Kultura21.cz

Petra Soukupová. Jméno skloňované ve světě literatury posledních let dost často. Její tři knihy mají své místo v nejedné domácí knihovničce a v těch veřejných se musíte na přečtení jejích příběhů zařadit do fronty. Prvotinou K moři dala o sobě vědět, získala nominaci na Magnesii Literu, druhým počinem Zmizet už nominaci proměnila ve výhru a poslední knížkou Marta v roce vetřelce rozbouřila vody literárních kritiků i názory svých čtenářů. Oplývá neskutečnou pamětí a empatií, zvláštním osobním kouzlem a intelektem.

Vstřícně si udělala čas na pár otázek v její oblíbené kavárně. Když jsem se hned na začátku povídání Petry zeptala, zda jí už nelezou rozhovory na nervy, řekla, že ne. „Málokterý bývá ale zajímavý po těch všech předešlých,“ dodala ovšem vzápětí. Většina z nich z poslední doby se točí právě kolem Marty a i mě zajímalo několik věcí o dívce, která si prožila rok vetřelce. Tam také naše povídání začalo, ale skončilo u zcela jiné slečny..

Martu „zdobí“ přes tvář jizva. Jak jste na ni přišla?

Chtěla jsem, aby něco měla. Něco, co by jí vadilo a přišlo mi to lepší než ‚jsem tlustá, mám malý prsa nebo křivý nos‘.

Víte, jak Marta žije dál?

Ne. Pro mě ti hrdinové končí, tak jak napíšu a dál s nimi nežiju. Kdybych chtěla psát nějaké pokračování, tak ne určitě Marty. Mám nějakou představu, jak by mohl žít hrdina ze Zmizet, ale je pravděpodobný, že to nikdy psát nebudu. Pro mě to jsou prostě postavy a ne živí lidé.

Jak vznikl nápad s ilustracemi doprovázejícími Martu?

Když píšu knížku, tak už od začátku mám jasnou představu, jaký by ten obrazový doprovod měl být. Obzvlášť tady mi to připadalo hrozně důležité, od začátku jsem chtěla, aby ty obrázky pomáhaly tomu textu. Mé předešlé knížky ilustroval můj brácha. S ním byla těžká práce, protože je nespolehlivý, tak jsem potom začala hledat někoho jiného. Řekla jsem si, že by bylo asi dobré, kdyby to byla holka. Tak jsem rozhodila sítě, na začátku jsem měla schůzku se šesti holkami, všechny to zkusily a já jsem si nakonec vybrala Nikolu (Nikola Hořejší, pozn.aut.). Pro mé ilustrátory je hrozně složité, že já už mám danou představu a oni jsou v tom docela uvězněni. Vlastně, když brácha dělal Zmizet, tak jen naplňoval nějakou mojí představu a vlastní invence tam nemohl dodat moc, protože jsem ho nenechala. To je zase ale věc, kterou Nikola zvládla, že i přes tu mojí pevnou představu tam dokázala dodat něco svého. Takže to nakonec byla moc dobrá spolupráce.

V kritikách na Martu se opakuje, že Marta je „špatný člověk“. Ve většině knížek je hrdina ideální, jemu je ubližováno..nemyslíte, že právě proto spousta lidí nemůže knížku překousnout?

Ano, Marta není ideální. Ale zase si nemyslím, že by byla nějak extra špatná. Já si myslím, že lidé jsou překvapení z toho, že by mladý člověk mohl být takhle povrchní, hloupoučký nebo obyčejný. Ale nemyslím si, že je extrémně nemožná nebo vyloženě zlá. Nemyslím si, že by to bylo nějak výjimečný, to co ona prožívá. Ty pocity a to hledání.

S tím souhlasím. To co zažila ona, zažila spousta holek. Je sice blbý, že se jí to takhle nakupilo, ale jsou mnohem horší osudy. Třeba lidi chtějí od Marty moc..

To je možná pravda. Já jsem se snažila být nějakým způsobem autentická v tom, když člověk neví, co se sebou. Potom je jasné, že nemůže působit nějak moc sympaticky, když se jen povaluje a nemá žádné koníčky. A to je ta podstata, proč neví, co se sebou, protože nemá, čeho by se v tom životě zachytila, což si nemyslím, že je nějak moc výjimečný. Možná ten styl, kterým je to psané, může leckoho iritovat. Je to deník, zaznamenává se tam každodennost té nicoty a prázdnoty, to samozřejmě přidává tomu negativnímu pohledu na Martu.

Když jste četla kritiky, že to není dobré, že se nelíbí ten úsečný styl..

Už to se mnou nic nedělá. Byla jsem tak nějak připravená, že to tak bude. Po K Moři a Zmizet tím stylem, jakým je to psané a volbou hlavní hrdinky jsem věděla, že mi budou vyčítat to, co mi vlastně vyčítají. Jsem spíš překvapená, že jsou i nějaké recenze dobré. Mně to nevadí, pokud není ta recenze nějakým způsobem urážlivá nebo s faktickými chybami. Ta knížka se prodává, nějaké čtenáře mám, nějací lidé mi píšou, že se jim líbila.

