Tučková rozkrývá pohnuté osudy žítkovských bohyní

Email Tisk

altDo úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

 

Cesta do hlubin archivů


Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy


V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

alt

(Pan)Dořina skříňka


Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno

Do úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

Cesta do hlubin archivů
Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy
V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

(Pan)Dořina skříňka
Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 27

Z archivu...

Čtěte také...

Zábava nejen na prázdninové cesty

kouzelne cteni 200O edici Kouzelné čtení společnosti Albi jsme vás na Kultuře21.cz už informovali a nyní bychom vám rádi představili dvě knihy a hru, které zabaví vaše ratolesti nejen na cestách. Konkrétně se jedná o mluvící knihy Česká republika a Svět zvířat a interaktivní Hru ...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Naučme sa, čo je láska

Umeni milovat 200Klasika psychológie, či filozofie o človeku – Umenie milovať od Ericha Fromma vychádza aj po takmer 60 rokoch v ďalšom vydaní v nakladateľstve Portál.

...

Divadlo

Komiksová opera "Kdo chce prodat nevěstu?"

prodana nevesta200Komorní opera Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně uvedla další z svých titulů v Divadle na Orlí. Po podzimním zabydlení se v DNO je Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany

Film

12. Přehlídka animovaného filmu v Olomouci

200pafPAF je ojedinělou českou platformou zaměřenou na filmovou animaci a současné umění. Již 12. ročník Přehlídky animovaného filmu proběhne od čtvrtka 5. prosince do neděle 8.prosince 2013 v Uměleckém centru Univerzity Palackého (Konvikt) a dalších festivalo...