Titul druhé knihy nadějného táborského spisovatele Aleše Pragera by mohl být poněkud zavádějící, nebýt doplňku v názvu. A tak se v ní neponoříme do vod rybníka, ale do kalných vod politiky. Knížku sice zatím nenajdete na pultech knihkupectví, ale doufám, že tato skutečnost se brzy změní.

 

Na obálce knihy mě upoutal následující text - rozhovor s hlavním hrdinou:

Hrdina tohoto příběhu, mladý ekonom Karel, si jednoduše vzal příklad z Jánošíka a rozhodl se bohatým brát a chudým rozdávat…
Proč jste začal krást, Karle?
Z čistě sobeckých důvodů. A když krabic od bot bylo tolik, že jsem je neměl kam dávat, začal jsem myslet i na druhé.
Proč jste vstoupil do politiky? Co jste od toho očekával?
Lidé v mé blízkosti mě přemluvili. Jsem člověk, který rád buduje. Máma si myslela, že bych svým přístupem mnohým pomohl a také uspokojil své potřeby ovládat druhé.
Říká se o vás, že jste nejpoctivější politik od pádu komunismu. Cítíte to také tak?
To je blbost! Poctivý politik rozhodně nejsem, ale při své práci myslím na lidi a jsou za mnou vidět výsledky. Na člověka, který o sobě říká, že je poctivý, si dávám dvakrát pozor. A pokud to o sobě říká politik, tak je to buď ta největší svině, nebo je k ničemu.
A jak se daří rodině?
Rodina je mým koníčkem. Daří se nám dobře, děkuji, děti rostou, samé příjemné starosti.

Při vyslovení slova politika se mi, podobně jako mnohým, vybaví různé korupční a jiné kauzy, kterými se to na naší i zahraniční scéně jen hemží. Politická témata jsou v naší literatuře spíš výjimkou na rozdíl od děl zahraničních autorů.

Problémy jsou všude, ale protože na ty “naše” víc vidíme a bezprostředně se nás dotýkají, říkáme si, že by se mělo něco změnit. Ale jak?

Příběh “Štiky v rybníce” je postaven na příběhu zloděje, který se “vlastním úsilím” dostal až na jeden z nejvyšších postů naší politické sféry. Tak trochu podle hesla “účel světí prostředky”. Při čtení jsem si uvědomila, že mu vlastně fandím. Zní to asi divně – člověk, který krade ve velkém jako kladný hrdina?

Když pomineme nabízející se reálné politické souvislosti a nezaujatě se necháme vtáhnout do děje příběhu, dojde nám, že Karel opravdu je správný chlap. Že okrádá ty, kteří si sami nakradli a tyto peníze používá jako prostředek k podnikání a vytváření hodnot pro společnost. Skoro by se chtělo říct, že takový systém by mohl být řešením v naší hospodářské situaci. Nebýt těch krádeží. Někdo by však mohl také namítnout, že podobný vzor jsme tu už jednou měli.

I když autor pravděpodobně zamýšlel vytvořit postavy podle skutečných politických osobností, čtenář, který je hledat jako já nechce, nemusí. Je tu samotný příběh, který má spád a je čtivě napsaný. Dramatické situace se střídají s poklidně plynoucím dějem a udržují tak čtenářovu pozornost.

V první části se seznámíme s životními osudy Karla propojenými s dalšími postavami z jeho okolí, druhá pak zachycuje politický vzestup i nečekaný – nebo snad logický? - konec.

Příběh kluka - později muže, který by rád měl spokojenou a zajištěnou rodinu i vše, co mu život nabízí nebo člověka, kterému není nic cizí a jde si za svým bez ohledu na okolí. I když stále jedna postava, lze na ni mít v jednotlivých situacích rozdílný názor.

Můžete si vybrat, čemu dáte přednost.

