Monika Petrlová letos vydala svou druhou knihu povídek Mrkev pro vězně. Nyní, před Vánoci, se však hodí připomenout si její prvotinu Hafni a jiné povídky příběhem „Jonáš a vrtulník“. Je totiž předvánoční. Jedinečně vystihuje autorčin styl a její smysl pro humor a pozorovací talent. Ukázka jistě podnítí nejednoho z nás k přečtení i dalších povídek z jednoho či druhého souboru.

JONÁŠ A VRTULNÍK
„Hele, co jsem štípnul na sociálce v přízemí,“ dožadoval se pozornosti Vladimír a v každé ruce chrastil jednou baňkou, „měli tam už vánoční stromek, ale čoveče, takovej ti byl nějakej... No, bylo tam toho prostě moc. Tak jsem z něj vzal tohle,“ máchal jí před očima křehkýma ozdobama.  
„Na co takovou verbeš?“ zpražila ho Káťa.
Káťa neměla dva zuby a evidentně ani pochopení pro dodržování církevních tradic.
„No na co: budou Vánoce, Kačenko,“ zaradoval se a vysmrknul nudli zelenější než trávník na fotbalovém stadionu.
„Jo, Vánoce, vidíš, málem bych zapomněla.“
„Nazdobíme tu borovičku vzadu u plotu,“ měl jasno.
„A já zase nestihla napsat Ježíškovi, aby mi přinesl barák,“ podotkla ironicky, „a to mám už týden pocit, jako bych na něco zapomněla.“
„Uděláme si to hezký, Kačí,“ pohladil jí drsnou kůži na obličeji. Ukázala mu dvě dírky, co jí zbyly po zubech. Už věděl, že tohle je úsměv, že tak se směje čtyřicetiletá bezdomovkyně.
„Ale běž,“ mávla rukou v rukavicích s odstřiženými konečky prstů, „na co zdobit borovičku. Co kdybychom se ozdobili borovičkou my? Koupíme pár flašek, co? Co…?“
„A mohli bysme si zajít někam na pořádnou véču. Takovou slavnostní, hromsky slavnostní.“
„Zbytečný. Já Vánoce k životu nepotřebuju. Když nemáš nic, nepotřebuješ ani Vánoce, to říkám já,“ vycenila díry v dásni.

***

„Teto, teto!“ povykoval Jonášek a mával papírem, který se měl co nevidět proměnit v dopis Ježíškovi. „Teto, a jak ten Ježíšek pozná, pro koho to je? Všude mají jenom pár dětí... dvě... tři... nebo jedno... a nás je tady...,“ zamyslel se, „nás je tady moc. Hodně moc. Co když něco zapomene?“ ptal se bezprostředně chlapec, který příští rok půjde do školy. Byly to Jonášovy první Vánoce v dětském domově.
„Byl jsi letos hodný, Jonáši?“
„Byl,“ neváhal ani okamžik.
„Tak se nemusíš bát, on to pozná,“ pohladila ho po vlasech paní Sehnálková.
„A donese mi vážně všechno? Všechno, co bych chtěl?“
„To víš, že jo.“
„Máma minule říkala, že kdo nic nemá, nemá ani Vánoce, a Ježíšek pak nepřišel,“ odpověděl sklesle.
„Jonášku,“ posadila si ho na klín, „teď dobře poslouchej. Víš, na světě to občas není úplně jednoduché, někdy se může něco pokazit, a když se to pokazí, tak se pak může stát, že třeba nejsou Vánoce. Dvakrát se ale taková věc nikomu nestává,“ pohladila ho znovu po vlasech, „obzvlášť ne takovým hodným dětem, jako jsi ty. Hezky si tady sedni a namaluj Ježíškovi, co by sis přál, ano?“
Posmrknul a kývnul.
Když se k jeho stolečku vrátila za deset minut, našla jen papír, na kterém byly nakreslené tři postavy. Ta nejmenší, uprostřed, byl Jonáš. Levou rukou se dotýkal mámy, pravou rukou táty. Až úplně dole v rohu byla namalovaná maličká autodráha. Ta, o které posledních čtrnáct dní v jednom kuse básnil.    

