Rybí krev Jiřího Hájíčka – román z jižních Čech (ale nejen odtamtud)

Rybí krev Jiřího Hájíčka – román z jižních Čech (ale nejen odtamtud)

rybi krev 200Sedím v kupé rychlíku Praha – České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odřený tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. (strana 9)

Hana nebyla doma patnáct let, po celou dobu se „toulala“ světem. Jako kdyby se bála někde zakořenit, jako kdyby se bála mít nějaké místo za svoje. Teď jede domů – za tátou, bráchou, kamarády z dětství a mládí, lidmi, které měla a má ráda. Jen vztahy s nimi se nějak zauzlovaly – tenkrát… Co ji čeká? Objetí či odmítnutí?

Hana měla v patnácti letech jasně nalinkovaný život, chtěla žít doma na vsi, hodlala se vdát, učit v malotřídce, žít v chalupě, co tu stála roky nad řekou a voněla po předcích. Jenže její plán drsně narušilo rozhodnutí shora. Výstavba elektrárny si žádala konec několika obcí. Která chalupa přežije – a v ní její obyvatelé – a která ne, určovala kóta 370,5. To byla hranice, jež znamenala konec domů, zahrad, polí: konec kořenů. Všichni žijící pod kótou se měli odstěhovat, také Hančina rodina. Ona se rozhodla bojovat, nechtěla opustit jihočeskou vísku, kraj, který tolik milovala. Vydržela dlouho, tvrdošíjně se držela nejdřív „rodné hroudy“, později domu svého přítele, ale boj s úřady prohrála. Rozbilo se všechno, na čem si vystavěla vlastní život…

Osud několika jihočeských vísek naboural vztahy, které jsou základem spokojenosti každého z nás. Všichni se museli vzdát, odejít z opuštěné vesnice. Někteří odešli do „nového“ rádi, jiní situaci psychicky nezvládli, pocit vykořenění se jim hluboko usadil v duši. I Haně. Tenkrát netušila, že k návratu „domů“ se odhodlá za dlouhých patnáct let.

Teď se vrací. Je načase navázat zpřetrhané nitky… Hanka se vrací na místo činu, netuší, co ji čeká, neví, zda se napraví vše, co možná sama kdysi pokazila. Jak ji přijme táta, se kterým to bylo vždycky složité? Najde bratra? Co vlastně dělá? A co holky – nejlepší kamarádky – Anna a Olina. O Annu se tolik nebojí, ale Olina? Vždyť jí tenkrát přebrala kluka, dokonce s ním žila a chtěla s ním založit rodinu, nemluvily spolu už tehdy, dá se to vůbec napravit? Kam se asi poděl ten, kvůli kterému se s největší kamarádkou od dětství rozkmotřila? Na začátku cesty je plno otázek, co bude na jejím konci?

Jiří Hájíček rozehrál příběh jihočeské vísky osmdesátých let. Skvělá „vesnická próza“ moderní doby. Voní životem, září ve všech barvách lidských citů, pocitů a nálad, plyne ve vlnách od zármutku ke štěstí, od zrady k pochopení. Nic není černobílé, nic není bez kliček, objížděk a kotrmelců. Autor skvěle evokuje osmdesátá léta na vesnici, umožňuje, aby se čtenáři, byť sami nemají podobnou životní zkušenost, dokázali vcítit, ztotožnit se s hrdiny příběhu. Dávkuje jednotlivé osudy po částech, prolíná minulost se současností, nutí k vlastnímu úsudku i vzpomínkám. Nezůstal jenom v jedné rovině, v rovině kroniky doby (jak toto spojení nemám příliš ráda, jiné mne nenapadlo), rozevřel před námi vějíř dokonale vyváženého románu, kde nic není náhodné a vše má příčinu. Autor skvěle fabuluje, ale nikdo netuší, zda nejde o skutečné vzpomínky, o realitu, protože vše se zdá být možné, skutečné. Opravdový román o opravdovém životě? Ano, tak bych asi Hájíčkovu prózu nazvala v literárním semináři. Jako čtenářka děkuji – děkuji za velmi dobře strávený čas nad stránkami silného příběhu.

Jiří Hájíček (1967) žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela Zloději zelených koní. Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, román Selský baroko vyšel v angličtině, italštině, chorvatštině a maďarštině.

rybi krev

Jiří Hájíček: Rybí krev
Nakladatelství Host, 2012

zdroj pramenů: www.hostbrno.cz


 

Rozhovor

Seriál k měsíci čtenářů : Knihovny pro K21, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem

brezen-mesic-ctenaru 200V ústecké knihovně je vždy živo nejen v březnu, měsíci, který je již po několikáté měsícem čtenářů. Nějaký ten týden napřed totiž ústečtí knihovníci pro své čtenáře i návštěvníky připravují program, kter...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Poznejte královnu francouzského thrilleru

pouhy stin 200Pouhý stín, tak se jmenuje kniha nadějné francouzské autorky Karine Giébelové, která vyšla v březnu v nakladatelství Jota. Napínavé čtení se záludnou zápletkou si prostě nemůžete nechat ujít!

...

Literatura

Andělé všedního dne

altPatříte-li mezi tradicionalisty, jejichž představa andělů zahrnuje okřídlené bytosti bdící nad našimi osudy a strážící naše kroky, můžete se nechat obohatit o novátorský a zcela jiný přístup, o pohled, jenž nám předkládá spisovatel Michal Viewegh...

Divadlo

Divadelní společnost Jana Hrušínského oslavuje 15. narozeniny

Jan Hrusinsky predstavuje obalku knihy 15 let Divad.spol.JH200Divadelní společnost Jana Hrušínského oslaví 15. narozeniny vydáním reprezentativní knížky a Di...

Film

Jarní smršť České televize: Hraná tvorba

jarni smrst200Zatímco se programová jarní nabídka letošního roku nesla na populární vlně kriminálních a detektivních příběhů, v roce 2017 budou tyto oblíbené žánry doznívat a na jaře se do popředí dostane retrospektiva. Diváci se tak skrze své televizní o...