než to, co by mohla zničit? To by přece znamenalo, že každý výbuch mírně otřese německou ekonomikou.
Ale Němci se vrátili, a to hned několikrát, což všechny místní zmátlo. Já si stejně myslím, že obyvatelům Westonu se ty nálety vcelku zamlouvaly. Díky nim zažívali pocit důležitosti, který jim v životě jinak chyběl. Otázkou ovšem zůstává: Proč se ti Skopčáci vůbec obtěžovali? Že by šlo o joie de vivre po germánsku? Spletli si letci Luftwaffe westonské pobřeží se západní frontou? Zaslechl jsem z úst westonských starousedlíků zcela vážně míněnou teorii o tom, že k tomu došlo na příkaz Williama Joyce, známého pod přezdívkou „Lord Haw Haw“, kterého v roce 1946 Britové oběsili jako zrádce za to, že během války propagoval nacismus v britském rozhlasovém vysílání. Když jsem se optal těchto amatérských historiků, proč by měl člověk, který se narodil Irům v Brooklynu, v sobě chovat takovou zášť vůči Westonu, že by kvůli němu zdržoval Hitlera, zmlkli. Osobně si spíš myslím, že za tím stál uražený říšský maršál Hermann Göring a neblahý incident na westonském molu ve 20. letech, ve kterém měli zřejmě prsty Noël Coward a Terence Rattigan.
Nejsmysluplnější vysvětlení ale podává můj otec. Podle něj Němci bombardovali Weston proto, aby ukázali, že skutečně mají smysl pro humor.
Ať už je pravda jakákoliv, dva dny po prvním náletu jsme se přestěhovali do malebné vesničky Brent Knoll v hrabství Somerset. Táta už měl po čtyřech letech toho bouchání ve francouzských zákopech plné zuby, a protože on sám by ve Westonu asi nijak zásadně nedokázal podpořit válečné úsilí, strávil po náletu celý den v autě a objížděl okolí Westonu, dokud neobjevil malou farmu, která patřila panu a paní Rafflovým a ti souhlasili s tím, že u sebe za nějaký poplatek rodinu Cleesových ubytují. Mně se ohromně líbí to, že se s tím nemazlil. Tak jsme šli jinam. Táta měl prostě za ušima, v období přísného přidělování potravin pro nás vybral farmu, kde nikoho nijak nevzrušovalo, když se občas ztratilo vajíčko, slepice nebo menší sele.
Matka mi jednou vyprávěla, že někteří obyvatelé Westonu pomlouvali otce za to, že sbalil saky paky příliš brzy. Podle všeho měli tito občané pocit, že by bylo důstojnější posečkat s útěkem týden či dva. Já mám za to, že takový přístup postrádá základní smysl útěku, tedy že utéci se má v tu chvíli, kdy vás to napadne. Jen notorický prokrastinátor by křičel: „Utíkejme, je-li nám život milý, jen to odložme na středu odpoledne!“
Ale zpátky ke stromu. O mnoho let později jsem se na farmu vrátil a přesně tak, jak jsem si pamatoval, tam na trávníku před domem stál obrovský kaštan, pod kterým jsem skutečně mohl kdysi lehávat v kočárku. V roce 1940 byla farma jedním ze středně velkých řadových domků postavených podél cesty a proti nim se táhla pole. Zepředu rozhodně nevypadala jako klasická farma, ale když člověk zašel po příjezdové cestě za dům, našel tam zablácený dvůr, na kterém byly slepice, zrezivělé farmářské nářadí, klece s fretkami a dřevěné králíkárny.
A právě z tohoto místa pochází moje druhá vzpomínka. (Určitě je až druhá, jelikož už stojím na nohou.) Pokousal mě králík. Lépe řečeno, ožužlal mě králík, ale protže jsem byl takový nanicovatý ukňouraný cimprlín, řval jsem, jako by mi urval celou končetinu. Rozhodila mě čirá nespravedlnost celé té situace. Prostě jsem ho hezky pozdravil „Nazdárek, pane králíčku“a usmíval se na ten jeho miloučký čumáček a legrační svěšená ouška. Poté mě ten hajzl porafal. Zcela bezdůvodně. Ptal jsem se sám sebe: Co jsem tomu králíkovi provedl, že jsem si vysloužil takovou nepřiměřenou reakci?
I když otázka by spíš měla znít takto: Proč jsem byl takový fňukal? A z toho plyne jasná odpověď: Protože jsem byl jediné dítě postarších úzkostlivých rodičů. Což mohu doložit třetí vzpomínkou. Jsou mi asi tři roky a jsem v hospůdce U Červené
krávy, přímo v tepajícím srdci Brent Knollu. Nějak se mi podaří bouchnout se do ruky, a než propuknu v pláč, vztáhnu ruku k otci a zavyju: „Tati, koukej! Já se bouchnul do milovaného prstíčku!“ Což k mému úžasu v okolí vzbudí všeobecné veselí. Říkám si: Copak můj prstíček není milovaný? Táta s tím jistě souhlasí. Když příležitost dovolí, vždycky řekne: „Jéje, ty ses bouchnul do milovaného... a lze doplnit jakoukoliv část mého těla.“