***

Káťa a Vladimír byli pár. Oba byli podobně ošuntělí a neměli vlastně nic jiného, než jeden druhého. Jejich monotematický život pod betonovým přístřeškem bývalé kafilérie nebyl žádný med.
„Tohle není žádnej, vůbec žádnej život a zima je tu, kurva, jak v psírně. Vláďo, pocem, pocem a nalámej tu kulatinu, ať už to hoří, nebo ti říkám, že jinak budeš brzo snídat sám…, protože tohle se fakt nedá,“ zahuhlala zpod šály Káťa.
Jejich život se v posledních měsících smrsknul na přežívání. Horší než tohle mohla být snad jen láska za časů cholery.
„Káčátko moje,“ snažil se rozehnat její chmury, „jdu na to. Zatím si přes sebe přehoď deku.“ Hodil jí přes ramena další vrstvu a odešel se kouknout na to dřevo.
Do Vánoc zbývalo nějakých šest sedm dní, nevěděla přesně kolik. Už neměla nikoho, kdo by jako hlásná trouba odpočítával každou minutu, která do zazvonění zvonečku schází. Jonáš byl pryč, a možná to tak bylo lepší. Máloco ji v životě dokázalo rozhodit, když si ale vzpomněla, jak loni plakal, když mu Ježíšek donesl jen dva pomeranče a vůbec nic dalšího… Ztěžka polkla. Vlezlá zima ji okamžitě přivedla na jiné myšlenky.
Vladimír mezitím poslušně lámal dřevo. Nechtěl si rozkmotřit posledního člověka, který mu zbyl: „Už to bude, Kačátko, už už…“ Měl pravdu, stačilo jen škrtnout sirkou.  
„Chceš k tomu rohlík?“ zeptala se, „budeš něco jíst?“
„Já sem se přejed lásky, ha ha ha,“ smál se a bylo jasné, že stejnou měrou, jakou to myslí z legrace, to myslí i smrtelně vážně.
„Takže s rohlíkem,“ odpověděla si Kačí a flusla kamsi za sebe.

***

„Já bysem chtěl autodráhu. Já bych ji, teto, nerozbil. Opravdu. Ale Ježíšek mě nemá rád. Nemá. Já to vim,“ spustil z ničeho nic u svačinky Jonáš.
„Pfff,“ odfrknul Matěj, který seděl na protější straně stolu.
Matěj byl starší a někdy se choval jako kápo všech opuštěných dětí. Dokonce i některé tety na něj byly krátké. „Ježíšek neexistuje, ty malej debílku, kterej všemu věříš,“ hladil si břicho a houpal se na židli, „je mrtvej! Mrtvej Ježíš!“
„Matěji! Zvedni se a okamžitě odejdi od stolu. O něčem jsme spolu přece minulý týden hovořili!“ rozzlobila se paní Sehnálková. Jonáš jen těkal očima a nevěděl, co si má myslet. Lucinka, se kterou si nabíral piškoty ze stejné misky, na tom byla stejně. „Neexistuje? Co to povidá?“ ptala se blonďatá holčička s křivým nosem.
„A pro koho bysme pak kreslili ty obrázky?“
„Můj táta vždycky říkal, že neexistuje. A nepřipadá vúvahu,“ rozumovala Lucinka, „ale vúvaha nevím, co je, a neexistuje, to je, jako že nebude. Zakázáno,“ snažila se mu vysvětlit zlomek z dospěláckýho světa.   
„Matěj je zlá blbá mumie,“ zamračil se Jonáš, „proto ho žádní rodiče nechcou.“
Paní Sehnálková, které nikdo neřekl jinak, než „teto“, jen nevěřícně koulela očima. Kontrolu nad situací převzala klasickým konstatováním, že pšššt, že u jídla se přece nemá mluvit. Kupodivu poslechli.

