Kultura21.cz

Tento týden má premiéru nový komponovaný pořad a bude pokřtěno dvojalbum Kamily Moučkové a Richarda Pachmana Samota není osamění, které obsahuje básně, texty a fejetony v podání moderátorky Kamily Moučkové doplněné skladbami a písněmi skladatele a zpěváka Richarda Pachmana.

Album obsahuje básně Františka Saleského (Francie 16. a 17. století), Boženy Němcové, duchovní texty, citáty Mistra Jana Husa, Dalajlámovu modlitbu a básně Richarda Pachmana napsané na motivy myšlenek a názorů Kamily Moučkové i její autorské fejetony. Album je výsledkem pětileté spolupráce obou umělců, během které vznikla řada multimediálních představení, na kterých oba spolupracovali. Podnětem k vytvoření alba i pořadu byly velmi vřelé reakce na Modlitbu ve stáří (a k ní natočený videoklip vydaný na výběrovém dvojalbu Pachman.cz), vysoká sledovanost klipu na youtube, i reakce na internetu. Nápad vytvořit dvojalbum a komponovaný pořad vznikl v roce 2011 a první CD dvojalba s podtitulem Písně a básně bylo nahráno v roce 2012.

„Některé básně a texty jsem napsal pro Kamilu Moučkovou na základě jejích názorů a životních postojů, takže i když jsou na CD většinou mé texty, je jejich spoluautorkou i paní Kamila. Text titulní písně Samota není osamění vznikl inspirován stejnojmenným fejetonem Kamily Moučkové. Nejen v této skladbě jsme vytvořili myslím, že ne často prezentované spojení - duet recitátorky a zpěváka,“ řekl spoluautor a producent dvojalba Richard Pachman. „Kromě mých textů a básní jsou na albu verše Boženy Němcové, citáty Jana Husa spojené hudbou ze scénického oratoria Mistr Jan Hus, citace z Bible, Dalajlamova modlitba, jeden mnou zhudebněný text Williama Shakespeara a velmi moudrá a hluboká báseň francouzského kněze Františka Saleského. Člověk je při poslechu jeho veršů až zaražený nadčasovostí textu a připadá mu neuvěřitelné, že poslouchá Modlitbu ve stáří z přelomu 16. a 17. století,“ dodává skladatel, který pracoval na sklabách pro dvojalbum v průběhu posledních dvou let.

Původní nápad na jedno CD se na konci roku 2012 rozrostl na natočení dvojalba. Kamila Moučková dlouhé roky psala fejetony pro časopis Krásná paní. Některé z fejetonů již byly publikovány, některé jsou napsány přímo pro dvojalbum Samota není osamění a všechny jsou spojeny hudbou Richarda Pachmana. Ve fejetonech a vzpomínání se posluchači vydají do světa Kamily Moučkové, za jejími přáteli, do jejího dětství, a pomyslně se setkají i s Václavem Havlem a dalšími lidmi blízkými srdci moderátorky, která sama k druhému CD dvojalba Samota není osamění s podtitulem Fejetony řekla: „Je mi 85 let a tohle je moje první CD v životě. Děkuji za něj Richardu Pachmanovi. CD s fejetony je určeno hlavně Vám, ženám, které přijdete domů unavené z práce, a tam Vás čeká druhá směna. Sama vím, co říkám. A také vím, že mnohdy nemáte už sílu přečíst si ani kus knížky. A tak si pusťte dva, tři fejetony do toho vašeho usínání.“

Richard Pachman k tomu dodává: „Myslím si, že v dnešní uspěchané době jsou myšlenky o vděku, přátelství, o životních cestách i křivdách a jejich zpracování důležité nejen pro ženy, ale i pro muže. Jsem vděčný osudu, že jsem měl tu čest spolupracovat na tomto dvojalbu s paní Moučkovou. Je to moudrý a krásný člověk a těší mě, že dvojalbum vyjde počátkem dubna 2013, tedy k jejím 85. narozeninám.“

Představení Samota není osamění kombinuje povídání a vzpomínky Kamily Moučkové, představení básní z nového alba s hudebními vstupy Richarda Pachmana včetně duetu moderátorky a zpěváka, podle kterého dostal pořad název. První uvedení bude mít premiéru v pražském Divadle Kampa 16. dubna v 19 hodin.

Křest dvojalba Samota není osamění, který bude spojen i s prezentací právě vycházející již páté knihy Richarda Pachmana (román o stalkingu Kdokoliv) se pro veřejnost uskuteční 18. dubna v paláci knih Luxor na Václavském náměstí v 17 hodin. Tentýž den se uskuteční komorní křest v kavárně La Fantasia v pasáži Fenix (vedle vstupu do kina Blaník) na Václavském náměstí. Tento křest je pouze pro média a nejbližší přátele. (Guest list na křest v kavárně La Fantasia – viz kontakty níže).

Kamila Moučková obdržela 12.4. 2013 cenu Arnošta Lustiga.