Zdráhám se kritizovat svého otce, protože za veškerou soudnost, kterou vůbec mám, vděčím jeho láskyplnému přístupu. Ale není pochyb o tom, že mě rozmazloval a toto hýčkání od raného věku je jedním z důvodů, proč se ze mě stal fňukal. Ve školních letech jsem si nikdy nepřipadal jako muž nebo silák nebo chlapák nebo temperamentní či zdravě agresivní jedinec. Ve škole jsem se vyhýbal partičkám terorizujícím dětská hřiště, protože jsem nechápal, proč se ti kluci tak chovají. Miloval jsem míčové hry, ale hnusilo se mi, jak drsně takové ragby působí i tehdy, když jen předstírám, že také hraju, ale udržuju si přitom bezpečnou vzdálenost.
Když mi bylo sedmnáct let, Alec MacDonald, zástupce vedoucího internátu na cliftonské střední škole, mi vynadal za to, že se na hřišti vůbec nesnažím zastavit útočící hráče. Moje hráčské
úsilí popsal slovy „tancuješ tam jak postižená víla“ a nařídil mi, abych ho sledoval, že mi ukáže, jak správně blokovat protivníka. Požádal kmenového hráče Tonyho Rogerse, aby po něm vyběhl. Jakmile se Rogers přiblížil, tvrdě po něm vystartoval, zatímco
Rogers se ho pokusil kličkou obejít. Výsledkem bylo to, že se hlava pana MacDonalda ostře srazila s Rogersovým pravým bokem. Pan MacDonald se to odpoledne nedostavil do vyučování, vlastně se potom dalších čtyřicet osm hodin neukázal vůbec. A když konečně přišel, zbabělost mi nedovolila připomenout mu, že mi sám říkal: „Když vyrazíš tvrě proti, nemůže se ti nic stát.“ Takže když dnes sleduju zahranční ragbyové týmy, jak se do sebe na twickenhamském stadionu rubou, hledím na to v úžasu, ale zárovň v soě cítím jakési genetické odpojení. Nejsem holt chlapák od řírody a bez řečí jsem přijal svou vrozenou zěkčilost. Krom toho mám
dojem, že zbabělci jen málokdy působí potíže, což zřejmě vysvětluje to, proč jich spoustu postříleli ti, kteří potíže působí.*
Mimochodem, nic z toho nemá naznačovat, že moje dětské fňukání by bylo v jakémkoliv ohledu obdivuhodné. Ovšem přesto, že jsem byl bez debat ustrašené malé kuře, mělo to i svou světlou stránku. Aspoň jsem nikdy neprojevoval obvyklou bezduchou agresivitu jako někteří jiní vrstevníci. Tvrdím, že lepší srabík než rapl, a jsem hrdý na to, že jsem se nikdy nepřinutil k tomu, abych sledoval zápasy v klecích.
Pokud za svůj bázlivý náhled na život vděčím částečně otcovu rozmazlování, současně na něm má svůj slušný podíl i můj komplikovaný vztah s matkou. A v této souvislosti mě napadá další dávná vzpomínka. Ležím v posteli, usínám, když tu mě probere jakýsi hluk a já se otočím a vidím skrze pootevřené dveře pokojíčku stíny. Moji rodiče se perou. Táta je na cestě do mého pokoje, když tu po něm vystartuje moje máma, začne do něj mlátit pěstmi a on se snaží krýt. Všechno se odehrává úplně potichu, cítím, že mě nechtějí probudit, a k té vzpomínce se nepoutají žádné pocity, přestože je všechno naprosto jasné. Jen ten souboj stínů, který trvá chviličku, a potom... ticho. Teď, když to píšu, se mi trochu svírá hrdlo. Nejde o žádnou velkou bitku. Nefigurují v ní kyje ani motorové pily, je to jenom malý pěstní souboj mezi příslušníky nižší střední vrstvy, při kterém nehrozí – slovy zákona – žádná těžká újma na zdraví. Ale stejně na mého milovaného tatínka, hodného a slušného člověka, útočí tato neznámá bytost, o které se jinak tvrdí, že je mou matkou.
Děti kvůli svým malým životním zkušenostem automaticky předpokládají, že to, co se děje kolem nich a jim samotným, je norma. Vzpomínám si, že když byla moje dcera Cynthia maličká, velice ji překvapilo zjištění, že tatínci některých jejích kamarádů nepracují v televizi. Takže bych tehdy asi jen těžko označil svůj vztah s matkou za problematický, neboť jsem neměl tušení, co si pod pojmem „mateřský“ představuje většina lidí. Táta mi kdysi vyprávěl, jak během první světové války viděl na vlastní oči v příkopu raněného vojáka, který volal svou matku. „Proč proboha volal zrovna ji?“ říkal jsem si. Když jsem pak po letech slýchal svoje přátele, jak mi vypráví o tom, že jejich matka jim byla nejlepší kamarádkou, člověkem, se kterým pravidelně hovořili o všedních starostech a u kterého hledali citovou oporu, napadalo mě: „To musela být nádhera...“
