Autorka, médii nazývaná „tou skandalistkou Obermannovou“, v této knize rekapituluje skandál, který vyvolala, když ve své knize s názvem Tajná kniha popisuje příběh veliké lásky s Největším Čechem.

 

 

Mediální smršť, která se rozpoutala kolem její poslední práce, autorku zcela omráčila, a tak se snaží ve své další knize Panoptíkum české vzniklý skandál kolem Tajné knihy zrekapitulovat. Jako studijní materiál autorka využila výstřižky z novin, došlé i odeslané SMS zprávy, ohlasy na svém facebooku i e-maily, které jí na počítač došly. Kniha je prokládána rozhovory s její psychoterapeutkou, která se jí snaží pomoci překonat zlé můry a pochopit, co vlastně jako spisovatelka provedla tak špatného. Jak nám autorka na křtu své knihy řekla, už nehodlá více o tom psát. Už toho má prostě dost! A nedivíme se, že?!

Láska je láska

V objemné knize o 365 stránkách (je to jen náhoda?) můžeme z hlediska mediální kritiky, která se na autorku sesypala, když se na knižních pultech objevila její ´Tajná kniha´, sledovat příběh veliké lásky dvou lidí. Bohužel, ne těch obyčejných, to by skandál nebyl, ale o lásce autorky k Největšímu Čechovi. A největší problém spočívá v tom, že v médiích neustále propíráme vinu Ireny Obermannové, aniž bychom brali v úvahu, že je to její soukromá věc, kdo je tím tajemným milencem, případně, že může jako autorka přece psát svobodně, jsme-li ve svobodném Česku.

„Sebrali vám psaní. Vaše psaní. Psaní vaší krví a na vaši kostní dřeň. Psaní, co všechny rozzuří. Nepříčetný, špinavý psaní.“ (str. 5)

Mnoho povyku pro nic

…„Vztah to co do reálného průběhu nebyl ani tak bouřlivý či intenzivní, tedy pokud jde o ´frekvenci´. Počet setkání by se dal spočítat na prstech obou rukou, těch, kdy byli skutečně sami, pak na prstech ruky jedné. Odehrával se tedy především formou telefonickou a telepatickou, což tu zabírá většinu textu,“ ( úryvek z ohlasů na str. 112)

V nouzi přítele poznáme

Jak popisuje Obermannová, začala si uvědomovat, kdo je její přítel, kdo je nepřítel – zrůdičky (Rejžek). Objevujeme zde slovo „kanibalizace“, „normalizace“ v kolaboraci s bulvárem (str. 202), a navíc její zmatenou řeč v důsledku šoku z reakce veřejnosti na její knihu: „Čálp přešel v třas a sařt v padání. Padala jsem pořád a odevšad.“ Bohužel si to udělala sama, protože jak píše: „byla posedlá zjišťováním, co se děje, zajímaly mě všechny názory, potřebovala jsem je znát, abych si mohla konečně udělat svůj.“ V důsledku neskutečného psychického vypětí pak navštěvuje psychoterapeutku, která usoudí, že není potřeba léčit ji, ale její psaní… Což se podaří, protože na křtu knihy byla paní Irena Obermannová zcela v pohodě. Že už žádnou další takovou podobnou psát nebude!

Já bych se na ty zlé zprávy vykašlala, pokud jde o mne. Snad mi paní spisovatelka promine, že asi recenze psát moc neumím, ale píši teď spíše o tom, co mě v knize bytostně oslovilo. Jako ženu.

Měla sáhnout do pornografie?

Proč jí vyčítáme, že nám nepopsala sexuální akt podrobně, že použila nic neříkající slovo „tramtará“. Měla sáhnout snad do pornografie? Nebo je zcela běžné a normální v této zemi zveřejňovat, jakým způsobem se milujeme? A abychom si nemysleli, není to vůbec jednoduché. Ne každý dokážeme čtivou, ba přímo pornografickou formou popsat milování. Myslím si, že v tom je jádro pudla. Proto jsme naštvaní, proto brojíme proti knize, proto dštíme nenávist vůči autorce (na Slovensku je to mimochodem naopak!). Protože nic nevíme o tom sexu. Protože se můžeme jen dohadovat, a že nám již pravdu hájící Václav Havel nikdy neřekne jak to bylo. Nikomu, nikdy, nijak…Neudělal to ani tehdy, když měl možnost, kterou ale nechtěl či nemohl využít a nám všem senzacedychtivcům pravdu nevyjevil.