Ukázka
 
Pro velký úspěch jsem se rozhodl zakoupit další pozemek u nás ve městě, jen na opačné straně centra. Opět to byl úzký pruh zatravněné plochy, opět jak dělaný pro freedomek. Stál mě dvojnásobek toho co ten minulý, byl totiž na lepším místě, kudy procházelo víc lidí.
“No jo, Karle, ale kde vezmeme na nákup freedomku?” zeptala se mě starostlivě sestra.
“Vezmeš si úvěr.”
“To nemyslíš vážně? Nikdy jsem si peníze nepůjčila, sám jsi říkal, že půjčit si peníze je hloupé…”
“Ano, to máš pravdu, ale jde o to, za jakých podmínek a hlavně za jakým účelem si půjčuješ, Katko. Když si chceš koupit novou televizi, protože soused ji má taky, tak je kravina si na to půjčit. Jen ti to
nabourá pohodu a klid.”
“A přesto chceš, abych si půjčila, Karle. Mně se to nelíbí. Jsem spokojená, zrovna jsme našetřili peníze, že pojedeme na dovolenou, a pak si chceme koupit auto.”
“Dovolená, auto… Ještě jsi nezačala pořádně podnikat a už chceš utrácet. Vydrž ještě dva tři roky… Nechceš vydělávat desetkrát tolik co dnes?” Pozoroval jsem, jak jí to šrotuje v hlavě.
“To myslíš vážně, Karle?”
 “Ano, když freedomek funguje u nás, tak to musí jít všude. Máš nejlepší kadeřnictví u nás, ceny průměrné, služby vynikající… Jsi šikovná, rozjedeme to ve velkém. Co ty na to?”
Než odpověděla, dala si načas, ale já jsem věděl, že mám vyhráno. Sestra mi důvěřovala.
“Poslouchej…” zamyslel jsem se a pak naznačil svůj plán. “Jeden freedomek necháme postavit tady, další v Krumlově, Táboře, v Písku, Jindřichově Hradci… no a pak se uvidí. Zmákneme to za dva roky,
zaměstnáme mámu, bude nám dělat účetnictví, založíme rodinnou firmu… pořádnou rodinnou firmu. Za pár let si budeš moct dovolit všechno, po čems kdy toužila.” Rozzářily se jí oči, bylo jasné, že do toho půjde.
“A kdy to chceš rozjet?”
“Zítra.”
“Blbneš? Zítra je pátek!”
“No a co? Chceš být úspěšná a bohatá? Tak makej i v pátek!”
Druhý den jsem předběžně objednal po telefonu pět freedomků s tím, že si je odeberu během dvou let, pátý domeček jsem dostal za polovic. Sestra šla do banky. Společně jsme večer vysvětlili své plány
ostatním členům rodiny. Máma radostí brečela. Tobiáš zíral a očividně pochyboval.
“Kde chcete vzít peníze?” ptal se.
“V bance, půjčíme si,” odpověděla jeho žena. Já jsem mlčel, ačkoli dotaz patřil spíše mně.
“A co když vám banka nepůjčí? Co pak?”
“Dneska jsem tam byla. Říkali, že nevidí žádnou překážku, proč by nám neměli půjčit. Stačí všechno doložit a je to naše.” Sestra se kousla do rtu, oči jí jen zářily.
“Kdo se bude starat o děti?”
“To zůstane jako dosud. Ráno děti odvedu do školy, odpoledne je vyzvednu, a až přijde máma z práce, postará se o ně. Malá jde v září do školy, pak už to bude úplně v pohodě.”
“Nechci mít doma manažerku, co pracuje deset hodin denně,” zkusil to ještě Tobiáš. Docela jsem ho chápal.
“Ale miláčku… neboj. Miluju vás víc než práci a peníze. A celá rodina mi bude pomáhat. Za dva roky budu pracovat jen dopoledne, nemám pravdu, Karle?”
“Věřím, že máš,” odpověděl jsem s úsměvem.
“A co když se vám nebude dařit a nevyděláte na sebe? Co pak?”
“Tobiáši… všechno jsme spočítali,” vložil jsem se do hovoru. “Jeden freedomek nám doposud vydělal za rok šest set tisíc čistého…”
Sestra mi skočila do řeči. “Poslední dva měsíce se začaly prodávat ty nové produkty s aloe vera, kdyby to tak šlo dál, hodí nám ročně přes osm set! Už teď odmítám zákaznice, že máme plno.”
“Děkuji, sestřičko… A teď to, Tobiáši, vynásob šesti.”
“To je skoro pět milionů!”
“Správně, kamaráde… Vezmeme si půjčku, vidím to tak na čtyři miliony…”
“Počkej, říkals, že mám požádat jen o jeden!” skočila mi sestra do řeči.
“Ano, pro začátek. Až se začne dařit druhému freedomku, zajdeš tam znova pro další peníze, chápeš?” Tvářila se nechápavě, ale přikývla.
“Ten začátek je trošku finančně komplikovaný, ale hned vám to vysvětlím…”
Byl to nádherný večer. Spojovalo nás očekávání všeho budoucího.

Zdroj foto: alesprager.cz

< Předchozí		Další >