Tučková rozkrývá pohnuté osudy žítkovských bohyní

Email Tisk

altDo úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

 

Cesta do hlubin archivů


Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy


V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

alt

(Pan)Dořina skříňka


Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno

Do úchvatné a drsné krajiny Bílých Karpat porostlé lesy dubů a buků, jejichž kmeny nelze ani obejmout, kde stráně a louky na jaře a v létě září vzácnými orchidejemi, vstavači a sasankami, do polozapomenutých končin s úzkými políčky a jen několika málo samotami zavede čtenáře druhý román držitelky prestižní ceny Magnesia Litera 2010 Kateřiny Tučkové Žítkovké bohyně. V kulisách světa, v němž jakoby se zastavil čas, líčí autorka osudy několika generací prostých venkovanek obdařených výjimečnými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, žítkovských bohyní. A vyprávění je to fascinující. Román na velké ženské téma o víře v přírodní síly a zaklínání, o hojivé moci naděje, ale také o samotě, beznaději, krutosti a pomstychtivosti vydalo před měsícem nakladatelství Host Brno. Titul je k mání i jako e-kniha.

Cesta do hlubin archivů
Tučková se při psaní opírala o důkladná historická a etnografická bádání, která vzniku knihy předcházela, o rozhovory s potomky žítkovských bohyní i s domorodci z moravsko – slovenského pomezí. Do knihy zahrnula i výňatky z archivů nebo lékařské zprávy. Díky tomu získal příběh poslední bohyně Dory Idesové a jejích předchůdkyň ještě více na věrohodnosti a autenticitě. Vedle strohých kartotékových zápisů o to více vyniká také barevnost vyprávění Tučkové a okouzlující dialekt oblasti Moravských Kopanic. „Kniha byla napsána na základě osudů skutečných žítkovských žen, ne vše se však shoduje s realitou,“ upozorňuje autorka v závěrečné poznámce s tím, že i dokumenty, které v knize použila, vycházejí z existujících materiálů, kterých je v českých a slovenských archivech mnoho.  

Poslední bohyně a jiné příběhy
V oblasti Moravských Kopanic je všude daleko, obyvatelé jsou až na pár výjimek negramotní a stejně nepřístupní a tvrdí, jako tamní půda. Jejich největším pokladem jsou právě bohyně – ženy, které ovládají milostnou magii, přírodní léčitelství a vidí do minulosti i do budoucnosti. Bezradní a nemocní lidé se k nim pro radu a pomoc sjíždějí ze širokého okolí. Nejsou však bohyně jako bohyně...

Dora Idesová je zvláštní bohyní. Bohování má sice v krvi, ale nikdy ho neprovozovala. Její matka byla zavražděna, když byla Dora ještě dítě, a nestihla jí své umění předat. Výchovy Dory a jejího mladšího postiženého bratra Jakuba se po tragické události ujala jejich teta, bohyně Surmena. Své vědomosti jí však ani ona nepředá. Vyhledávaná a uznávaná léčitelka se jako vnitřní nepřítel komunistického státu ocitá v base a posléze v blázinci. Síla a moudrost, která se v okolí Starého Hrozenkova po staletí předávala z generace na generaci, přežila nejtemnější středověk a hon na čarodějnice, přečkala obě světové války a nacismus, ale bolševika už ne...

(Pan)Dořina skříňka
Rozpolcená, smutná a osamělá. Taková je Dora. Snad proto, že jako dítě viděla ležet svou matku v kaluži krve. Že musela od dětství snášet výsměch svých vrstevníků (třeba kvůli nemodernímu oblečení), že čelila mnoha křivdám. Že dospěla v totalitním ústavu, kde jí věnovali „zvláštní péči“. Že na ní od mala leží nenávistná kletba vzdálené příbuzné, bohyně – bosorky Fukseny... Snad proto ta jinakost, neochota k sobě kohokoli pustit, včetně čtenáře (Dora o sobě mluví ve třetí osobě).