„Co je to naplněný vztah? Láska nemusí být ničím potvrzená, ničím hmatatelným. Láska je prostě láska a mé hrdince to stačí. Její vztah není dovršen, nemá konec v pohádkovém smyslu, hrdinové se nevezmou, nedá se říci, co bude dál, jestli se budou vůbec stýkat, žádný happy end,“ odpověď autorky na otázku redaktorce Kláře Kubíčkové z Mladé fronty.

K lásce musí být dva, nebo ne?!

Je zajímavé, že hlavním pachatelkou skandálu je žena – milenka Největšího Čecha, a ani slovo nepadlo proti milenci autorky. V médiích jsme z něj udělali mučedníka, přičemž na západní straně světa mimomanželské aféry už zkomplikovaly kariéru mnoha vysoce postaveným politikům. Byli jimi například americký exprezident Bill Clinton, někdejší rakouská hlava státu Thomas Klestil či italský expremiér Silvio Berlusconi. Ti se i přes skandály nakonec ve funkci udrželi. Naproti tomu – nejnověji - šéfovi americké tajné služby CIA Davidu Petraeusovi se milenecký vztah stal osudným. Jeho rezignace nečekaně ukončila kariéru obdivovaného generála v době, kdy CIA čelí nepříjemným otázkám kolem zářijového útoku na americký konzulát v libyjském Benghází. Zatímco u nás v Česku ani muk o spolupachateli, pokud bychom měli věřit či nevěřit autorčiným prohlášením, komu vlastně titul Největšího Čecha opravdu přisoudila. Ale to je koneckonců její věc. Je spisovatelka..

Co se autorce povedlo?! Milenky jsou vlastně děvky?

My zkušenější z žen víme, že muže dělá osobnost, ne jeho penis. „Milenka je pro muže hračkou, sice příjemnou, ale tak trochu podřadnou. V okamžiku prozrazení se stává nežádoucí a muž ji rychle zavrhne, aby demonstroval svůj charakter. Ten není ničím jiným než synonymem pro jeho zbabělost. Žena se naopak dává beze zbytku, i když podvědomě cítí, že je mužem jako milenka vnímaná coby méněcenná, podřadná, pohrdaná. Zatímco milenec je pro společnost hrdina, milenka je děvka….Cenný přínos Vaší knihy je, že ukazuje, že je žena nakonec přece jen schopná odpoutat se od milence, který si jí neváží a sprostě ji využívá,“ (úryvek z mailu čtenářky na str. 242-243).
Ano, to je prostě paráda, to se mi moc líbí!!

Závěrem

Kniha je do počtu stránek skutečně objemná, ale neustálé autorčiny obsedantní myšlenky o skandálu, který vyvolala a opisy štvavých článků proti knize, z ní činí spíše dokument. Zejména v kombinaci s jejími stále dokola omílanými psychologickými úvahami, zda knihu vůbec měla vydat či ne. Jakoby nevěděla, jak to u nás v Česku chodí. Vzpomeňme si jen štvanice, kterou jsme rozpoutali vůči oblíbenému spisovateli, Karlu Čapkovi. Přece si snad nemohla myslet, že v Česku „Pravda a láska vítězí“´!!??!!

Ze života paní Ireny Obermannové

*17. dubna 1962 v Praze
* absolvovala gymnázium a pražskou FAMU, obor dramaturgie a scenáristika,
pracovala jako dramaturg ve tvůrčí skupině České televize na pořadech Ženský hlas či Domácí štěstí, je scenáristkou seriálu ´Život je ples´, spolupracovala na seriálu Ordinace v růžové zahradě

* 1996 vydala svou první knihu Frekvence tygra a bestsellerem se stal její druhý román Deník šílené manželky (stejně jako pozdější Divnovlásky byl zfilmován)

* dosud vydala patnáct knih, z nichž největší ohlas zaznamenala loňská Tajná kniha

* 15. října 2012 vyšla její novinka Panoptikum české

* je rozvedená, s hudebníkem Danem Kohoutem má dvě dcery (Rozálie je režisérka, Berenika zpěvačka a herečka)

Titul: Panoptikum české: volné pokračování Tajné knihy, tentokrát však nikoli o lásce
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media, a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4
Praha 2012 - vydání první
Přebal a vazbu s použitím fotografie Jana Saudka navrhl Robert Imrych
Odpovědná redaktorka: Miluše Krejčová
Výtvarná redaktorka: Alexandra Horová
Technický redaktor: Lubomír Kuba
Grafická úprava a sazba: Robert Imrych
www.albatrosmedia.cz
www.motto.cz
Hodnocení: 60 %

Zdroj foto: www. albatrosmedia.cz

< Předchozí		Další >