Filmové horory opravdu můžu, i když už mě po těch letech jen tak něco nevyvede z klidu. Strašidelné příběhy na papíře jsem nikdy nevyhledávala, nikdy jsem nehltala Stopy hrůzy, knižní horor je pro mě oblastí neprobádanou. Po knize Deana Koontze Dům stínů jsem sáhla bez většího očekávání.
Pendleton, honosné sídlo, které stojí na vrcholu Shadow Hill, má děsivou minulost. Každých 38 let dochází v těchto místech k záhadným zmizením, vraždám a jen těžko vysvětlitelným událostem. Vlastně nejen minulost je v Pendletonu děsivá. V přítomnosti, kterou dělí od posledních krvavých událostí právě 38 let, se pomalu ale jistě začínají opět probouzet démoni, či něco jiného krvelačného, a dělají si zálusk na stávající obyvatele Pendletonu. To něco nepochází z tohoto světa, ale dává to obyvatelům o své existenci nejdříve méně a postupem času více vědět. To něco souvisí s časovou smyčkou či mostem, který spojuje minulost s budoucností, chcete-li. Nutno zdůraznit, že s budoucností temnou, takovou, kterou by si nikdo nepřál. S budoucností, ve které budou muset obyvatelé Pendletonu bojovat o přežití s nepřítelem zákeřným a nelítostným.
Vzhledem k tomu, že filmových hororů jsem viděla nepočítaně, neseděl mi „časový harmonogram“ servírování událostí. Jsem zvyklá na střídmější předkrm, po kterém následuje vydatný hlavní chod. V případě Domu stínů se však již od začátku jedná o velmi hutná a objemná sousta. Po přečtení prvních pěti kapitol jsem si říkala, že autor bourá klišé o postupné gradaci příběhu a k vrcholu se dostává velmi záhy. Několikrát mi na mysli vytanula otázka, zda by nebylo záhodno postupovat dějem menšími krůčky, nevystřílet si munici děsuplnosti hned ze začátku. Po přečtení každého odstavce jsem se sama sebe ptala, čím bude autor pokračovat? Nepoveze se to dál na vlně, která bude s přibývajícími stránkami opadat, a výsledkem bude přízemní klouzání v závěrečných fázích knihy? Nestalo se tak, příběh postupně a především nenuceně graduje. Pokud však lze s trochou nadsázky přirovnat vrchol knihy k vrcholu kopce, při čtení knihy Dům stínů překonáte největší výškový rozdíl v první čtvrtině cesty, potom už stoupáte docela mírně.
Docela silné zklamání jsem pociťovala při čtení druhé poloviny knihy. Netvrdím, že by byla druhá polovina knihy slabá, ale tak nějak nemusím story á la Terminátor, tedy že lidstvo jednou zanikne kybernetickou rukou či jinou tělesnou částí vynálezu, jenž je dílem lidského mozku, že nastanou dny, kdy stroje nebo posthumanoidní bytosti zničí lidstvo. Právě tento můj předsudek je nejspíš příčinou, že jsem knihu dočítala tak nějak z pocitu, že „teď, těsně před koncem, už to nevzdám“.
Pokud milovník hororů na papíře sáhne po knize Deana Koonze Dům stínů, rozhodně mu v rukou neskončí nějaký brakový titul. Na druhou stranu ale nesmí očekávat převratné dílo daného žánru. Čtivost a poutavost však knize neschází, jinými slovy milovníky tohoto žánru pravděpodobně moc nenadchne, ale nejspíš také neurazí.
Dům stínů
Autor: Dean Koontz
Žánr: thriller
Vydáno: 2012
Stran: 350
Vydalo nakladatelství: BB / art
Hodnocení: 45 %
Zdroj foto: BB / art
| < Předchozí | Další > |
|---|
Rozhovor s hercem Ivanem Luptákem, interpretem audioknihy Klub rváčů. Ivan Lupták v
V nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media vydali v říjnu knihu Atomka s dalším případem komisaře Francka Sharka a Lucie Henebelleové. Pusťte se do něj i vy!
Po knize Proč se hraje fotbal jedenáct na jedenáct se Luciano Wernicke pustil do zpracování událostí z olympijských her. Výsledkem je kniha Nejúžasnější příběhy z olympijských her, která vyšla v edici Universum.
Nejdřív několik základních informací: BURANTEATR se zrodil v létě 2003 v hlavách dvojice studentů Divadelní fakulty JAMU Zetela a Jana Šotkovského – z potřeby realizovat své představy o divadelním provozu mimo existující divadla. Zakladatelé se tehd...
VLADIMÍR SMUTNÝ patří k našim předním kameramanům, nejnověji je s napětím očekáváno válečné drama Nabarvené ptáče, jehož obrazové pojednání ovlivňuje už použití černobílého materiálu. Měl by změkčit děsivé hrůzy, tak zběsile popsané už ve stej...