Prosím, nechápejte to tak, že bych ji chtěl povýšenecky označit za „špatnou matku“. V mnoha ohledech byla matkou dobrou. Navařila dobré jídlo, postarala se o to, abych byl řádně oblečený, obutý, v teple a v suchu, udržovala domácnost v pořádku a byla vůči mně ohromně starostlivá. Kdysi, v průběhu jedné lehké hypnózy, jsem si vzpomněl na německý nálet, kdy nedaleko od nás burácely bombardéry a matka mě pod stolem zakryla vlastním tělem. A pokud jde o falešnou vzpomínku, jsem si přinejmenšim jistý, že by to byla udělala.
Takže co se týče praktičnosti, byla dokonalá. Ale zároveň byla posedlá sama sebou a velice úzkostlivá, což bylo pro ty, kdo s ní žili, velice nepříjemné.
Vždycky jsem měl pocit, že klíčem k oné sebestřednosti byl matčin mimořádně malý všeobecný přehled. Na konci 80. let za mnou přijela do Londýna na návštěvu a k obědu dostala salát s křepelčími vajíčky. Divila se, co že je to za vajíčka, a já jí vysvětlil, že jde o vajíčka krtčí, a jestli na ně má ještě chuť, musíme ihned za rozbřesku vyrazit na Hampsted Heath, protože krtci je snášejí během noci vedle krtinců, a my je tudíž musíme ráno nasbírat a týž den je i sníst, aby se krtčata nestihla vylíhnout. Matka mi velice pozorně naslouchala, zatímco mé rodině poklesla údivem sanice, a nakonec prohlásila, že jsou „výtečná“. Téhož dne zaslechla zmínku o Marii, královně skotské. To jméno jí připadalo povědomé, a tak se optala, o koho jde. V přítomnosti své rodiny jsem zase trošku přitlačil na pilu a sdělil matce, že Marie byla špičková vrhačka šipek z Glasgow, která zahynula během bombardování. „Škoda jí,“ povzdechla si máma.
Jistě, nebylo to ode mě hezké, ale chtěl jsem své rodině dokázat pravdivost toho, co jsem o matce tvrdil již dříve, ale oni mi nechtěli věřit. Řekl jsem jim, že ona nemá ani páru o věcech, které se jí přímo netýkají nebo nebudou týkat v blízké budoucnosti, a že jí tudíž zcela chybí všeobecný přehled. A když jsem tvrdil, že jí zcela chybí jakýkoliv všeobecný přehled, nemyslel jsem tím, že přece jen jakýs takýs přehled o dění ve světě má. Pochopitelně si mysleli, že přeháním.
Nešlo přitom o to, že by nebyla inteligentní, ona prostě jenom žila v takovém stavu nepřetržité úzkosti hraničící s panikou, že se dokázala soustředit pouze na věci, které ji mohly přímo ovlivnit. Takže ani nemusím dodávat, že trpěla všemi obvyklými druhy fóbií plus několika zvláštními druhy (např. strachem z albínů či lidí, kteří nosili pásku přes oko). Ale tím to zdaleka nekončilo. Často jsem se jí smál, že trpí omnifóbií: Vzpomeňte si, na co chcete, a vězte, že i z toho ji jímala strašlivá hrůza. Je pravda, že jsem nikdy nebyl svědkem toho, že by ji vyděsil bochník chleba, propínací svetr nebo třeba židle, ale všechno střední velikosti a výše, co se umělo trochu pohnout, bylo rizikové, a jakýkoliv silnější zvuk ji vyplašil k nepříčetnosti. Jednou jsem sepsal seznam věcí, které ji vystrašily, a ten seznam byl poměrně vyčerpávající: velmi hlasité chrápání, nízko letící letadla, kostelní zvony, hasičské stříkačky, vlaky, autobusy, nákladní auta, bouřka, křik, velká auta, většina středně velkých aut, hlasitá malá auta, poplašná zařízení, ohňostroje, zejména rachejtle, hlasité rádio, štěkot psů, řehtání koní, koně v její blízkosti, krávy, megafony, ovce, špunty vystřelující z lahví sektu, motorky, včetně těch opravdu malých, balonky, co prasknou, vysavače (kromě těch, které používala), předměty upadlé na zem, gongy, klece s papoušky, prdící polštářky, zvonkohry nade dveřmi, rány kladivem, bomby, klaksony, staromódní budíky, sbíječky a fény (včetně těch, které sama používala).
Stručně řečeno, moje matka vnímala svět jako obrovskou, nekonečnou, nastraženou – past.
Z toho důvodu se jí nikdy nedařilo pořádně odpočívat, snad kromě okamžiků, kdy si sedla na kanape s pletením, zatímco já s tátou jsme se dívali na televizi. Ale i tehdy byla celá rozvrkočená a s vervou pletla jako o život. Už před lety jsem si všiml, že když jsou lidé (a rozhodně mezi ně počítám i sebe) nervózní, snaží se zabavit různými nedůležitými činnostmi, protože je to za prvé rozptýlí a za druhé to zmírní onu prožívanou úzkost. Jestliže nehnutě sedíte, veškeré obavy na vás naplno dolehnou, takže radši jen tak pobíháte a něco děláte, jako byste jaksi záhadně nestíhali. Ovšem ač se matka snažila zabavit bezpočtem nesmyslných činností, nijak se jí nedařilo mírnit svůj neklid. Prostupoval jí pocit, že si bezejmenné katastrofy drží od těla jen tím, že je neustále předbíhá, a že stačí malá chvilka nepozornosti a všechny se na ni vyřítí zároveň. Kdysi jsem otci navrhl, že bychom jí měli pořídit takový ten kolotoč pro křečky, aby pro ni bylo snadnější zabavit
