Pouhých 160 let uplynulo od vydání zákona, který až pětiletým těžkým žalářem (a v případě přitěžujících okolností i desetiletým) trestal "smilstvo proti přírodě", tedy pohlavní styk jednak se zvířaty, jednak s osobami téhož pohlaví. Byl to určitě pokrok, vždyť ve stoletích předchozích dopadeného provinilce čekala smrt. Právě přijetím onoho zákona začíná kniha Od žaláře k oltáři, mapující homosexualitu od druhé půle 19. století po současnost, od trestnosti po právní legalizaci a aspoň formální společenské přijetí.

 

Autoři - Jan Seidl se svými spolupracovníky - podrobně popsali změny v přístupu k homosexualitě, dlouho vnímané jako vědomou neřest, jako projev bezuzdné poživačnosti (a nic si nenamlouvejme, v některých případech tak tomu skutečně bylo). Vždyť ještě osvícený jazykovědec Josef Jungmann ve svém proslulém Slovníku podává výklad, podle něhož sodomář neboli samcoložník "smilstwj se swým pohlawjm neb se zwjřaty plodj." Punc čehosi nepřirozeného ostatně přetrvává podnes, a to nejen v náboženském okruhu.

Jen pozvolna se prosazoval názor, že homosexualita je vrozená sexuální orientace, kterou nelze "vyléčit", a to ani elektrošoky, byť se o to ještě v 50. letech minulého století snažily třeba anglické úřady (viz osud počítačového průkopníka Alana Turinga). Konzervativní západní společnosti, jistě podepřené i církevními kruhy bez rozdílu konfese, tak bránily pochybné tradice, navíc i v konfrontaci s "bezbožnými" komunistickými státy, které trestnost homosexuality rušily - v někdejším Československu k tomu došlo roku 1961. V Sovětském svazu se první takový pokus vyskytl již ve 20. letech, avšak v éře stalinistického teroru se trestnost homosexuální orientace, považované za odsouzeníhodný buržoazní výstřelek, opět vrátila a přetrvala i nadále. Ještě v 70. letech byl pro své sexuální zaměření uvězněn i slavný filmový režisér Sergej Paradžanov.

Ačkoli meziválečná Československá republika převzala příslušnou jurisdikci zaniklého mocnářství, byla zřetelná snaha poměry liberalizovat. Kniha cituje postoj jednoho soudce: "Nechceme léčiti kriminálem lidi vrozeně úchylné, ať nám znalci prohlásí, že je tu trestní neodpovědnost, a my obžalovaného zprostíme." Stanoviska lékařů a první generace sexuologů zvlášť tak významně ovlivňovala přinejmenším právnické povědomí. Přehledné tabulky dokládají, kolik osob - často přistižených in flagranti - bylo obviněno, obžalováno a odsouzeno během první poloviny 20. století.

Autoři zjišťují, že povědomí o sexuální odlišnosti bylo zveřejňováno již v druhé půli 19. století, dokonce se vytvářela první sdružení takto zaměřených. Dochovaly se třeba dopisy jednoho mladého aristokrata, jenž se svěřuje se svou platonickou náklonností k mladým chlapcům a mravními rozpaky z toho plynoucími. Dovíme se o prvních pokusech o homosexuální emancipaci, i v českých zemích nejprve spojených s lékařským prostředím.

Například Václav Bělohradský publikoval v roce 1893 sérii sérii článků v Časopise lékařů českých (kde byly ovšem homosexuální praktiky zahaleny do latinských názvů, aby nepovolanou laickou veřejnost nemohly inspirovat). Homosexualitu rozdělil na získanou a vrozenou, která by měla být polehčující okolností. Vycházel z konkrétního případu osmnáctiletého mládence, jenž se "spustil" se šesti jinými mladíky. Díky Bělohradského posudku, jenž konstatoval vrozenou homosexualitu, bylo trestní stíhání proti němu zastaveno, zatímco ostatní spolupachatelé, z jejichž strany vzešlo udání, byli odsouzeni. Přiznali totiž, že jsou heterosexuální a že zmíněného jednání se dopustili za úplatu; jejich počínání lze tudíž označit za homosexuální prostituci, která jako nikoli okrajový problém přetrvává podnes (viz snímek Wiktora Grodeckého Mandragora, 1997).

Faktograficky pojatá kniha přehledně načrtává vzrůst organizovaného hnutí za emancipaci homosexuality, a to včetně německojazyčného prostředí. Pro období meziválečné Československé republiky rozlišuje dvě větve - jednu tvořili liberální odborníci (lékaři a právníci), kteří zlepšení situace homosexuálů vnímali jako záležitost profesního zájmu, druhou zaplnili samotní homosexuálové, kteří volali po společenském sebeuvědomění a oslovovali zejména svou komunitu.

Vznikají časopisy věnované homosexuální menšině, nechybí ani pokus o ustavení organizace homosexuálů (z moci úřední ovšem zakázané). Cenné jsou životopisné medailónky řady osobností, které s tématem homosexuality měly co do činění, ať již se ze své profesní pozice stavěly na obranu homosexuálů nebo naopak se stávaly obětí zákonů zaměřených proti nim. A emancipační proces pokračoval i po válce, až roku 1961 byla trestnost homosexuálního chování zrušena, jak jsem již uvedl, aniž by ovšem vymizely dodnes živé předsudky.

Téměř polovina knihy - možná s detailismem až přehnaným – se věnuje situaci po roce 1989, včetně boje o registrované partnerství. Velkou pozornost věnuje proměnám v hnutí gayů, posunům v (sebe)nahlížení u leseb, ve vztahu k feminismu, v přístupu k případnému mateřství. Jenže zacílení na popis událostí mnohdy pohltilo "každodennost" ve vnímání homosexuality, takže často až v poznámkách pod čarou jsou zmíněny jen zdánlivě úsměvné příhody, třeba vážně míněné varování homosexuálů před peklem, pronesené kterýmsi křesťanským aktivistou... Co tedy náboženská věrouka doporučuje jako alternativu? Například v Katechismu katolické církve (článek 2359) se praví: „Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnost sebeovládání, jež vychovává k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.“

Od žaláře k oltáři
Jan Seidl a kolektiv
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2012, 584 stran
Hodnocení: 80%

Zdroj foto: Host,  www. konstruktmag.cz, www.vitalia.cz

< Předchozí		Další >