Sám mezi staršími

Sám mezi staršími

Email Tisk

200litPřinášíme vám ukázku z knihy Milana Uhdeho - Rozpomínky, co na sebe vím.

 

 

 

 

Ještě před prázdninami objevili rodiče v nějakém zákoně nebo ministerské vyhlášce, že mimořádně talentovaní absolventi čtvrté třídy obecné školy nemusejí povinně jako za protektorátu chodit do páté, nýbrž mohou složit diferenční zkoušky a pak udělat přijímačky do gymnázia.

Poprvé se přede mnou zmínili o tom, že jsou staří a jejich předčasná smrt by mě a zejména mé mladší sourozence vystavila nezvládnutelné situaci, takže je nutno dobu mého studia co nejvíce zkrátit. Nevzali ohled na mé námitky, že jsem se se svou třídou sžil a v novém prostředí by mě ten proces čekal od začátku znovu.

Celé prázdniny k nám docházel pan učitel Dohnal, a jak naše i mne předem ujišťoval, složit obojí zkoušky by nebylo pro mne nijak těžké.

Po prázdninách jsem nastoupil do primy. Už u přijímací zkoušky nám vykali. To bylo samozřejmě povznášející.

Na besídce pořádané k zahájení školního roku vystupovali studenti nejvyšších tříd a vypadali jako dospělí. Vzpomínám si, že tam pěkným basem zpíval tehdejší septimán Jan Trefulka. Oktavánky tančily ruské tance a připadaly mi jako zralé ženy. Ale skok přes pátou třídu přinesl nakonec daleko víc obtíží než příjemných zážitků.

lit

Nejmenší obtíž záležela v tom, že jsem sice obsáhl pár znalostí nutných k tomu, abych obstál před oběma zkouškovými komisemi, ale na rozdíl od svých nových spolužáků a spolužaček jsem
o některých základních faktech a zejména o myšlenkových postupech potřebných například pro matematiku neměl potuchy. Velmi dobře, ba výborně jsem si počínal v češtině a dějepise, vynikl jsem v ruštině, agilně vystupoval v občanské nauce, ale matematika, fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis mi při vší snaze vycházely v prvním čtvrtletí jen na trojku. Do pololetí se mi podařilo trojky odstranit a dosáhnout vyznamenání.

Horší to bylo po psychické stránce. Byl jsem fyzicky jeden z nejmenších ve třídě, a má sociální zaostalost povážlivě vzrostla. Poprvé jsem se ocitl v jedné třídě s děvčaty. Byly to v mých očích půvabné jedenáctileté slečny. Téměř všechny se mi nesmírně líbily, ale s žádnou z nich se mi po celé dva roky, které jsem na královopolském gymnáziu strávil, nepodařilo promluvit o ničem jiném než o přísně školních záležitostech. Přitom jsem viděl, že spolužáci jsou po té stránce mnohem úspěšnější. Tématem nejčastějších rozhovorů mých spolužaček však byli terciáni, kvartáni a kvintáni. Neodolatelně si o nich šeptaly.

Pocit osamělosti se prohloubil. Kluci z mé bývalé třídy a jejich rodiče totiž měli za zlé našim i mně, že jsme o možnosti přeskočit pátou třídu nikomu neřekli. Doma jsem dostal přísný pokyn: bude-li se nás prý o to ucházet víc, nepovolí to nikomu.

A tak přestala kopaná a pouliční hry. Maminka mě sice zavedla do sokolského cvičení – dědeček byl sokol a přál by si, abych jej v tom následoval –, ale docházel jsem tam sám a sám se vracel. Na galerii postávala děvčata, několik jich bylo i z naší třídy, dívala se na cvičící žáky a po cvičení se s nimi dávala do řeči, ale se mnou žádná. Rudl jsem jako rak a utíkal do šatny.

Tehdy vznikly mé první bolestínské záznamy, nejprve v podobědeníkových zápisků, ale po roce po dvou v podobě veršů. Nikomu jsem o tom neřekl. Jednak nebylo komu, jednak jsem se za to styděl.

Jedním z prvních textů byl odraz toho, že jsem v sokolské tělocvičně údajně nestál řádně v pozoru při zpěvu hymny. Zpívala se neustále; měl jsem dojem, že ji cvičitelé vyžadují po každé změně cvičebního nářadí.

K mému údivu mě kluci odsoudili přísněji než bratr cvičitel: má neúcta k národní hymně je údajně nepřekvapila. Je naopak pochopitelná, vždyť nejsem Čech.

Byl jsem tak zaskočen, že jsem se nezeptal, kdo tedy jsem.

Do deníku jsem pak napsal vášnivé vyznání lásky k vlasti. Byl jsem jí oddán neméně než ostatní sokoli, ale cvičení konané dvakrát týdně se mi nelíbilo: nebyl jsem fyzicky šikovný a strašně se bál úrazu.

