Kdyby můj otec i matka
byli lučními kvítky,
mohli by se mnou sdílet
polštář z trávy,
až budu na cestách.
(Manjóšú 4325, XX)

 

 

Populární metafora „polštář z trávy“ (kusamakura) je spjata se životem poutníka, člověka, jenž se musel odebrat daleko od domova, vystavit se nejisté existenci na cestách a spát jen na trsu trávy. Jinými slovy, je to metafora jak vyšitá pro emigranty, jako jsem já.

Takto začíná své vzpomínky v knize, která vznikla na základě autorova vzpomínání v rozhlasovém cyklu Osudy (Český rozhlas 3 – Vltava) Věčný polštář z trávy, významný český japanolog Antonín Líman. Jeho životní osudy se pohybují trošku jako na houpačce. Dětství prožil v Staré Boleslavi, kde jeho pradědeček byl dlouhé roky starostou. Antonína Límana „prvního“ líčil otec (vnuk pana starosty) svému synovi (pravnukovi) jako benevolentního tyrana, který, když děti nechtěly na talíři křen z naložené červené řepy, se na ně přísně zahleděl a řekl: „Sníst! Kdyby to nebylo k jídlu, tak by se to tam nedávalo!“  Límanovi měli prosperující pilu, byl tedy chlapcem z dobré rodiny. Ve Staré Boleslavi prožil válku, příjezd Rudé armády i únor 1948. Od toho okamžiku neměl dlouho na jazyky nadaný Antonín – syn živnostníka – šanci studovat. K učení jazyků ho vedla především maminka, díky níž také přežívali poté, co jim byla pila znárodněna. Svými jazykovými lekcemi držela rodinu nad vodou.

Studovat na vysoké škole začal až v šedesátých letech, v době uvolnění. Hlásil se na ruštinu. Zkoušející profesor se ho tenkrát zeptal, zda skutečně touží studovat klasickou ruskou literaturu, zda by ho neměl zavést na anglistiku. Zkoušku absolvoval velmi dobře, dokonce mu zkoušející profesor Vančura nabídl kombinaci angličtiny s dalším jazykem. Vybral si japonštinu. V roce 1966 mu byl opět s obtížemi povolen výjezd do Japonska, kde se dále vzdělával. Sem za ním vycestovala i žena Eva se synem a odsud pak již směřovali, po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, do Kanady.  Zpět do vlasti se mohl podívat až po dlouhých čtyřiadvaceti letech.

Vzpomínky Antonína Límana jsou plné zajímavých setkání s lidmi ze všech koutů světa. Jsou psány s nadhledem, vtipně a moudře. Velmi pěkně glosují život živnostníků za první republiky, osudy poválečné, seznamují s Japonskem očima japanisty, který pochopil japonskou duši. Velmi zajímavé je autorovo hledání podobností mezi českou pohanskou tradicí a japonskými zvyky. Tady našel řadu nečekaných paralel.

Antonín Líman žije dnes v Kanadě, přednáší na univerzitách v Japonsku i Čechách, překládá. Vydal kompletní překlad obsáhlé Sbírky deseti tisíc listů ze starého Japonska (Manjóšú) a jeho překlad dvojice novel Masudži Ibuseho Na vlnách (2007) byl roku 2008 vyznamenán prestižní Cenou Josefa Jungmanna.

Co dodat na závěr? Nejlépe slova toho, kdo poznal svět a jehož moudrý pohled na svět kolem nás dokáže urovnat kmitající myšlenky podnětným směrem:  Jako staří básníci z Manjóšú budu do poslední chvíle posílat domů svá slova a těšit se z jejich odezvy, ať už jsem fyzicky kdekoliv.

Věčný polštář z trávy
Autor: Antonín Líman
Edice: Osudy
Žánr: vzpomínky
Vydáno: 2012
Stran: 280
Vydalo nakladatelství: Radioservis
Hodnocení: 85 %

Zdroj foto: Radioservis

< Předchozí		Další >