Edith Piaf. Ikona, nesmrtelná legenda, nepřekonatelná osobnost nejen v oblasti šansonu, ale i v celé historii světa hudebních hvězd. Není snad nikdo, kdo by ji neznal, kdo by neslyšel její silný hlas. Tradují se o ní příběhy opředené mýty, polopravdami a “bílými” lžemi. Byl o ní napsán nespočet knih. A jedna z nich, s názvem Kolo štěstí, promlouvá k čtenářům právě samotnou Edith.

Edith Piaf se sama podepsala pod dvě (auto) biografie, vedle Kola štěstí je to i Můj život. “Pochopitelně ani jednu z nich sama nenapsala, obě vznikly na základně rozhovorů s novinářem,” doplňuje v úvodu Marc Robine. Kolo štěstí je skládankou vyprávění, kterému naslouchal Louis-René Dauven, žurnalista z Radio-Cité a prvně vyšla na jaře roku 1958. Je tak jedinou sbírkou jejích příběhů, která vyšla ještě za jejího života a okamžitě se stala hitem a dodnes se knihkupectví stále doplňují novými dotisky. Vcelku útlá kniha zve čtenáře za opony kabaretů a hudebních sálů. Do šatny Edith, na večeře s jejími přáteli i na milostné schůzky. Její vyprávění je doplněno i o verše z písní i divadelních her (ve kterých postupem své kariéry zpěvačka také účinkovala) a krásnými fotografiemi a přebaly jejích gramofonových desek.

“Pokaždé když zpívá, jako by si chtěla vyrvat duši z těla.” Jean Cocteau

Při pohledu na fotografie, portréty a podobizny Edith, nemůžete zcela jasně určit, zda oplývala fyzickou krásou či ne. Možná na některých fotkách v knize je takřka ošklivá, malinká paní s odulými kotníky v (dnes nám připadajících) zatraceně směšných botkách. Jenže po přečtení knihy není na škodu se vrátit a pohlédnout jí do očí znova. Najednou dávají její úsměvy i její (často) smutné a hluboké oči zcela jiný význam. A není to jen díky, leckdy poupravenému, vyprávění Piaf, ale i díky komentářům dalších tří mužů, kteří ji tak dobře znali. Možná právě proto odpustíte její drobné lži a hříčky se slovy, protože pochopíte, že žádné z jejích slov nebylo nikdy prvoplánově vyřčeno. Jen zkrátka ve svém nadšení a lásce k životu, v boji o své místo ve světě, pod sluncem, neznala hranic a proto se ona dotýkala i těch svých, naprosto ve všem. Ale také se dotýkala hranic ostatních, brousila je a oddalovala. Pomohla tolika lidem, naprosto nezištně rozdávala svůj talent optimismus a nalévala naději ostatním, kráčela s nimi kousky jejich cest, aby se ujistila, že skutečně dosáhnou na to, kam jim ona ukázala. Smála se, tak ráda se smála. Byla milovanou společnicí, malinkým lvíčetem jakékoliv party přátel. Vždy jí patřila všechna pozornost, nikdy se ale ani na okamžik nepodívala tak, aby dala najevo, že si je toho vědoma. Edithiny celé večery a noci, se sklenkou alkoholu v ruce, úsměvem a smíchem, přesto odrážejí jakousi bolest. Edith Piaf osud, Bůh, náhoda či cokoli jiného chcete, způsobil až příliš mnoho bolesti. Od kolébky bojovala doslova o život, jako sotva dospělé štěně ztratila své nejdražší a víc než častokrát čelila krutým odmítnutím. Tahle žena dokázala být šťastná ve svém niterném neštěstí. Dokázala převyprávět osobní krutosti snad i lehce humorným tónem, skutečný žal je cítit ale jen z jejího zpěvu.

Nezbývá než se ptát, zda by legendární šansoniérka dosáhla takového úspěchu, kdyby její písně nebyly odrazem hloubky její duše. Ačkoliv zemřela na rakovinu jater (způsobenou nadměrným pitím alkoholu), bez rodiny a potomků, tak i přesto je její příběh takřka pohádkou. Takovou, jaké s oblibou psal H.Ch. Andersen.

Kolo štěstí
Autor: Edith Piaf
Žánr: autobiografie
Úvodní slovo a poznámky: Marc Robine
Předmluva: Jean Cocteau
Doslov: Fred Mella
Překlad: Galina Kavanová
Nakladatelství: BB/art s. r. o.
Počet stran: 143
Vydání: první (2004), druhé (2010)
Hodnocení: 98%

Zdroj foto: BB Art