***
 
Vladimír rozhajcoval oheň a sednul si do provizorního křesla. Oheň si dělali co chvíli, nic romantického v těch plápolajících plamenech proto už nějaký ten pátek neviděl. Občas přemýšlel, jestli by nebylo lepší něco pořádně velkýho ukrást a nechat se při tom chytit. V base by o tyhle věci bylo postaraný, něco by si tam vydělal, a když by ho pak pustili, mohl by začít odznova. S čistým štítem. S čistýma hadrama. Po očku sledoval Katku. Dělala mu poslední dny starost. Bylo vidět, že je smutná. On to na ní poznal. Bezdomovčili spolu už měsíce.
„Divej, mami, tam, tam… to jsou loupežníci,“ křičel přes půl parkoviště hoch, se kterým matka právě vyšla ze supermarketu, a ukazoval na ně prstem.   
„Péťo,“ pokárala ho, „prstem se neukazuje a křičet bys takto taky neměl.“  
„Mami, oni tam dělají oheň,“ divil se kluk.
„No, tak tam dělají oheň, no,“ odbyla ho žena.
„Proč?“ nedal se.
„Proto. Nechtěli chodit do práce a teď nemají kde bydlet, ani co jíst,“ vysvětlila mu, než dotlačila vozík s nákupem k autu.
„Jim se to tak líbí?“ nevzdával se synek.
„Péťo, co to máš za otázky, prosím tě,“ zakroutila hlavou a zle se na něj podívala.
„Chci to vědět, no,“ pokrčil rameny.
„Na,“ podala mu oplatek, „vezmi si horalku a nastupuj.“
„A nejhorší jsou tydlety paničky, ve vypasovaný bundě s přezkou,“ posmrkla Kačí, „co si myslej, že se jim nikdy nic nemůže stát. Že je jen manikúra, pedikúra, kosmetika…,“ durdila se, „víš, co bych jí přála?“
Vladimír věděl, že na jeho odpověď nečeká, takže jen seděl na dece a poslouchal.
„Přála bych jí, aby jí nějakej exekutor pořádně zmaloval ciferník. Ne, počkat: přála bych jí, aby její chlap vošukal i tu nejvošklivější sukni, které se u něj v práci mihne. Tak. Aby si nemyslela, že život je jen medovník a kávička. To nejsou žádný hodnoty, vůbec žádný…,“ chrlila ze sebe.
„Ty seš dnes taková moje zlounka, viď,“ škorpil ji ještě víc.
„A ty mi už taky můžeš…“
„Ale hovno hovno, to přejde,“ mrknul povzbudivě.
„Dneska bych chtěla bejt mrtvá. Definitivně mrtvá,“ vzdychla, „jako Michael Jackson.“
Věděl, že v takové náladě nemá smysl s ní polemizovat. Chápal to. Vánoce byly za dveřmi a s nimi i tradiční deprese, napěchovaná vulgaritama a plná nekřesťanskej myšlenek. A pak Boží hod. Ušklíbnul se: už aby toho Boha někdo konečně vzal a vodhodil někam pěkně daleko…  

***

Do Štědrého dne zbývaly tři dny. Režim dětského domova se přehoupnul do své uvolněnější fáze. Děti, které měly kam jet, balily batůžky a postupně na pár dní odjížděly. Těžko říct, jestli měly štěstí, nebo ne. Jen stěží si ostatní mohli představit, jaká sláva je čeká u lidí, kteří jsou sice vlastní, ale i tak až nějak moc cizí.
Paní Sehnálková se tentokrát na Štědrý den rozhodla zůstat v domově. Její muž sloužil u záchranky a i on letos slavil v ryze pracovním duchu. S menší skupinkou dětí vyráběla barevné řetězy a úhledně vystřihovala vločky tak, aby vánoční výzdoba ani o krapítek nepokulhávala za tím, co mají jinde. Ne, že by snad chtěla s někým soutěžit, akorát se prostě pro ty malé divočáky, v jejichž těle obíhala krev alkoholiků, cikánů a bezdomovců, snažila připravit svátky se vším všudy. Přišlo jí to tak fér.   

***

Od exekuce a Kátina vystěhovaní z bytu uběhly dva roky. Nejdřív žila v chatce, pak ve stanu, nakonec pod mostem. Když potkala u otevřeného kontejneru Vladimíra, přistěhovala se za ním do kafilérie. S malým Jonášem nechtěla žít na smetišti, tak ho prostě jednoho dne vzala za ruku, vymyslela mu celodenní program, na který by kluk jen tak nezapomněl, a když se nachýlil večer, odvedla ho do dětského domova. Byl to na dlouho poslední bod jejich společného programu. Z peněz, našetřených za poctivý několikaměsíční sběr papíru, mu pořídila vrtulník na dálkové ovládání a jako by o nic nešlo, odevzdala Jonáše i s tím létajícím udělátkem mezi dveřmi domova jakési zdejší tetě. Synovi řekla, že si pro něj za pár dní přijde. A přesně tehdy zahořkla. Přestalo jí definitivně na všem záležet.  

