Loňský rok byl poměrně bohatý na události. Přinesl konflikty na Ukrajině, zánik arabského jara nebo vypuknutí epidemie eboly. Muslimská separatistická skupina Islámský stát dovedla Sýrii k pádu, sekta Boro Hakam nadále pokračovala v ohrožování bezpečnosti Nigérie a unášení dívek. Fotografové po celém světě zaznamenávali dění na místech, na něž se většina z nás nikdy nepodívá. A pomocí fotek nám přibližují mimořádné a nebezpečné situace. Až do 4. října máte jednu z posledních možností zhlédnout výstavu vítězných snímků World Press Photo, a to jako tradičně v pražském Klementinu.

 

 

World Press Photo je nezávislá nezisková organizace založená v roce 1955 v Amsterodamu. Jejím hlavním cílem je podpora a propagace profesionálních fotoreportérů. Každoročně pořádá největší a nejprestižnější soutěž v žurnalistické fotografii. Letošního ročníku se zúčastnilo 5 692 fotografů ze 131 zemí světa. Porota z nich ocenila 41 v osmi kategoriích (Současné problémy, Každodenní život, Příroda a životní prostředí, Aktualita, Reportáž, Dlouhodobý projekt, Portrét, Sport). Letošní ročník se bohužel obešel bez zástupce z českých řad.

Vítězná fotografie World Press Photo – Mads Nissen, Dánsko (1. cena Současné problémy) 

Absolutním vítězem se stal snímek dánského fotografa Madse Nissena, který vyobrazuje intimní chvilku homosexuálního páru Jona a Alexe, žijících v Petrohradě. Snímek je reakcí na konzervativní ruskou společnost, v níž se život gayů a lesbiček stává obtížnějším. Sexuální menšiny čelí právní a sociální diskriminaci, obtěžování a atakům ze strany náboženských a nacionalistických skupin. Nissen tvrdí, že svou fotografii vidí jako „moderní verzi příběhu Romea a Julie“, tedy dvou zamilovaných lidí, kteří musí čelit snahám o potlačování vlastních citů.

1. cena Dlouhodobý projekt: Darcy Padilla, USA 

První cenu v kategorii dlouhodobý projekt si odnesla fotografka Darcy Padilla za dokumentaci Rodinná láska (1993-2014). Američanka zvěčnila příběh Julie a její rodiny. Příběh chudoby, AIDS, drog, střídajících se domovů a vztahů, narození a úmrtí. Fotodokumentace nepoukazuje jen na příběh konkrétní ženy, ale plošně na současné problémy spojené s chudobou a HIV.

„Julii jsem poprvé potkala 28. Ledna 19993 ve vstupní hale hotelu Ambassador, byla bosá, s rozepnutými kalhotami a v rukou měla osm dnů staré dítě. Žila v San Francisku v chudé čtvrti vedle vývařovny a levných pokojů. V jejím pokoji se hromadilo oblečení, byl plný přeplněných popelníků a odpadků. Tehdy žila s Jackem, otcem prvního dítěte, od kterého se nakazila AIDS. Její první vzpomínka na matku byla spojená s alkoholem, od jejích šesti let ji znásilňoval nevlastní otec. Ve čtrnácti letech utekla a od patnácti byla drogově závislá. Byl to život ve špinavých uličkách, crackových doupatech. Tehdy mi Julie řekla, že jediný důvod, proč žije, je dcera Rachel. Julii Bard jsem opět fotografovala po 21. letech.“ – Darcy Padilla

2. cena Každodenní život: Åsa Sjöström, Švédsko

Stříbrný snímek švédské fotografky zobrazuje Igora, který ve školce v Baroncee v severní Moldávii rozdává čokoládu spolužákům, s nimiž slaví deváté narozeniny. Když jemu a jeho bratrovi Arthurovi byly dva roky, odešla jejich matka do Moskvy za prací, kde zemřela. Dvojčata nemají otce. Moldávie je nejchudší zemí Evropy a za posledních deset let jedna třetina pracující populace odešla za lepším výdělkem do zahraničí. O děti se starají starší příbuzní nebo jsou ponechány v sirotčincích či internátních školách.

Za zmínku stojí i další, a to nejen vítězné snímky výstavy. Fotografie mají velmi široký záběr – témata se dotýkají epidemie eboly, chudoby australských domorodých kmenů, konfliktů na Ukrajině či demonstrací v Istanbulu. Snímky ukazují svět dost přesně tak, jak ho známe, tedy pokud se o svět bez iluzí zajímáme. Pochopitelně je dobře, že se o současných politických, válečných či sociálních problémech mluví i u nás. Když už nic jiného, tak nás to minimálně udržuje při vědomí, že se máme „relativně dobře“. Na druhou stranu je potřeba brát v potaz to, že cílem World Press Photo je na prvním místě potřeba ochromit čtenáře. Velká část je zaměřena jen na negativní stránku života. Nehledě na to, že některé snímky (např. Zločin bez trestu od francouzského fotografa Jérômeho Sessiniho, kde je hlavním motivem mrtvola pasažéra letu MH14, který byl sestřelen nad územím Ukrajiny či další mrtvolky, a to i dětí)jsou podle mého názoru za hranicí lidské etiky.

Foto: http://www.worldpressphoto.org

< Předchozí		Další >