Nakladatelství Fragment poprvé českým čtenářům přináší knihu Nemám žádné jméno ověnčenou mezinárodními cenami a známou v západní Evropě, jejíž autorka česká spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová (1928-1996) však mnoho let zůstávala čtenářskou obcí opomíjená a téměř neznámá.

 

 

Na začátku března 1943 dostala Dagmar Berzettiová, později provdaná Hilarová od úřadů k patnáctým narozeninám lístek. „Jeden, jediný lísteček, na kterém stálo jedno jediné jméno. To mé. Jméno otce a matky tam uvedeno nebylo. Asi se spletli, mají mne za sirotka, ale já přece mám mámu a tátu, tvoříme pevný, nerozlučný svazek, společenství bytostí nade vše si blízkých, kterému se říká rodina a které může rozdělit jen smrt. Ale nebylo tomu tak. Ve městě Norimberku vymysleli takový zákon, který dělí lidské jedince na čistou a méně čistou rasu, zákon zabývající se zkoumáním krve dědů a pradědů třeba až do desátého kolene, a neprojdeš-li touto prověrkou, jsi ztracen. Snažím se pochopit situaci svým rozumem, rozumem patnáctiletého děvčete: Taťka jít nemůže, protože má krev čistou. Matka nemusí, protože je jeho žena a muž ženu potřebuje. Tak musím jít já, nikomu nepotřebná holka s pomíchanou krví. Rodičům za trest, sobě za trest, proto, že vůbec existuji.“

V odbavovně terezínského ghetta Dagmar hned přijde o deku z velbloudí srsti, kožené boty vyměňuje za chleba. V dětském domově L 410 nachází kamarádky, tajně se učí, píše verše a deník. Pracuje v úklidové četě, chodí do rychlokurzu pro zubní instrumentářky, několik týdnů je zařazena do pohřební služby, během níž sbírá po ghettu mrtvé a odváží je do krematoria. Seznamuje se s Jiřím Pavlem, bratrem spisovatele Oty Pavla, a jejich přátelství se mění v lásku. Dagmar má štěstí, není zařazena do transportu na východ. Ke konci války v Terezíně ošetřuje nemocné a umírající a v květnu 1945 se šťastně vrací domů za svými rodiči.

Deník Dagmar Hilarové je dalším cenným svědectvím o životě v terezínském ghettu, tentokrát vyprávěné dospívající dívkou, která v něm nepopisuje pouze svou terezínskou lásku a vztahy s kamarádkami či drobné radosti, které společně zažívají, ale pozorně sleduje dění v ghettu a své pocity či situace, kterých byla svědkem, v deníku pečlivě zaznamenává a komentuje nebo jim dává podobu básní. Právě její verše mají velký emocionální náboj a přesně vystihují nelehký život v terezínském ghettu, plný strachu, hladovění, nejistoty z budoucnosti a všudypřítomné smrti.

Neméně dramatické byly i osudy Dagmařina rukopisu. K deníku se autorka vrátila až koncem 60.let, kdy už byla známá jako novinářka a autorka básní. Deník přepsala do souvislého textu a doplnila jej básněmi. Bohužel i přes doporučení spisovatele Oty Pavla nebyla kniha v Československu vydána. V tisku vyšla v 70. letech pouze ukázka z knihy a jedna část textu ve formě povídky byly zveřejněná v novinách v NDR. Shodou okolností si povídku přečetla i světoznámá nizozemská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová, která Dagmar Hilarové navrhla, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině. Kniha byla vydána spoluautorsky (s podílem autorství půl na půl) v roce 1980. Dagmar Hilarová však text smlouvy v holandském originále podepsala, aniž by přesně znala její obsah. Autorkám v ní byl sice přiznán rovnocenný podíl, ale jako výhradní autorka prozaického textu byla uvedena Miep Diekmannová, která prý text vytvořila na základě Dagmařiných útržkovitých vzpomínek a překladem tehdy existujících básní. Přitom však měla k dispozici kompletní překlad 117 stránek originálního českého textu, což však oficiálně popřela.

Kniha „Ich heb geen naam“ (Nemám žádné jméno) se hned po vydání stala v Nizozemí bestsellerem a později získala tři prestižní ceny. Dagmar Hilarová zjistila, že knihu tvoří z 90% její vlastní text a začala bojovat za svá autorská práva. Kniha vyšla i NSR a NDR, ale na jejím titulu bylo uvedeno již jen jméno Miep Diekmannové. Dagmar se zpětně dozvídala nejen o některých vydáních, ale i o cenách, které byly knize uděleny. Navíc ji nebyly vyplaceny ani autorské podíly. Boj za autorská práva Dagmar Hilarová, ačkoliv měla originál rukopisu a svědectví Jiřího a Oty Pavla, sama vzdala. Zemřela v roce 1996.

Až po letech nachází Dagmařin syn Evžen Hilar v rodinných dokumentech matčin testament, v němž si přála, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Píše na různé autorské svazy, ministerstvo kultury a další instituce, ale marně. V roce 2009 se obrací na Český rozhlas v naději, že se případ dostane na veřejnost, což se také stalo a díky dokumentaristům Danu Moravcovi a Bronislavě Janečkové, novinářce Reflexu Haně Benešové a nakladatelství Fragment byl testament Dagmar Hilarové naplněn.

O autorce:

Dagmar Hilarová, narozená 26. března 1928 v Praze, byla česká spisovatelka a básnířka. V letech 1943 až 1945 byla internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy Nemám žádné jméno. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti. V pražské literární kavárně Viola byla uvedena pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela 1.července 1996 v Praze.

Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová (www.dagmar-hilarova.hilarius.cz)
Žánr: autobiografie/deník
Vydáno: 2012
Stran: 96
Vydalo nakladatelství: Fragment
Hodnocení: 95%

Zdroj foto: fragment.cz

< Předchozí		Další >