Profesor Jan Hyvnar patří mezi přední znalce moderního divadla našeho i zahraničního, svou pozornost upíná především k herectví jako divácky nejviditelnějšímu a také nejvděčnějšímu prvku divadelního představení. Herectví má pradávné kořeny, avšak Hyvnara zajímají zdroje, které napájí jeho současnou podobu, ať již v tuzemsku nebo v zahraničí, navíc s vědomím, že obě oblasti spolu úzce souvisejí, protože čeští divadelníci hojně čerpali ze zahraničních podnětů. Domácí tvorbě zasvětil knihu O českém dramatickém herectví 20. století, proměnám herectví v (převážně) evropském měřítku věnoval publikaci Herec v moderním divadle.

Začněme druhým jmenovaným titulem: herectví v něm autor nahlíží prizmatem různých režisérských koncepcí, které měly sice společný cíl (tedy oslovení diváka), avšak lišily se v používaných způsobech herecké práce i v zamýšleném dramatickém účinu. Hyvnar příznačně začíná Stanislavským, dnes obviňovaným snad ze všech smrtelných hříchů, aby poukázal na klikatý vývoj jeho teorie prožívání (herec má tedy svou postavu obdařit vnitřním životem), posléze zvulgarizované a strašlivě zneužité stalinistickým režimem jako jedině závazného postupu. Ostatně o životnosti Stanislavského koncepce svědčí, že v Americe ji tamním podmínkám přizpůsobili Richard Boleslavsky, Lee Strasberg a Elia Kazan, v časovém rozestupu několika desetiletí postupně čerpající z jeho odkazu.

Ovšem divadelní dění v předrevolučním i porevolučním Rusku bylo daleko členitější, vynořila se tam řada osobností, které i herectví posouvaly vpřed k dosud netušeným polohám - Jevgenij Vachtangov, Michail Čechov a zvláště Vsevolod Mejerchold, posléze zavražděný jako nepřítel lidu. Mejerchold v opozici vůči Stanislavskému rozpracoval tzv. biomechaniku, která odvrhla jakýkoli psychologismus a jejímž ideálem se stal sportovně vytrénovaný "tělocvičný" herec. Připojené foto pochází z obnovené premiéry Crommelynckova Velkolepého paroháče (1928).

Hyvnar obhlíží další důležité podněty, které se vynořovaly od sklonku 19. století a zejména pak v meziválečné i poválečné Evropě - ve Francii to byla plejáda hledavých umělců bořících stará klišé (Copeau, Dullin, Artaud, Jouvet...), v Německu se v souvislosti se "zcizujícími" efekty vynořuje Bertold Brecht, nacházející inspiraci v náznakovém čínském divadle, v Polsku se prosazují Grotowski a Kantor, v Anglii se Peter Brook zabývá "prázdným prostorem". A nechybějí ani průniky na samý okraj herectví, když Adolphe Appia v kontextu osvobozující hudby sonduje od prázdných klišé osvobozené herectví, když Gordon Craig promýšlí ideu masky a nadloutky, do nichž by se měl herec prolnout.

Druhá z knih, O českém dramatickém herectví 20. století, příznačně začíná studií o Eduardu Vojanovi, jakýmsi svorníkem mezi klasickým 19. stoletím a moderními výrazovými směry, najmě expresionismem. Avšak stejně jako v průzkumech zahraničí ani zdejší proměny herectví nenazírá skrze herce samotného, nýbrž skrze režijní koncepce, jimž se herec podřizuje.

 Proto Vojan zůstává vlastně osamocený, po něm se již vynořují velcí režisérští diktátoři: Hilar, Frejka, Honzl (jehož máme spojeného hlavně s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha, ačkoliv jeho předešlé i následné aktivity sahaly i jinam), E.F.Burian se svým syntetickým divadlem, Radok, Krejča, jenž se prosadil i jako herec (viz foto), Grossman. Hyvnar však neopomene ani herecká specifika spojená s malými scénami studiového typu, najmě s odkazem Činoherního klubu.

Neméně cenné jsou ovšem také postřehy, jak zneživotnělý Stanislavského systém v 50. letech, ztotožněn se socialistickým realismem, nuceně ovládl česká jeviště. Vyvstává z toho ponaučení: promění-li se jakýkoli způsob herecké tvorby v nedotknutelné dogma, herectví i divadlo vůbec selhává. Filmové záznamy takovýchto "vzorových" inscenací (zejména ze Sovětského svazu) to jen dokládají. Avšak ukazuje se, že ani představení ve své době vnímaná jako úžasná či přímo převratná neuchrání jejich filmový či televizní záznam před dodatečným znehodnocením. Zhusta připomínají vysušený, sdělnosti zbavený exponát. Skutečně platí, že divadlo umírá hned v okamžiku svého zrodu, že je nelze uměle zakonzervovat.

Lze jen litovat, že Jan Hyvnar se soustředil toliko na "dramatické herectví" a ponechal stranou neméně důležitou stránku novodobého herectví, spojeného s kabarety, s klauniádou, s improvizací, případně všestranného herectví muzikálového. Omlouvavě o tom píše hned v úvodu knihy s trochu nejasným příslibem, že i o tom by měla vzniknout samostatná monografie. Snad se tedy dočkáme...

O českém dramatickém herectví 20. století
Autor: Jan Hyvnar
Vydala nakladatelství Kant a AMU, Praha 2008, 322 stran

Herec v moderním divadle
Autor: Jan Hyvnar
Vydala nakladatelství Kant a AMU, Praha 2011, 276 stran
Hodnocení: 100%

Zdroj foto: knihy, archiv.narodni-divadlo.cz

< Předchozí		Další >