Ukázka z projektu: báseň Modlitba ve stáří: www.youtube.com/richardpachman

Kamila Moučková: ukázky ze 3 z 25 fejetonů z dvojalba Samota není osamění

Václav Havel

Jsem pyšná na to, že můžu říct, že to byl desítky let můj dobrý kamarád a vzácný přítel. Že to byl jeden z nejlepších mužských, který prošel mým životem.
To naše přátelství začalo ještě před 68. rokem. Ale to by bylo na dlouhé povídání, tak alespoň vybírám několik příhod.
Vašek byl prostě miláček. Nevím, jak to lépe říct. Laskavý, všechápající, tolerantní, zábavný, se zvláštním smyslem pro něžný humor.
…

Jednou jsem se dozvěděla z Hlasu Ameriky, že byl Havel propuštěn. Mazala jsem k nim na Rašínovo nábřeží. Tam narváno, hlučno, mezi tím pohublý a rozzářený Vašek. Stojím takhle s Jirkou Dienstbierem a před námi Václav si s někým povídá. Vyhrkla jsem na Dienstbiera: „To by byl panečku náš pan prezident!“ Vašek se otočil a se smíchem mi říká: „To jako já, jo? No tos, kamarádko, trochu přehnala!“
To nebylo o tom, že jsem tak chytrá, to ze mě jenom vyhrkla nějaká touha nebo vize po něčem dobrém. Dinstbier i Havel mi od té doby říkali „naše vědma“. A představte si, ono to vyšlo!
Ach, ten Václav. Toho by se dalo povídat...
…

Rozloučení s kamarádkou

Neviděly jsme se asi 45 let. Kdysi – za mlada – to bývala moje kamarádka. Dokonce u mne asi rok bydlela, když neměla kde a stavěla půdní byt. Pak se naše životy rozešly. Ona se dala na cestu komunismu, já byla na opačné straně. Najednou – letos na jaře – ani nevím proč, jsem měla potřebu ji vidět. Tentokrát to bylo opačně; ona byla dole a já nahoře. Trochu jsem se, pravda, toho setkání bála, máme opravdu zcela odlišné úhly pohledu na svět a dění v něm. Ale obě jsme pochopily, že se na tenhle tenký led nesmíme pouštět. Taky jsem se bála toho, aby nestrádala, a to po všech stránkách. Sama jsem to dvacet jedna let zažila, takže vím, co to obnáší. Nakonec to bylo moc milé setkání. Seděly jsme na sluníčku na zahradě její krásné vily, házely pejskovi balonek, pak mě tím krásným domem provedla a pozvala mě do svého bytu a já jsem si oddechla, že se jí nic zlého neděje. Ukazovala mi obrazy svého zemřelého muže, a jak jsme tak chodily tím bytem, tak mě praštila do očí posmrtná maska Boženy Němcové. Povídám: „Ta je krásná.“ A ona mi říká: „Ta je přece od tebe, dalas mi ji k premiéře filmu Horoucí srdce, kde jsem Boženu Němcovou hrála, ty si to nepamatuješ?“ Zapomněla jsem, nicméně jsem zežloutla závistí, neboť tu paní také celý život obdivuji a ctím. Povídám: „Prosím tě, nevadilo by ti, kdybych se pokusila nechat si odlít kopii?“ „Ale vůbec ne, mám tady v baráku neteř, která dělá keramiku, tak se jí zeptáme, jestli by se o to nepokusila.“

Strávily jsme spolu krásné odpoledne ve vzájemných vzpomínkách na tenkrát. To jsem ji viděla naposled. Zanedlouho ji odvezli do nemocnice. Měla jsem dobrý pocit, že jsem za ní šla. Život šel dál a jednoho dne mi zavolala její neteř, že mám tu „Božku“ odlitou a že se povedla. Nedočkavě jsem si pro ni jela a hned jsem ji pověsila tak, abych na ni dobře viděla. Za dva dny jsem se z rádia dozvěděla, že moje kamarádka umřela. Byla jsem ráda, že jsme se ještě viděly. A je úplně fuk, že jsme byly každá někde úplně jinde. Ale kdysi se mnou ušla kus cesty a patřila do mého života a to se nezapomíná. Šla jsem se s ní rozloučit, říct jí poslední ahoj. Mrzelo mě, že tam nebyl nikdo z těch, s kterými mnoho desítek let pracovala. Přece to, že má někdo jiný názor než já, že vyznává něco jiného, nemůže jít až za hrob. V tomhle jsem asi přece jenom křesťan: „…a odpusť nám naše viny…“ Byla to hodná holka, kde mohla, tam pomohla, nikdy nikomu neublížila. A že mohla… Jmenovala se Jiřina Švorcová.

Kamarádství mezi mužem a ženou

Všude se tvrdí, že takové kamarádství je vlastně nemožné – že neexistuje. Není to pravda, já jsem toho živým dokladem. Mým největším životním kamarádem byl můj kolega Richard Honzovič. Můj téměř celoživotní partner v naší profesi. Už vlastně od mládí jsme byli tak zvaná „zpravodajská dvojka“. Nejdřív v rozhlase – potom léta v televizi. Celý život jsme si pomáhali. Když bylo třeba, zaskočil jeden za druhého – rádi, beze zloby, bez jakýchkoliv nároků. Právě tak jako v profesi to fungovalo i v našem soukromém životě.

Stýkali jsme se celý život i se svými partnery. Nikdy, ani náznakem, mezi námi nešlo o nic jiného než o kamarádství.
Před několika lety se mi přihodila taková zváštní věc. Zvonil telefon a tam se ozval krásný mužský hlas. Představil se a požádal mne, jestli bych mu nepokřtila jeho cédéčko. Neznala jsem ho. Ale nějaký vnitřní hlas mě ponoukal a já jsem souhlasila. Také se jmenuje Richard. Zpívá, skládá muziku, spíš duchovní, maluje. Před mnoha lety měl strašný úraz. Skoro umřel. Neznala jsem ho před tím, a tak nevím, jestli to s jeho psýchou něco udělalo. V každém případě je to nesmírně hodný, vnímavý, citlivý člověk, má rád lidi, miluje zvířata, miluje děti. A tak mám dalšího přítele Richarda. Snad mi ho poslal sám pánbůh.
…