***

Do Vánoc stále zbývaly tři dny. Venku chumelilo jako blázen a nákupní horečka gradovala. Na vánočních trzích bylo lidí až běda. Poplašeně pobíhali sem a tam, z igelitek jim trčely role papíru, zpod paží zase kusy jmelí. Předvánoční stres zdárně rytmizovalo pravidelné třesení rukama, šťastný a veselý, šťastnej novej rok, hodně dárků a úsměv, úsměv, úsměv… Všichni se mějme rádi.
Vladimír klopýtal ulicí. Vždycky pár metrů popoběhl a pár metrů ušel. Nesl dobrou zprávu: v azyláku se dva chlápci pobodali, takže tomu, který bodnul, vypověděli nájemní smlouvu a tradáááá… od Nového roku se může i s Kačí nastěhovat. Koketoval s myšlenkou, jestli ten Ježíšek přece jen neexistuje. Nemohl se dočkat, až to řekne doma. Teda vlastně doma… spíš venku. Hvízdal si a poskakoval jako malý kluk, v duchu si přitom představoval, jak to bude všechno dobrý. Právě se prodíral podél zdi kolem skupinky Němců, která dočista zatarasila průchod ulicí, když se ze střechy nad ním uvolnil obrovský kus ledu.

***

Paní Sehnálková opatrně zavřela dveře a vydala se zkontrolovat další z pokojů, které měla na starost. Měla trošičku obavy: v pokojíčku, kde normálně přebývali čtyři chlapci, teď zůstal jen Jonáš s Matějem. Zbývající dva hochy si vzali rodiče na Vánoce domů. Raději sem chodila na kontrolu častěji, věděla, že se chlapci nemají moc v lásce. Už přes dveře slyšela, že se zase dohadují.
Vzala za kliku a s obligátním dotazem vsunula hlavu mezi futra: „Kluci, co je to tady?“
„Teto, Jonáš mi nechce půjčit vrtulník,“ žaloval Matěj, „a ty jsi říkala, že si máme všechno půjčovat.“
„Ale ten je můj,“ kňíknul Jonáš, který vrtulník svíral v pevném objetí, div jej nerozmáčknul.
„Musíš mi ho půjčit, že musí?“ obrátil se Matěj na paní Sehnálkovou.
„Ale já nechci. Je můj. Nechci, aby můj vrtulník měla mumie,“ vedl si svou majitel létajícího udělátka.
„Matěji, když ti půjčí Jonáš vrtulník, co mu půjčíš ty?“ zeptala se spravedlivá paní Sehnálková.
„Lego. Může si vzít lego!“
„Nechci lego,“ zareagoval Jonáš bleskově.
„Dobře, takže Jonáš si může hrát s legem a Matěj si na chvíli půjčí vrtulník. A pokud, Jonáši, lego nechceš, tak nechceš,“ uzavřela vše šalamounsky. „Půjč, prosím, Matesovi na pár minut ten vrtulník. Já se budu dívat a on ti ho pak hned vrátí.“
„Je můj,“ bojoval do poslední chvíle o svou hračku.
„Jonáši!“ zvýšila hlas. Dnes už toho měla plný brejle.
Odevzdaně natáhl ruku, ve které vrtulník držel.
„Tak, a teď si skoč vyčistit zuby a až se vrátíš, bude vrtulník zase tvůj,“ slíbila mu.
Jonáš se zvednul, posmrknul a poslušně šel. Paní Sehnálková se zatím vydala na obhlídku posledního z pokojů. Jakmile se ztratila z dosahu, Matěj s vrtulníkem naposledy obletěl místnost a v plné rychlosti jej dálkovým ovládáním poslal proti zdi. Strojek se zřítil na zem a odštípla se z něj vrtule. Jonáš to slyšel až v chodbě.
„Blbče! Blbče!!!“ zakřičel a vrhnul se na zlomyslného Matěje. „Zabiju tě!“ ječel na celé patro a bušil pěstí do kluka o hlavu většího. Paní Sehnálková pochopila i přes zeď, že je zle.  

***

Vladimír byl pryč nezvykle dlouho a Kačí to začínalo znervózňovat. Vždycky, když ji doběhl pocit, že už jí na ničem nezáleží, ocitla se v situaci, která ji měla přesvědčit o opaku. Byly tu Vánoce a Vladimír tu nebyl. Tohle divný dění si říkalo o emoce. Hlavou se jí honily ty nejčernější myšlenky. Odešel včera a ještě se nevrátil. Utekl? Stalo se mu něco? Prázdnýma očima koukala na baňky, co před pár dny přinesl. Dokonce si otevřela Alpu, kterou měla schovanou na horší časy, protože tohle jí jako horší čas připadalo. Byla vyděšená a pološílená strachy.