se na celý den a nemusela si vymýšlet nesmyslné činnosti, jako například leštění plechovek s hráškem nebo přeskládávání hrníčků 
či kapesníků nebo vyvařování pletacích jehlic či pletí koberce.
Ona to dělala tak, že si vždycky sepsala seznam svých obav na papír, aby potom nemohlo dojít k tomu, že by na nějakou zapomněla, a tudíž si ji rovnou přivolala. Po tátově smrti jsem za ní jezdíval do Westonu na návštěvu a ona mě vítala s šálkem kávy a předlouhým seznamem obav, který si sepsala v předešlých týdnech. A pak jsme si nad nimi sedli a každou obavu dopodrobna rozebrali. O co šlo, proč byla důležitá, nakolik bylo pravděpodobné, že se naplní, a jak se možnému naplnění dá předejít, co bychom dělali, kdyby k jejímu naplnění došlo, a jestli bychom věděli, co dělat, kdyby k němu nedošlo... A poté, co jsme takto prošli nějakých šest položek seznamu, máma uvařila další kávu a pokračovalo se nad seznamem až do chvíle, kdy byl čas jít spát. Když jsme do té doby nestihli projít celý seznam, nechali jsme si zbytek ke snídani. Trvalo mi několik desítek let, než mi došlo, že mámě nepřinášela úlevu ona podrobná analýza jejích strachů. Ji postupně uklidňoval onen nepřetržitý kontakt s jinou osobou.
Proč matka trpěla takovou úzkostí, to prostě nevím, ale jisté je, že tím byla strašně otravná. I když výraz „otravná“ je asi poněkud nespravedlivý. Jí šlo vlastně o jediné. O jednu jedinou věc. Chtěla, aby bylo po jejím. Když nebylo po jejím, zuřila. A uměla se rozzuřit vcelku snadno, vlastně by bylo jenom fér říci, že tato schopnost jí byla naprosto vlastní, a když ji něco rozzuřilo – a na světě byl jen velmi omezený počet věcí, které ji v konečném důsledku nerozzuřily –, dostala tak nepředstavitelně silný a hlasitý záchvat, případně několik záchvatů, že bych se nedivil, kdyby v takových chvílích otec nezatoužil po relativním poklidu bojových zákopů ve Francii.
Ale matka se nikdy nepovažovala za tyrana, ovládala ostatní skrze vlastní slabost. Zatímco otec možná spíš raději spal při otevřeném okně, matka to okno musela mít zavřené, protože prostě tu druhou možnost vůbec nepřipustila. Bohužel tady nebylo na výběr, takže nějaké vyjednávání nepřipadalo v úvahu, jednou se mi táta svěřil, že za svobodna s ní byla mnohem lepší domluva.
Až o několik let později mi začalo docházet, jak moc ty její záchvaty tátu znepokojovaly. Když se tu a tam zmínil o tom, že „hlavně nesmíme ženušku vykolejit“, jeho špatně předstíraný úsměv měl zakrýt opravdový strach, protože když matce ruply nervy, ruply jí fest. Zuřivost ji naplnila do té míry, že potlačila veškerý zbytek osobnosti a ta musela ustoupit až do chvíle, než se situace trochu uklidnila. Je dost možné, že výraz „být vzteky bez sebe“ má svůj původ v městečku Weston-super-Mare.
Matka uměla být vcelku okouzlující a zábavná, ale jen tehdy, když k nám přišla návštěva. Jakmile odešla, matčina družnost se začala vytrácet. Jinými slovy, doma u Cleesových bylo skoro pořád dusno, protože když matka úplně nezuřila, bylo to jenom proto, že zatím úplně nezuřila. Táta a já jsme věděli, že i maličkost (skoro cokoliv) ji dokáže vytočit, takže jsme zaujali smířlivý postoj vůči všemu jednou provždy.
Jistě není náhoda, že jsem strávil pěkný kus svého života po terapiích a většina mým problémů, které jsem řešil, se týkala i vztahů se ženami. Natolik jsem si zafixoval fakt, že vedle mé matky se nelze pohybovat jinak než na tenkém ledě, že tento pocit nutně dominoval po mnoho let ve všech mých milostných vztazích. Ženy mě po celou tu dobu měly za nudného patrona. Můj vlastní a jedinečný koktejl přehnané slušnosti, nekonečné starostlivosti a obav z toho, že rozpoutám nějaké spory, mě připravil o veškerý sex appeal. S převelice hodnými muži je houby zábava. Kdysi jsem napsal skeč, který vycházel z mého mladšího
já (v roce 1968 pro televizní film How to Irritate People [Jak naštvat
lidi]) a v něm jsem se pokusil ukázat, jak dokáže taková snaha držet se zpátky jednoho vytočit:
John Cleese: Bohužel dnes večer asi nebudu nejpříjemnější společník.
Connie Boothová: Ale kdepak, to já. Já jsem nějaká vynervovaná.
JC: Ne, ne, ne, ty jsi báječná, vážně skvělá! To já.
CB: Hele, nechme toho.
JC: Nejsem příjemný společník.

