Sám mezi staršími
Banner

Sám mezi staršími

Email Tisk

200litPřinášíme vám ukázku z knihy Milana Uhdeho - Rozpomínky, co na sebe vím.

 

 

 

 

Ještě před prázdninami objevili rodiče v nějakém zákoně nebo ministerské vyhlášce, že mimořádně talentovaní absolventi čtvrté třídy obecné školy nemusejí povinně jako za protektorátu chodit do páté, nýbrž mohou složit diferenční zkoušky a pak udělat přijímačky do gymnázia.

Poprvé se přede mnou zmínili o tom, že jsou staří a jejich předčasná smrt by mě a zejména mé mladší sourozence vystavila nezvládnutelné situaci, takže je nutno dobu mého studia co nejvíce zkrátit. Nevzali ohled na mé námitky, že jsem se se svou třídou sžil a v novém prostředí by mě ten proces čekal od začátku znovu.

Celé prázdniny k nám docházel pan učitel Dohnal, a jak naše i mne předem ujišťoval, složit obojí zkoušky by nebylo pro mne nijak těžké.

Po prázdninách jsem nastoupil do primy. Už u přijímací zkoušky nám vykali. To bylo samozřejmě povznášející.

Na besídce pořádané k zahájení školního roku vystupovali studenti nejvyšších tříd a vypadali jako dospělí. Vzpomínám si, že tam pěkným basem zpíval tehdejší septimán Jan Trefulka. Oktavánky tančily ruské tance a připadaly mi jako zralé ženy. Ale skok přes pátou třídu přinesl nakonec daleko víc obtíží než příjemných zážitků.

lit

Nejmenší obtíž záležela v tom, že jsem sice obsáhl pár znalostí nutných k tomu, abych obstál před oběma zkouškovými komisemi, ale na rozdíl od svých nových spolužáků a spolužaček jsem
o některých základních faktech a zejména o myšlenkových postupech potřebných například pro matematiku neměl potuchy. Velmi dobře, ba výborně jsem si počínal v češtině a dějepise, vynikl jsem v ruštině, agilně vystupoval v občanské nauce, ale matematika, fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis mi při vší snaze vycházely v prvním čtvrtletí jen na trojku. Do pololetí se mi podařilo trojky odstranit a dosáhnout vyznamenání.

Horší to bylo po psychické stránce. Byl jsem fyzicky jeden z nejmenších ve třídě, a má sociální zaostalost povážlivě vzrostla. Poprvé jsem se ocitl v jedné třídě s děvčaty. Byly to v mých očích půvabné jedenáctileté slečny. Téměř všechny se mi nesmírně líbily, ale s žádnou z nich se mi po celé dva roky, které jsem na královopolském gymnáziu strávil, nepodařilo promluvit o ničem jiném než o přísně školních záležitostech. Přitom jsem viděl, že spolužáci jsou po té stránce mnohem úspěšnější. Tématem nejčastějších rozhovorů mých spolužaček však byli terciáni, kvartáni a kvintáni. Neodolatelně si o nich šeptaly.

Pocit osamělosti se prohloubil. Kluci z mé bývalé třídy a jejich rodiče totiž měli za zlé našim i mně, že jsme o možnosti přeskočit pátou třídu nikomu neřekli. Doma jsem dostal přísný pokyn: bude-li se nás prý o to ucházet víc, nepovolí to nikomu.

A tak přestala kopaná a pouliční hry. Maminka mě sice zavedla do sokolského cvičení – dědeček byl sokol a přál by si, abych jej v tom následoval –, ale docházel jsem tam sám a sám se vracel. Na galerii postávala děvčata, několik jich bylo i z naší třídy, dívala se na cvičící žáky a po cvičení se s nimi dávala do řeči, ale se mnou žádná. Rudl jsem jako rak a utíkal do šatny.

Tehdy vznikly mé první bolestínské záznamy, nejprve v podobědeníkových zápisků, ale po roce po dvou v podobě veršů. Nikomu jsem o tom neřekl. Jednak nebylo komu, jednak jsem se za to styděl.

Jedním z prvních textů byl odraz toho, že jsem v sokolské tělocvičně údajně nestál řádně v pozoru při zpěvu hymny. Zpívala se neustále; měl jsem dojem, že ji cvičitelé vyžadují po každé změně cvičebního nářadí.

K mému údivu mě kluci odsoudili přísněji než bratr cvičitel: má neúcta k národní hymně je údajně nepřekvapila. Je naopak pochopitelná, vždyť nejsem Čech.