***

Paní Sehnálková si vzlykajícího Jonáše s boulí na hlavě vzala k sobě na pokoj. Válendy tu byly koneckonců dvě, takže mu tu, na které nebyla zvyklá spávat, rozestlala, a uložila ho do ní. Předtím mu ale musela přísahat na holý pupek, že nechá vrtulník opravit. Teprve potom usnul. Měla toho už dnes po krk a popravdě ji vlastně trochu mrzelo, že to tak skončilo. Jonášek byl úplně horký a zpocený. Vrtulník byl na sračku a jí bylo jasné, že tohle by neopravil ani McGyver. Ten syčák Matěj, cikán každým coulem, zase dostal svoje a ona na něj měla oprávněný vztek. Posadila se rezignovaně do křesla a koukala na vypnutou televizi. Její roztěkané myšlenky přerušil zvonící mobil.
„Ano, miláčku,“ pozdravila manžela, zatímco se co nejrychleji snažila přesunout na chodbu. To aby malého nevzbudila. Opatrně za sebou zavřela dveře.  
„Těžký den?“ zajímalo ji, co je nového u záchranky. Muž na opačném konci drátu se bez dalšího pobízení rozhovořil.    
„Neblázni. Tak už je to tady zase? A jak je na tom?“ zajímala se o zdravotní stav muže, na kterého prý odpoledne spadnul ze střechy víc než metrový rampouch.   
„V bezvědomí…,“ zopakovala po něm mechanicky. Tyhle smutný příběhy ji vždycky braly. Vzdychla takovým tím soucitným vzdechem.  
„Tady? Blázinec,“ odpovídala na manželovy dotazy, které měly odvést pozornost od těch méně příjemných věcí. „Ále,“ mávla bezděky rukou, „Čoko zase se všema cvičil,“ postěžovala si na Matěje. Darebákovi se snědou kůží v soukromí jinak neřekla. „Dneska jsem to úplně nezvládla,“ přiznala, „zítra budeš muset, miláčku, někde koupit vrtulník na ovládání. To ti pak vysvětlím. Jo… jo… Já tebe taky,“ pousmála se konečně aspoň na půl úst.

***

 Štědrý den se ze shonu vyloupnul jako kaštan ze slupky. Odpočívárna dětského domova připomínala malý kinosál. Zůstalo tu jedenáct dětí, paní Sehnálková a kuchařka. Děti na sobě měly to nejlepší oblečení, seděly poskládané před televizí a hltaly pohádky. Pan Sehnálek se v domově zastavil lehounce před obědem a přinesl helikoptéru podle domluvy. S paní Sehnálkovou se krátce objali, on ji pohladil po tváři, ona mu vlepila polibek a oba se vrátili zase ke svým povinnostem: on na centrálu záchranky, ona k těm, kteří čekali, že jim udělá Vánoce.

***

Kačí z dálky pozorovala, jak po obědě ostraha supermarketu definitivně zavřela a jak poslední nakupující odtlačili vozíky s jídlem nebo jen se zapomenutými maličkostmi k autům. Už prohledala snad všechna místa, o kterých si myslela, že by tam mohl Vláďa být. Zbytečně. Klepala se. Ze slz na obličeji jí byla zima po těle. Bylo hrozný zůstat sám. Úplně sám. Z ničeho nic. Přišlo jí krutý, že odešel a neřekl půl slova. Ať už je aspoň to jaro, říkala si v duchu, a klopila do sebe tuzemák po deckách.

***

Z prozaického důvodu, že nejde uhlídat jedenáct dětí, které obírají rybu, usmažila paní kuchařka řízky. Štědrý den měl jednu nespornou výhodu: všichni byli od rána hodní, dokonce ani Matěj za celou dobu nevyvedl jedinou lumpárnu.
„Aby mě ten Ježíšek poznal,“ dělal si starosti Jonáš, který ve slavnostním oblečení vypadal jako malý seladon, „že jsem to já a že bych chtěl autodráhu.“
„Jo, on tě pozná,“ ujistila ho Lucinka, „podle punčošek přece!“
„A podle papučí,“ dodal Matěj. Tentokrát z jeho úst nepadla ani zmínka, že by Ježíšek neexistoval. Zřejmě si spočítal, že by s takovou nemusel nic dostat, a tak hrál tu hru taky.
Paní Sehnálková se spokojeně usmívala: byla to nejklidnější služba za poslední týdny.  Uprostřed štědrovečerní tabule plápolala stříbrná svíčka, koledy hrály na plné obrátky a v očích dětí se dalo číst jako v knize přání.  