CB: Ale jsi.
JC: Ne, nejsem. Otravuju tě.
CB: To nic.

JC: Otravuju tě. Je to moje chyba. Posledně jsi mi sama
říkala, že tě hodně otravuju.
CB: Ale prosím tě!
JC: Hele, otravuju tě hodně?
CB: Trošku jo.
Přestože o nějakých projevech citu mezi mnou a matkou nemohlo být ani řeči, potkalo nás i pár chvil, kdy jsme si byli blízko, a skoro všechny se odehrály tehdy, když nás oba něco rozesmálo. Ona mívala poměrně břitký smysl pro humor a já jsem postupem času s překvapením zjišťoval, že ji dokázaly pobavit i poměrně drsné vtipy. Vzpomínám si, že jsem jednou poslouchal, jak systematicky vyjmenovává důvody, proč už nechce žít, a mě přitom jako obvykle přepadaly chmury a pocity bezmocnosti. Když tu naráz slyším sám sebe, jak říkám:
„Máti, já mám nápad.“
„Ano? A jaký?“
„Znám takového mužíčka, co žije ve Fulhamu, a jestli se budeš takhle cítit i příští týden, stačí říct a já se s ním domluvím. Ale jenom když budeš chtít. A on by tě pak mohl přijet sem do Westonu zabít.“
Ticho.
„Jejda, to jsem řehnal,“ napadlo ě. Nčež se máti zakuckala smíchy. V tu chvíli jsem ji miloval víc než kdy předtím.
No nic... Bydleli jsme u Rafflových, hezky daleko od německých bomb, a přímo z oken jsme mohli pozorovat život somersetského farmáře, jak dojí krávy, vykrmuje prasata a podřezává slepice. Byla to maličká farma a člověka tam překvapilo snad jen to, že pan a paní Rafflovi neuměli anglicky. Čímž nemám na mysli, že by mluvili jiným jazykem. Oni prostě nemluvili ničím, co by se dalo považovat za jazyk. Přitom ale dokonale rozuměli zvukům, které vydával ten druhý, a my jsme vycítili, že když jim to neklapalo, byla to právě jejich omezená slovní zásoba, která bránila zbytečným neshodám. Jak se tátovi povedlo vyjednat s panem Rafflem nájem, netuším. Zřejmě si dal do úst oblázky, i když je také možné, že mladší syn Rafflových, který zrovna pobíral něco angličtiny v mateřské škole, jim dvěma tlumočil.
Pan Raffle měl dva ovčácké psy, takže nás trochu překvapilo následné zjištění, že nemá ovce. Táta tvrdil, že má ty psy proto, aby si lidé mysleli, že ovce má. Podle matky šlo zase o psy kravské. Já měl ty psy rád. Byli přátelštější než králíci, i když je pravda, že do králíkárny zírali takřka imrvére. Co se týče králíků, nechápu, proč je vlastně Rafflovi chovali, když už měli fretky, které jim venku mohly nachytat králíků, kolik libo. Dnes už mohu jenom předpokládat, že když je měli nachytané, chtěli je udržet čerstvé a po ruce pro případ, že by přišla chuť na rychlou svačinku. Což by také vysvětlovalo, proč do mě ten králičí vztekloun tehdy zaryl tesáky. Rozhodl se, že se jen tak nedá.
Bohužel v době, kdy jsem si začal všechna zvířátka pojmenovávat a poznávat vesnici Brent Knoll, se rodina Cleesových odstěhovala do jiné malé vesničky, a sice Totnes v hrabství Devon.
Pak, bez jakéhokoliv zjevného důvodu, jsme se přestěhovali zpátky k Rafflovým, pak opět zpátky do Devonu (do vesničky Horra- bridge, kde jsem se jednou setkal s pavoukem tak velkým, že
bylo slyšet, jak dupe), zpátky do Brent Knollu a následně, po Dni osvobození, do městečka Burnham-on-Sea, kde jsme během tří let vystřídali tři adresy, než jsme v roce 1948 dorazili (opět) do Weston-super-Mare, abych tam mohl nastoupit do Přípravné školy sv. Petra. Celkem vzato jsem se za prvních osm let svého života stěhoval osmkrát.
