Reklama
Banner

Tučková rozkrývá pohnuté osudy žítkovských bohyní

Email Tisk

altDo úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

 

Cesta do hlubin archivů


Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy


V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

alt

(Pan)Dořina skříňka


Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno

Do úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

Cesta do hlubin archivů
Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy
V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

(Pan)Dořina skříňka
Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

KVĚTOSLAVA ENGLEROVÁ

knihovnice obce Statenice

Kniha:


JAN BAUER - KLASIKOVÉ V NEDBALKÁCH

Kniha Klasikové v nedbalkách aneb Za kulisami českého 19. století z pera Jana Bauera mě oslovila hlavně tím, co jsme se ve škole o našich slavných klasicích neučili. Všeobecně je známo, že život těchto osobností byl plný bídy, ústrků a jedním slzavým údolím. O tom, že to byli také lidé z masa a kostí s lidskými chybami, se ve škole neučilo. Jejich životopisy nelze shrnout do pouhého soupisu děl. Víte, že Mácha hovořil většinou německy, že Palacký napsal Dějiny národa českého nejprve německy, že Dobrovský, Rettigová a Světlá se museli učit češtinu až v dospělém věku? A s češtinou bojoval i Josef Mánes. Nejvíce mě zaujal příběh Karla Havlíčka Borovského, který byl pasován na národního mučedníka. Havlíček byl r. 1851 odvezen do tyrolského Brixenu. V kouzelné alpské krajině byl ubytován v luxusním hotelu, kde se zastavovali i příslušníci habsburského panovnického rodu. Český novinář zde měl zajištěnou plnou penzi a mohl k sobě zvát manželku i dceru. V květnu 1852 se za Havlíčkem rozjela i jeho rodina. Cestovní výlohy ve výši 150 zlatých jim zaplatilo pražské policejní ředitelství. Nato si Havlíček pronajal domek se zahradním altánem s krásnou vyhlídkou. Veškeré jídlo jim nosili z luxusního hostince. Kromě toho dostával náš novinář od rakouského ministra vnitra ročně 500 zlatých, které mu byly vypláceny pravidelně v měsíčních splátkách, aniž musel něco dělat. Pravdou ale je, že byl Havlíček pod stálou policejní kontrolou. A takových zajímavých příběhů je tu mnohem víc. Kniha vystihuje zajímavosti ze života našich klasiků čtivou formou bez bulvární příchutě a nesnižuje přitom význam osobností, které hrají zásadní roli v našem národním kulturním fondu.

Banner

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Recenze knihy Jak jsem přišel na svět

200llLámala jsem si hlavu, jak tohle téma uchopím. Úplně na začátku knihy je napsané poděkování: "Všem našim dětem - Ludvigovi, Jacobovi, Davidovi, Danielovi, Ingrid (K. J.) a Pikkutyyppi (M.L.) a taky díky tatínkům za jejich skvělá semínka." Přiznám se...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Inspektor Rebus naposledy?

200 rebusPrý ano, prý Poslední rébus je také posledním případem inspektora Rebuse z Edinburghu. Do důchodu mu zbývá deset dnů. Pak přijde fůra volného času, zatím skorodůchodce neví, co si s ní počne. Teď probírá nevyřešené případy a předkládá je své kol...

Divadelní hra mapuje osud dělnické osady Buďánka
ImageHistorii kopcovité kolonie Buďánka, nacházející se v pražských Košířích v těsné blízkosti ulice Plzeňská, je věnována divadelní hra Lucie Ferenzové Kolonie. Nedávno ji premiérově uvedlo pražské Divadlo ...
Salem – čarodějnice, intriky a láska

salem 200Pokud se toužíte vrátit do minulosti a dozvědět se o honech na čarodějnice v americkém Massachusetts v roce 1692, zkuste seriál s všeříkajícím názvem Salem. Pokud hledáte příběh o epické lásce s nemálem tajemna, pak jste také na sp...

Šest stop pod zemí se budete bát krypty zla

SFU 200Na death metalové scéně existuje jen pár kapel, které ji vystihují v pravém světle a formují její život, její směřování. Mezi takové patří i jedni z veteránů tohoto žánru, neohrožení Six Feet Under, kteří nám v květnu naservírovali již jedenáctou studiov...