***

Kačí cítila, že do ní někdo strká nohou, ale myslela si, že se jí to zdá. „Haló… haló, ženská, slyšíte mě?“ masíroval jí kdosi podrážkou sněhule pravý bok. „Jakube, to je nějaký divný,“ ozýval se nad ní ještě druhý, o něco pisklavější hlas: „Nehýbe se. Je mrtvá?“
Ti dva se šli před večeří krátce projít a teď to vypadalo, že už možná na jídlo ani nebudou mít pomyšlení.
„Nech-te mě,“ zahřímala cosi značně zanedbaná žena na zemi, pak suše zachrčela a začala zvracet.
„Tak to ne. Tohle nejde,“ rozhodl rázně stodvacetikilový muž, který nad ní chvíli přešlapoval. Pak vyndal z vnitřní kapsy bundy mobil a vytočil 155.
Za sedm minut byla na místě houkačka a v ní pan Sehnálek.  

***

Jonáš se natahoval pro dětské šampáňo a chtěl podat skleničku i Lucince, protože měl Lucinku rád. Koukal po ní a nevšiml si, že mu pod rukou hoří svíčka. Bolestí sebou trhnul: „Jauu-jauvajs,“ plácal pravou rukou do levého rukávu, který mu chytil. Paní kuchařka přiskočila a začala plamen hasit utěrkou. Obličej se mu kroutil bolestí.
„Au-au,“ skučel a paní Sehnálková přispěchala s neperlivou mattonkou, aby jej mohla pokropit. Ostatní děti vyděšeně přihlížely. Popálenina nebyla velká, ale košile se mu přiškvařila ke kůži.  
„To bolí, teto,“ kňoural a Lucinka ho hladila po hlavě, jak to děti dělávají.  
„Pojď, podíváme se na to,“ konejšila Jonáše paní Sehnálková a ruku si zblízka prohlídla. „Ta košile,“ podotkla velmi trefně kuchařka, „to by měli oddělat na pohotovosti.“
Jonášek začal křičet. Chtěl Ježíška, ne doktora.

***
 
Vláďa ležel na dvojce, pátý pokoj za prosklenými dveřmi. Pořád byl v bezvědomí. Bylo až s podivem, co dokáže jeden pořádně velký zmrazek ledu. Svou bezzubou a naprosto vypitou partnerku měl o poschodí níž. Protože přes svátky nefungovala záchytka, nechali Kačí v přízemí nemocnice, na pokoji, kde mají mříže, popruhy, a kde jí namísto štědrovečerní večeře pořádně vypláchli žaludek, aby předešli otravě alkoholem. V momentě, kdy na pohotovost dorazila i paní kuchařka s popáleným Jonášem, byli komplet.
Rodina má být na svátky pohromadě. A oni byli.

Anotace povídkové Knihy Hafni a jiné povídky
Mohlo by se tedy zdát, že kniha s dvanácti povídkami kopíruje systém kalendářního roku. Pravdou však je, že kopíruje především život. Možná vám bude připadat, že autorka píše o vás, vaší rodině, známých, jako by nahlížela škvírkou mezi dveřmi nebo skulinkou v žaluziích. Tak opravdově se příběhy tváří. Jestli čekáte dvanáct happyendů, zřejmě budete překvapeni. A nejen vy. Divili by se pravděpodobně i hlavní protagonisté z povídek. Tak schválně: Zapamatuje si kamioňák Luďa drsnou lekci, kterou mu uštědřil vlastní sexuální pud? Dá ještě někdy Viola přednost chlapům před hnojením kytek? A co sto dvacetikilová Naďa – odhodí konečně bůček a přehodnotí svůj dosavadní život? Čtěte, dosazujte do vzorce a uvidíte sami, jestli dospějete ke stejnému závěru jako autorka.
První vydání, pevná vazba s přebalem, formát 115 × 185 mm, 200 stran, 199 Kč, EAN 788090493629

MONIKA PETRLOVÁ (*1985) se narodila a žije v Olomouci. Vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší?. Pracovala v regionálním tisku jako redaktorka a v současné době je manažerkou komunikace v největším evropském závodě na výrobu elektromotorů. Povídkový soubor Hafni! a jiné povídky je jejím prozaickým debutem.

www.jasknihy.cz

< Předchozí		Další >