Zato jsem potřeboval s někým mluvit například o dědečkovi. Doma už mi řekli, že i s babičkou zahynuli v koncentračním táboře. Byl prý vlastenec, a po takových nacisté šli.

Pravda, sokolská cvičení zahajoval bratr vzdělavatel. Bylo mu pětasedmdesát, šišlal, mluvil pořád o Masarykovi a přitom bohatě slzel. Přiznávám: připadal mi směšný. Nikdy bych se s ním nedal do řeči, ani kdyby mi to navrhl.

V sokolském rámci jsem však podstoupil svou první velkou vzpouru: prosadil jsem, doslova si vybrečel, že mě naši v roce 1945 pustili na sokolský tábor. Patřil jsem ke třem nejmladším účastníkům, ale byl jsem nadšen: celý červenec jsem pobyl na horské chatě na Lopeníku a byl na svou samostatnost pyšný.

Jenže to dopadlo mizerně: do odřeného kolena se mi dostala infekce, rozlezla se po celém těle v podobě hnisavých boláků a ještě několik měsíců po návratu jsem prochodil po různých ordinacích a sklízel rodičovské lamento: naši mezitím získali chatu u Kníničské přehrady a má nemoc jim kazila dovolenou.

Chata se v rodinném majetku ocitla jako odškodnění za protektorátní utrpení. Netušil jsem, v čem spočívalo, a tatínek místo vysvětlení žertoval na téma mé lopenické anabáze. Snažil se také najít lék na můj fanatismus: vymýšlel si různé nesmyslné historie a výklady a kochal se tím, že jsem je ve své důvěřivosti šířil a chlubil se s nimi ve škole. Objasnil mi například princip rozmnožování u savců, přičemž pouze obměnil vyprávěnky o čápech a vránách. Profesorka přírodopisu se srdečně bavila mou interpretací, třída řvala a já jsem teprve potom objevil doma lékařskou knihu a poučil se. Touha po osamostatnění mě nepřešla.

V sousedním domě bydlel chlapec o čtyři roky starší než já. Byl rádcem v junáckém oddíle a při nějaké náhodné příležitosti mě pozval na skautskou schůzku. Sešli jsme se v klubovně, hlavní bod programu byla beseda o Jaroslavu Ježkovi. Gymnazista z oktávy hrál na klavír a na kytaru, zpíval, vykládal, nacvičil s námi Klobouk ve křoví – a připravoval se výlet. Ten se prý koná každou neděli.

Byl jsem odhodlán přihlásit se. Jenže naši to zakázali. Prý počítají s tím, že je v neděli nechám odpočinout a ujmu se na chatě mladších sourozenců. Tatínek si neodpustil otázku, zda skauti s hnisavou infekcí běhají po doktorech sami.


 





Rozhovor

„Prospěli jsme svému zdraví, zdraví našich klientů a hlavně se chováme šetrně k přírodě, co více si přát“

Tezop 200iskárna EZOP je zlínská společnost, která vznikla už v roce 1993 a od té doby se vyvíjí a upevňuje svou pozici především v oblasti tiskových služeb, reklamy a různých výstavních expozic. Všechny jejich tisky jsou ekologické a víc nejen o nich nám prozr...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Detektivku Bez duše jsem četla bez pauzy a bez dechu

bez duse 200V nakladatelství Motto vyšel debut mladému autorovi Martinu Stručovskému s názvem Bez duše. Anotace slibovala „skvělou detektivku z pera talentovaného českého autora“ a já už po zklamáních s podobnými označeními ani nevěřila, že říká pravdu....


Literatura

Všichni lžou, to říkával už Doktor House

vsichni-lzou 200V nakladatelství HOST vyšla v březnu knihu Všichni lžou s podtitulem Velká data, chytré algoritmy a jak nám internet může říct, kdo opravdu jsme. Jedná se o opravdu moderní publikaci napsanou velmi srozumitelným jazykem, která stojí za...

Divadlo

Studio Hrdinů uvede Kafkovu Zprávu pro Akademii

opice perexTřetí premiérou aktuální divadelní sezóny se ve Studiu Hrdinů stane adaptace povídky Franze Kafky Zpráva pro Akademii v režii jedné z kmenových režisérek této scény, Kathariny Schmitt. Knižní předlohu, která byla prvně vydána ...

Film

Vorel představuje první ukázky z Instalatéra. Jakub Kohák poprvé v hlavní filmové roli


instalater 200Tomáš Vorel dokončuje film Instalatér z Tuchlovic s Holubovou a Kohákem v hlavních rolích, která bude mít premiéru 6. října 2016.

...