Byl jsem moc malý na to, aby se mnou o tom někdo diskutoval, takže mohu jen odhadovat, proč jsme se stěhovali tak často. Z praktického hlediska nám neustálé přemísťování jen občas působilo potíže, protože nikdy nesouviselo s tím, že by otec musel změnit zaměstnání. Coby agent (nebo prodejce) u pojišťovací společnosti Guardian měl na starosti celou oblast jihozápadní Anglie, po které jezdil křížem krážem, prodával hlavně životní pojištění, ale mnohým farmářům také pojištění proti živelním pohromám. Bylo o něm známo, že je slušný chlap, takže se k němu mnoho klientů dostalo přes osobní doporučení somersetských bankovních manažerů a právníků. Ti věděli, že je schopný, poctivý a že by svým klientům nikdy nevnucoval více, než potřebují. Což obnášelo, že vždycky sjednal větší počet pojistek než všichni jeho kolegové z Guardianu a ani se nemusel nijak honit. Z domu pokaždé odjížděl před půl desátou dopoledne a vracel se nejpozději v půl páté odpoledne. Tajemství jeho úspěchu spočívalo v tom, že díky svým kontaktům se nemusel nikomu vnucovat bez ohlášení, a protože bydlel uprostřed hrabství Somerset, nemusel se nikam dlouho trmácet, ať jel kamkoliv.
Pokud nebyly důvodem našeho neustálého stěhování nároky, které si kladlo otcovo zaměstnání, snad by za ním mohl stát otcův strach týkající se finančního zabezpečení. Coby pojišťovací agent vydělával na začátku 30. let maximálně třicet liber týdně. Horníci a většina fotbalistů dostávali deset liber, takže to nebyl zas tak špatný plat a já jsem rozhodně nikdy netrpěl dojmem, že nám něco chybí. Navíc rodina Cleesových nikdy netoužila po „drahých věcech“. Ty jsme ani nevnímali. Například mě doslova nikdy ani nenapadlo, že bychom jeli na dovolenou do zahraničí. Nebo že bychom si koupili auto, které je nové. Nebo že bychom k obědu na Hod boží vánoční měli něco jiného než kuře.
Podobné obskurní myšlenky ovšem musely přepadat mého otce, který byl hodný, štědrý a moc rád by nám dopřál pohodlnější život, než jaký on vedl v Indii, Hongkongu a Číně na začátku 20. let. Na to ale tisíc pět set liber ročně nestačilo, a přestože se mu celkem dařilo skrývat svoje finanční obavy, já si pomalu začal všímat toho, že si otec sem tam dal tu práci a při nákupech ušetřil.
Matka si toho všimla také a vždycky jsme se po sobě jen dívali, když se otec rozplýval nad „neuvěřitelně lacinými“ stylovými jugoslávskými blejzry nebo prvotřídními libyjskými botkami či albánskou šunkou nejvyšší jakosti, které zakoupil při plném vědomí toho, že ten hadr velmi záhy ztratí fazonu nebo že se v těch škrampálech nebude dát chodit nebo že ten žvanec bude velmi nevalné chuti. Není proto vůbec od věci předpokládat, že za většinou našich stěhovacích manévrů stála jeho vidina toho, že tam bude levněji.
Ony manévry ovšem možná měly i nechtěný vedlejší účinek. Průzkumy už prokázaly, že neustálé stěhování v dětství je často spojeno s kreativitou. Zdá se, že potřeba sladit různorodé náhledy na svět dokáže vykřesat tvůrčí jiskru. Když změníte domov, začnete žít trošku odlišný život, který porovnáváte s životem předchozím, všímáte si rozdílů a podobností, vidíte, co se vám více líbí a co vám chybí, čímž zesilujete svou myšlenkovou pružnost a schopnost kombinovat myšlenky a nápady novými a neotřelými způsoby. Kreativitu lze ovšem rozvinout i jinak: Pokud mají důležití lidé ve vašem životě, obzvláště rodiče, různé náhledy na svět, zjistíte, že se snažíte udělat si jasno v jejich rozdílných názorech, pochopit co mají společného a v čem se liší. Pokud ovšem vaši rodiče žijí v harmonickém svazku a vy vyrostete na jednom místě, obklopeni lidmi, kteří sdílejí své postoje, je málo pravděpodobné, že to ve vás vzbudí novátorského ducha. Nebo že byste po něčem takovém vůbec zatoužili. Pochybuji, že na státní univerzitě v Iowě mají svoji speciální fakultu kreativity.
Takže z hlediska kreativity se mi dostalo dvojího požehnání. V podobě neustálého stěhování a rodičovského nesouladu. K těmto dvěma darům do vínku si připočtěme dobře známý fakt, že mnozí světoví géniové, ať už jde o umělce, či vědce, došli svého údělu vlivem toho, že trpěli vážným nedostatkem mateřské lásky, a mně nezbývá než usoudit, že kdyby byla moje matka jen o krapítek více emočně neschopná, mohl jsem udělat DÍRU DO SVĚTA. Mohl jsem být hudebně i výtvarně nadaný k tomu báječný tanečník, vynálezce nebo úspěšný básník. Namísto toho se mi v rámci velmi omezených možností docela daří na poli komediálního psaní a herectví. No, co už.
