Tento půvabný příběh se začal psát právě před 100 lety, v roce 1913. Krajem na pomezí francouzských Alp a Provence procházel mladý poutník, míjel opuštěné vesnice s polorozpadlými domy, kterými se proháněl jen vítr způsobující šílenství, na planinách nerostlo nic, než trsy plané levandule a studny byly vyschlé. Ve chvíli, kdy již nutně potřeboval alespoň trochu vody, zahlédl v dálce pastýře s jeho stádem ovcí.

Osamělý stařík mladíkovi poskytl nejen vodu, ale i přístřeší na noc. Elzéard Bouffier, tak se pastýř jmenoval, nebyl zase tak starý. Bylo mu v té době 55 let a žil sám, protože mu zemřela žena i syn. Své dny trávil s ovcemi a se psem a navíc den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem trpělivě sázel v té horské pustině stromy. Nezištně do země denně vkládal sto pečlivě vybraných žaludů, u svého domu pečoval o sazenice buků a uvažoval i o vysazování břízek…

V průběhu let se vypravěč na ta místa ještě několikrát vrátil a změny, které zaznamenal, byly skutečně fascinující. Elzéard Bouffier postupně zalesnil kopce v tomto kraji natolik, že se nejen zcela proměnil přírodní ráz území, ale navíc se vyschlá řečiště potoků znovu zaplnila vodou, protivný vítr zachytily stromy a do okolních vesnic se vrátil život. Domy byly opravené a byly obklopeny zeleninovými a květinovými zahradami. Z luk vanul svěží vánek plný vůní.

Je povzbudivé dozvědět se o podobných případech, kdy jednotlivec každodenním úsilím po troškách a zároveň nezištně mění svět i sám sebe. Tento krátký příběh je jako stvořený pro chvíle, kdy se člověka zmocňuje beznaděj z marné snahy.

Knihu předčítá Marek Eben a jeho kultivovaný hlas umocňuje pohodu navozenou obsahem tohoto dílka. Držíte-li ještě někdy černou hodinku, nebo najdete-li si alespoň trochu času na posezení, ať už s rodinou nebo o samotě, zaposlouchejte se do povídání o muži, který sázel stromy. Věřím, že vám bude dobře.