Hledáte-li posluchačský skvost, kde se vlídná barva hlasu Jaroslava Duška bude snoubit s dokonale vypracovaným textem, kde každé slovo je dokonale promyšlený poklad, pak v rukou držíte správnou audioknihu.

 

Autorka, Pavlína Brzáková, umí velice výstižně popsat mentalitu tunguzanů, rusů, s náležitým strhujícím nábojem bere posluchače do meditativních stavů podobných tranzu, do nejniternějšího duchovního světa šamanů, bere nás za hranice smrti… a posléze opět sugestivně popisuje místní dravou přírodu, která se s nikým nemazlí, zimu, mráz, vítr, chuť sušeného masa i bravurní opilecké výlevy některých postav. Naprosto konsternovaná jsem zůstala ve chvíli,  kdy autorka popisovala první sexuální zážitek mladého Ogeho. Prostý, čistý, živočišný, přitom na něm nebylo vůbec nic vulgárního. Do pocitů se uměla vcítit s živočišnou něhou a prostým úžasem. Je to skvostné dílo. Pavlína Brzáková mění reálie, mění čas, prochází jednotlivými liniemi příběhu tak přirozeně, že ani nepostřehnete přechod.  Je to devět krásných hodin, od kterých se nebudete chtít odtrhnout.

Dokonce jsem na sobě pozorovala zvláštní jev. Po poslechu Ogeho jsem se cítila nějakou dobu, dobrou půlhodinu, podivně a klidně naladěná. Jakobych se sama propojila s tou lidskou přirozeností, kterou žijí tunguzané, jakobych cítila, že je to něco, co mně chybí v dnešním civilizovaném světě. Byla jsem nějakou dobu po poslechu zcela normálně a lidsky šťastná. A je mi jasné, že tento pocit neumí navodit nic světského, nic, co si můžete koupit nebo někde zažít.

Dějové linie a věty jakoby se slévaly v jedno nikdy nekončící blaho, strhující poslech umocněný hlasem Jaroslava Duška, vtahující dokonale do děje, jež je hluboký jako lidská duše sama.

 

Ukázka (jména jsem přepsala poslechově):
„Co všecho se tenkrát Ogemu zjevilo? Zvířata a ptáci. Tenkrát byl mladý, snadno uvěřil tomu, co viděl. Ale tolik věcí se už od té doby změnilo. Ted mu chybí víra, měl ji ceý život pro každého, ale jak stárne, nezbývá mu skoro nic. Je vyprahlý jako les po požáru. Ta smršť ho smetla, a on teď čeká na smrt nebo bůhví na co vlastně. Viděl toho hodně, i když se vesnici vyhýbal. Nebožtíci z vesnice za ním nechodili, nechtěli do Cherbu Buga. Spíš se mu prostě připletli do cesty, když na ně narazil v tajze. Byli zmatení, za života na smrt nemysleli. Možná mysleli, že by se zabili, ale to bylo něco jiného. Lesní člověk se smrtí počítá a žije s ní. Oni o smrti mluvili, mysleli na ni, ale v hloubi duše s ní vůbec nepočítali. Oge byl unavený, ruce mu ztěžkly, celé tělo mu ztěžklo, bylo těžké tak, že už neměl chu´t se s ním někam vláčet. Smrt k němu přijde nejspíš stejně nečekaně jako k ostatním. Nic jí nezastaví. Když Jakoňův kabát klesl na dno Tžambe, jeho tělo odnesla řeka. Oge pro něj nedokázal nic udělat. Jakoňa nebyl o nic horší než jiný nebožtík, každý tady měl nějaký osud. Oge rozuměl tomu proč Jakoňa sebral ty staré věci, stejně jako Jakoňa věděl, že kdyby prodal všechno stříbro a zlato, které tady vidí na rozpadajících hrobech, mohl by odejít a beze strachu dožít. Nemusel by se bát, že až se nebude moci o sebe postarat a najdou ho tu, skončí v Durdomu, stejně jako ostatní.L Pojde vedle jemu podobných na nějakém rozvrzaném kavalci. Možná ale bude mít víc štěstí a umře rychle. Nic jiného už ani nechce. Když Oge vylovil Jakoňův kabát ze sítě, vrátil ho řece. Pak se rozhlédl, jestli někde neuvidí plavat tělo. Ale na hladině bylo jen spadlé jehličí a listé. Ale možná se někde  objeví Jakoňův stín a bude chtít, aby ho Oge doprovodil do Cherbu Buga. A stařec to udělá, protože musí. Měl by. V noci se zvedl vítr, petrolejka na stole zablikala, jakoby se  závan větru dotkl jejího plamene. Oge seděl za stolem a četl. Četl? Uměl číst, naučil se to, když bolševici ve vesnici založili školu.  Bylo to v roce 40? První knihu uviděl, když ze zvědavosti došel do vesnice…. Prohlížel si tištěná písmena v knize a musel se smát. Vypadala jako malí brouci…“

Asi těžko jen z psané ukázky pocítíte ten úžas, tu jednoduchost, kterou jsem zažívala jako posluchačka.  Proměna tunguzského chlapce, dalo by se říci vyloučeného z prostředí své vesnice, musel vlastně dospívat sám v osamění, v kmenového léčitele a šamana je rozsáhlou a hlubokou psychologickou studií, jímavým a dojemným příběhem, strhujícím vyprávěním a pro děti i velmi zvláštní a lákavou pohádkou. Laskavou, krutou, plnou tvrdé reality i opojení a splývání světů živých a mrtvých.

Dědeček Oge je 9 hodin v jiném světě, který nemá vůbec nic společného s tím naším, podivně vytrženým z podstaty lidského bytí.

O autorce:
Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vadala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge  s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz

< Předchozí		Další >