Přestože jsem celé rané mládí strávil popojížděním po jihozápadní Anglii, zůstalo mi jen pár nahodilých vzpomínek, když nepočítám farmu Rafflových a horrabridgeského pavouka. Například si vzpomínám na to, jak jsem byl na procházce s tátou, zaslechl jsem burácení, vzhlédl a viděl nebe plné obrovských letadel směřujících k pevnině. Táta mi vysvětlil, že jde o jeden z denních náletů. Nemusíme už létat v noci, protože válku již vyhráváme. Jednou si se mnou a s tátou povídal takový milý mladý letec, Američan, který mi dovolil vlézt si do jeho džípu, přičemž jsem si odřel svůj milovaný kotníček. Při jiné příležitosti nás táta zavezl do kopců za Westonem, odkud jsme se koukali na německé letadlo havarované v poli. Bylo menší, než jsem čekal. Čumilů se nás tam sešlo hodně, ale nikdo ani nemukl.
Nejlepší to bývalo v neděli, když mě táta vodil na vlakové nádraží v Brent Knollu. Tam nás pustili do návěstní budky a pan hradlař mi dovolil pohybovat velkými pákami, které přehazovaly výhybky. Potom jsme šli na nástupiště, kde býval velký pletený koš a v něm poštovní holubi, a přednosta stanice mě nechal odklopit víko a z koše vylétli holubi, v sevřeném hejnu, vznesli se vysoko k nebi, tam třikrát zakroužili (vždycky přesně třikrát) a odletěli na sever do svých domovů ve Widnesu, Warringtonu a Wiganu. To býval nádherný a naprosto strhující zážitek.
Válka přímo ovlivnila naše životy jen jednou, a to když se rodiče dozvěděli, že byl všechen náš nábytek zničen. V tentýž den, kdy jsme se poprvé přistěhovali k Rafflovým, ho moji rodiče odvezli do skladiště, které patřilo známým westonským dražitelům Lalondovým. A pak nám ho seškvařila zápalná bomba. Pochopitelně nešlo o nijak zvlášť fajnový nábytek a svým způsobem se nám ulevilo, protože od této chvíle bylo mnohem jednodušší naši domácnost přestěhovat do jiných, už vybavených prostor, a nemuseli jsme se zatěžovat zbytečnými krámy.
Všímám si, že spousta mých raných vzpomínek je spojena s válkou, ale to je prostě jen proto, že takové chvíle ostře vystupují z šedi běžných dnů. Na somersetském a devonském venkově ubíhaly celé měsíce, aniž bych si třeba jen mlhavě uvědomoval, že probíhá nějaký konflikt. Vlastně mi teď dochází, jak jsem rád, že jsem vyrůstal v malých vesničkách ve West Country, obklopen smaragdovými odstíny v zeleni listoví. To všechno si spojuji s tichou spokojeností a nenuceným, poklidným vnímáním světa, jaké jen málokdy prožívám ve velkých městech. Když jsem před lety četl o tom, jak vidí psycholog Abraham Maslow „vrcholné zážitky“, zjistil jsem, že takové okamžiky se skoro pokaždé vyjeví ve stavu klidu a v mém případě nejsou nikdy spojeny s prací. Wordsworth napsal o svých oblíbených květinách:
A když tak při složených dlaních v rozjímání spočinu tu vnitřní zrak mi ulpí na nich v tu mírnou, klidnou hodinu a srdce, zase plné štěstí s chryzantémami zatančí.
Když si vybavím chvíle dokonalého nadčasového štěstí, patří mezi ně: to, jak si hovím na lehátku v zahradě svého domu v Holland Parku, jak pozoruji kabaret v podání dvou barmských koťat, jak se v Haagu dívám na Vermeerův obraz Pohled na Delft a nechávám ho na sebe působit, jak si hraji s klokaním mládětem v Sydney, jak poslouchám Johna Williamse, když hraje na kytaru, jak pluji po Rýnu, jak popíjím moselské víno, jak jsem si předevčírem pochutnával se svou ženou na rybě s hranolky v restauraci Geales nebo jak se sluním venku na trávě a v hlavě si přehrávám imaginární scénu, ve které mučí Dicka Cheneyho. Jak říkám, nic z toho není spojeno s mou prací či jakýmkoliv jiným snažením. Vysvětlete to Terrymu Gilliamovi.