Odtud pramení také Dořina zvědavost a beraní vůle poznat pravdu, vykřičet (vypsat) ji do světa a očistit tak pověst Surmeny, které fungují jako hnací motor jejího pátrání po žítkovských bohyních a tím pádem i celé knihy. Jak ale Tučková ráda připomíná - žádná bohyně nemá lehký osud. Doru, ač namísto bohování vystudovala etnografii, nevyjímaje, jak se v závěru poněkud překvapivě potvrdí. A v tomto světle empatický čtenář hlavní hrdince jistou míru odtažitosti jistě rád odpustí. Tím spíš, že Žítkovské bohyně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech na románovém poli vyrostlo.

Poznámka: Po přečtení Žítkovských bohyní pravděpodobně nebudete chtít strávit dovolenou u moře, ale v divoké a malebné krajině Bílých Karpat. A alespoň na zlomek vteřiny spatřit na kopci v poli stín bohyně Surmeny, kterak zaříkává bouřku a vichřici, aby byla dobrá úroda...

Ukázku z knihy najdete tady: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ceska-beletrie/item-635

Kateřina Tučková (1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (Větrné mlýny 2006), v roce 2010 vydala svůj první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2012 i jako paperback), který jí vynesl Cenu čtenářů Magnesia Litera a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a beletrie se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (Nakladatelství Vltavín 2008). Více na www.katerina-tuckova.cz.

Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Žánr: beletrie
Vydáno: 2012
Stran: 455
Vydalo nakladatelství: Host Brno
Hodnocení: 95 % (pět procent dolů jen proto, že bych v knize klidně snesla více okouzlujícího kopaničářského nářečí)


Zdroj foto: Host Brno


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA KAISEROVÁ

akademická malířka

Kniha:


PORTRÉT A HLAVA

Ráda bych se zmínila o knize Portrét a hlava, kterou jsem si koupila už podruhé, protože mi ji někdo ze žáků odcizil. Je mi to moc líto ale bohužel jsem jí neuhlídala. Jsem známá tím, že miluji encyklopedie a knihy o technice jakékoliv kresby i malby. A teď držím v ruce opravdu praktického průvodce realistickou kresbou. Já se totiž malinko vymykám některým jejím poučkám a doporučením, například od čeho začínat kreslit. Podívám se na portrét a hned mám vizi, jak jej nakreslím, tudíž je mi jedno začnu-li okem či nosem. Tato kniha je báječná i proto, že je tu hodně ukázkových portrétů. Každé oblasti hlavy je věnovaná kapitola s podrobným popisem, ukázkami a návodem, jak hlavu nakreslit přesně krok po kroku. Autor pan Martin Ševčík vytvořil portréty slavných lidí, aby přiblížil kresbu běžným studentům, které příliš nezajímají hlavy anonymních, nic neříkajících lidí. Navíc jako bonus, pokud knihu zaregistrujete na stránkách www.tajemstvíkresby.cz, získáte pracovní sešit a různé další bonusy zdarma.

Anketa

Twitter


Hledat

Na konci roku

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

C. D. Payne a jeho Helena

dedictvi helena payne 200Americký spisovatel C. D. Payne, otec Nicka Twispa a série Mládí v hajzlu, přišel po knize Neviditelný s dalším poutavým čtením. Jedná se o knihu Dědictví aneb jak Helena ke št...

Nové komentáře

Facebook

Google+


Literatura

Útlá kniha plná hlubokých strachů

cas perexČlověk může často přemýšlet, zda se jeho život vyvíjí, tak jak má. Jestli dosáhl toho, čeho chtěl a jestli je sám se sebou spokojen. Ještě větší tlak je na něj naložen, pokud se stane rodičem. Očekávání jsou vysoká. Jsem dobrá matka/jsem dobrý otec? ...

Divadlo

Cupito, dupito... aneb po čertech dobrá podívaná
ImageV neděli 15. ledna zavítalo do zlínské Zelenáčovy šopy divadlo Povidlo s loutkovou pohádkou Kašpárek v pekle. Hadroví herci provedli diváky lesem, hradními komnatami i peklem. Hlavní hrdina kašpárek, hlava pomazan...

Film

Filmová přehlídka Studia Béla

altStudio Béla oslavilo čtvrt roku svého provozu filmovou přehlídkou ukázek a tipů na zajímavé filmy. Šéfredaktor časopisu Cinepur Jan Kolář a filmoví kritici Aleš Stuchlý z rádia Wave a Ant...