Reklama
Banner

Tučková rozkrývá pohnuté osudy žítkovských bohyní

Email Tisk

altDo úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

 

Cesta do hlubin archivů


Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy


V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

alt

(Pan)Dořina skříňka


Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno

Do úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

Cesta do hlubin archivů
Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy
V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

(Pan)Dořina skříňka
Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

JAKUB ZAHRADNÍK

hudebnik a klavirista

Kniha:


Josef Kroutvor - PRAHA MIZERNÁ

"Po celé Praze postávají dvojice fízlů - jsou velmi nenápadní. Objevili se jako houby po dešti, jsou všude." Vypůjčil jsem si úryvek z knihy Josefa Kroutvora PRAHA MIZERNÁ. Josef je můj přítel a je to chodec, nejen pražský, ale třeba i benátský a je, stejně jako já, milovníkem Novohradských hor. Člověka maně napadne, kam se ti fízlové poděli? No, žijí přece dále mezi námi, milé děti... Josefovými zápiskami nahlížíme jako trhlinami ve zdech do proluk vlastní paměti. Praha mizerná je povětšinou Prahou normalizace, ale také vzpomínek na prvorepublikovou krásu a připomínkou devadesátých let, která umožnila projevit se podnikavým duchům, pardon, vlastně lidem. (Nebo přece jenom duchům?) Josef přesně vystihuje to, že Praha je vlastně vlastně ghetto a naše rozlety narazí vždy na směšně malé české poměry. S tím nemusí lidé nové doby souhlasit, ale třeba Kafka, Hašek, Čapek, Kundera, Hrabal a Kroutvor jsou myslím proti. "Pod Belvederem v parku, opět ve dvojicích, posedávají na lavičkách fízlové. Vypadají tak trochu jako buzeranti, jen by se měli k sobě více tulit." Škoda, že je ta kniha formátu, který nestrčím do kapsy, bral bych ji s sebou na vlastní potulky. Ale v zaplněné MHD s ní zase můžete někoho chutě odpálkovat.

Anketa


Hledat

Mimísek 5

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Chuť na hřích s příchutí APOKALYPSY

Cernucka Chut na hrich 200Mám ráda detektivky. Opravdu. Líbí se mi i české krimipříběhy, které někteří čtenáři odmítají. Proto jsem nahlédla do edice Původní česká detektivka nakladatelství Moba a vybrala si dva tituly Veroniky Černuck...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Komiks nejen o rovnátkách stojí za pozornost

usmev komiks 200Posledních několik týdnů jsem se stala častým návštěvníkem své skvělé zubařky. Během hodin se strnulým držením hlavy a doširoka otevřenou pusou jsem měla dost času přemýšlet nejen o zubech a o úsměvu, podobně jako hrdinka komi...

Divadlo

Lordi v Českých Budějovicích byli famózní, skvělí a vysloužili si aplaus - fotoreportáž

Lordi perexNáš fotoreportér Rudolf Hojdar nafotil sérii snímků z českobudějovckého vystoupení souboru Lord of The Dance, které se konalo 27. února 2014 v Budvar Aréně. Ačkoliv časový prostor k pořízení fotografií byl, dle pokynů pořadatelů, velmi krátký, můžeme se díky...

Film

Festival francouzského filmu: Svatý pan Oscar a ministr, jemuž chcípnul motor

holy motorsHned pět francouzských filmových titulů, které budou mít příští týden českou premiéru, uvádí v předpremiérách 15. ročník Festivalu francouzského filmu. Festival nastartoval motor ve čtvrtek projekcí snímku Thérèse D...