* Nejbystřejší definice zbabělce pochází od Ambrose Bierce: „Ten, kdo ve chvíli nebezpečí uvažuje nohama.“ Podle mě je tento rys tak rozumná reakce na rizikovou situaci, že vysvětluje, proč chtějí generálové všechny zbabělce pozabíjet. Kdyby je totiž nepozabíjeli, onen koncept prostého útěku by se uchytil tak rychle, že by armádní pohlaváři přes noc přišli o místo. Nebo by museli minimálně začít bojovat mezi sebou, a to nemají v popisu práce.



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 




Přihlášení



Banner

Anketa

  • Bastard.cz
    Pro vás, naše čtenáře, jsme připravili 10% slevu na veškerou nabídku e-shopu Bastard.cz Navštivte jejich e-shop ZDE: e-shop Bastard Nezapomeňte...
  • Výstava Otomara Klodnera
    Srdečně vás zveme na výstavu kresleného humoru Otomara Klodnera, která proběhne v Praze od 2. – 30.12. 2018  v kavárně „U božích...
  • Výstava Milana Kocmánka
    Srdečně vás zveme na výstavu Milana Kocmánka, jehož tvorbu znáte nejen z časopisu Tapír. Více v plakátu:

Rozhovor

„Božská Sarah“ míří do Divadla Kalich

janzu200Herečka Iva Janžurová a režisérka Alice Nellis se opět scházejí nad novou inscenací.  V ní se naše herecká legenda opět promění ve významnou světovou osobnost, tentokrát v divadelní ikonu přelomu 19. a 20. století Sarah Bernhardt.

...

Hledat

Chaty s osobností

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (12)

Čtěte také...

Blíží se třetí ročník Zámeckého gulášfestu

gulasfest-2015Tuto sobotu se v zahradách holešovského zámku koná tradiční Zámecký gulášfest – zábavná akce pro celou rodinu, jejíž součástí je týmová soutěž v uvaření nejlepšího guláše. Sobotní pohodu vyladí doprovodný program se skupinou Texas, závěrečn...


Literatura

Černá díra vás chytí a nepustí

cerna dira 200V nakladatelství Metafora před pár dny vyšel druhý díl ze série Freya a Huldar od oblíbené islandské autorky Yrsy Sigurdardóttir, tentokrát s názvem Černá díra.

 

...

Divadlo

Richard III. vládne Hradci

richard III 200S nejslavnějším Shakespearovým padouchem se roztrhl pytel nad českými jevišti. Vedle Prahy, Brna a Pardubic splétá Richard III. síť krvelačných intrik i na scéně Klicperova divadla v Hradci Králové. A i k...

Film

Jak pokračuje legenda Zprávaře

zpravar 200Film Zprávař 2 – Legenda pokračuje, je pokračování kariéry hlasatele zpráv a je konečně tady. Stylová, a přitom nechutná komedie s pevnými prsy a zadky, je přitom dojemná až k pláči.