Byl jsem tak zaskočen, že jsem se nezeptal, kdo tedy jsem.

Do deníku jsem pak napsal vášnivé vyznání lásky k vlasti. Byl jsem jí oddán neméně než ostatní sokoli, ale cvičení konané dvakrát týdně se mi nelíbilo: nebyl jsem fyzicky šikovný a strašně se bál úrazu.

Zato jsem potřeboval s někým mluvit například o dědečkovi. Doma už mi řekli, že i s babičkou zahynuli v koncentračním táboře. Byl prý vlastenec, a po takových nacisté šli.

Pravda, sokolská cvičení zahajoval bratr vzdělavatel. Bylo mu pětasedmdesát, šišlal, mluvil pořád o Masarykovi a přitom bohatě slzel. Přiznávám: připadal mi směšný. Nikdy bych se s ním nedal do řeči, ani kdyby mi to navrhl.

V sokolském rámci jsem však podstoupil svou první velkou vzpouru: prosadil jsem, doslova si vybrečel, že mě naši v roce 1945 pustili na sokolský tábor. Patřil jsem ke třem nejmladším účastníkům, ale byl jsem nadšen: celý červenec jsem pobyl na horské chatě na Lopeníku a byl na svou samostatnost pyšný.

Jenže to dopadlo mizerně: do odřeného kolena se mi dostala infekce, rozlezla se po celém těle v podobě hnisavých boláků a ještě několik měsíců po návratu jsem prochodil po různých ordinacích a sklízel rodičovské lamento: naši mezitím získali chatu u Kníničské přehrady a má nemoc jim kazila dovolenou.

Chata se v rodinném majetku ocitla jako odškodnění za protektorátní utrpení. Netušil jsem, v čem spočívalo, a tatínek místo vysvětlení žertoval na téma mé lopenické anabáze. Snažil se také najít lék na můj fanatismus: vymýšlel si různé nesmyslné historie a výklady a kochal se tím, že jsem je ve své důvěřivosti šířil a chlubil se s nimi ve škole. Objasnil mi například princip rozmnožování u savců, přičemž pouze obměnil vyprávěnky o čápech a vránách. Profesorka přírodopisu se srdečně bavila mou interpretací, třída řvala a já jsem teprve potom objevil doma lékařskou knihu a poučil se. Touha po osamostatnění mě nepřešla.

V sousedním domě bydlel chlapec o čtyři roky starší než já. Byl rádcem v junáckém oddíle a při nějaké náhodné příležitosti mě pozval na skautskou schůzku. Sešli jsme se v klubovně, hlavní bod programu byla beseda o Jaroslavu Ježkovi. Gymnazista z oktávy hrál na klavír a na kytaru, zpíval, vykládal, nacvičil s námi Klobouk ve křoví – a připravoval se výlet. Ten se prý koná každou neděli.

Byl jsem odhodlán přihlásit se. Jenže naši to zakázali. Prý počítají s tím, že je v neděli nechám odpočinout a ujmu se na chatě mladších sourozenců. Tatínek si neodpustil otázku, zda skauti s hnisavou infekcí běhají po doktorech sami.


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Z archivu...

Čtěte také...

STŘÍPKY TICHA - mírumilovnou a zároveň tajemnou idylku amišských farmářů naruší brutální zločin.

Stripky ticha

Americké spisovatelce Lindě Castillo vychází v nakladatelství MOBA již třetí kniha. Opět je to krimi román, znovu v hlavní roli s policejní náčelnicí Kate Burkholderová. Tu výtečně ztvárnila na filmovém plátně známá hollywoodská hereč...

Nové komentáře


Literatura

V Palokaski začíná být hodně nebezpečno

noora perexBěhem minulého roku jste mohli v knihkupectvích narazit na novou sérii severské krimi, kde hraje hlavní roli dění ve finském městečku Palokaski. Zatímco v prvním díle se řešilo podivné zmizení studentky Laury, ještě na konci minulého roku jste se m...

Divadlo

Je tanec vaše vášeň? Pak vás zveme na TANCESSE 2012

altV květnu 11.-13. května Brno opět ožije tancem a pohybem.  Již počtvrté se sem sjedou soubory z nejrůznějších končin republiky.  Zahraniční hostem festivalu bude soubor z Polska Akro Dance Theatre Torun. Festival pořádá

Film

DVD Zvonilka: Tajemství křídel

zvonilka magicbox 200Distribuční společnost Magic Box přináší na DVD další díl volné série Zvonilka s názvem Tajemství křídel. Studio Disney se opět zaměřilo na dívčí publikum a připravilo pro ně ...