Spousta lidí se pozastavuje u deníku Marty nad přítomným a budoucím časem. Vy ve svém deníku také používáte přítomný čas?

Ano, přítomný. Ale hlavně Marta si na ten deník hraje. Snažila jsem se o formu, aby tam byl jen ten její pohled. Do deníku si člověk těžko napíše ‚usínám ve tři‘, protože si to jednoduše v tu chvíli nezapisuje. I když já ve svém deníku třeba dopisuju dva týdny zpětně, ale píšu to tak, jako bych to psala ten den.

A když čtete svůj deník zpátky, poznáte, že jste švindlovala?

Nepoznám. Ale tímhle způsobem píšu deník už tak dlouho, že dnů, kdy píšu skutečně ten den, už moc není.

Jakou má pro vás Váš deník hodnotu? Píšete si spíš fakta či pocity?

Spíš pocity. Snažím se tam zaznamenávat nějaký větší změny v životě, co jsem si tehdy myslela, cítila. Ale poslední roky deník už není to, co to bývalo. Už si ho vlastně skoro nepíšu. Třeba teď jsem zjistila, že ho nemám napsaný dva měsíce a říkala si, že se na to vykašlu. Ale ve skutečnosti vím, že se na to nevykašlu, že to nakonec dopíšu.

Prý se vyhýbáte těm autobiografickým motivům. Někde jsem se dočetla, že jste jako dítě byla tlustá a několik vašich dětských hrdinek bylo také tlustých. Je to nějaká sebereflexe nebo jen téma, které dobře znáte?

Je to téma, které dobře znám, můžu o tom psát. Ale nemyslím si, že by bylo pro mě těžší psát třeba o někom, kdo by byl extrémně hubený nebo o jiném problému, se kterým se člověk musí nějak srovnat. K Moři taková postava byla jedna, teď se tomu spíše vyhýbám. Někdo by za tím mohl vidět, že je to třeba trauma, které si nějak zpracovávám. A to já nedělám. S tímhle jsem srovnaná (smích).
 
Když jsem dočetla K moři, tak jsem si říkala, že tam vlastně nebylo nic hrozného. Je to všude kolem nás, rozvedení rodiče. Ale vy to umíte „tak napsat“, bez těch přikrašlovacích kudrlinek, jež používá většina spisovatelů. Proto se zdá všem těm recenzentům, že je to depresivní? Mně se to zdá spíš realistické..

Samozřejmě, to je tím pohledem, který tomu dávám skrz dětské hrdiny. Ano, je to stylem a mým pohledem na svět, který není moc veselý. Ale není to žádná projekce, nemyslím si, že ten dnešní svět je tak smutný, že veškerá snaha o to mít dobré vztahy je vlastně předem odsouzená k zániku. Já spíš těmi knihami říkám, že je to prostě těžké, že lidi pořád dělají chyby. A že když se ty chyby neřeší, tak to spíš nedopadne dobře.

Co to znamená, že jste smutná osoba?

Nevím. Povaha. Smutná osoba, to je možná dost přehnaný, ale jsem rozhodně pesimista. Asi si věci beru až moc, což mi samozřejmě dovoluje se do těch smutných osudů dost vložit. Myslím, že mám dobrou schopnost se do toho vcítit. Ale nevím, kde to vzniklo a proč jsem smutná osoba.

Hodně se vás novináři ptali, jak takováhle smutná osoba, která píše takovéhle knížky, je schopná psát scénáře pro sitcom. Unavovalo vás to?
 
Ne tímhle způsobem. Pro mě není nic proti ničemu psát veselé věci. Jenom když si můžu vybrat ve svých věcech, tak píšu, jak píšu. Ale já zase o sobě nemůžu říct, že bych nedokázala dělat vtipy nebo se smát. Nejsem v černo černý depresi. Je samozřejmě jasné, že jsem tam nebyla největší házeč vtipů v kolektivu, moje silné stránky byly spíš jinde.

Jak jste vůbec přišla k té spolupráci na sitcomu?

S kreativním producentem toho projektu jsem už spolupracovala na nějakých věcech a tak nás s tehdejším přítelem na ten sitcom pozval a my jsme to začali dělat. Asi standart, jak lidi dostávají práci.

Nestandardní je rozhodně ale to, jak mladá holka vydá knížku. Jaká vedla cesta k vydání K moři?

Já jsem to dopsala a pak jsem to bez nějakých doporučení nabídla do nějakých nakladatelství, z nichž jedno mě odmítlo a ostatní se ani neozvali. Pak jsem to dala přečíst svému profesorovi na fildě, který učil moderní českou literaturu. Potřebovala jsem vědět, jestli to za něco stojí. Jemu se to líbilo a s jeho doporučením to šlo do Hostu, kde se jim to taky líbilo.

Domýšlela jste, co se stane? Že ta knížka vlastně vyjde? Že půjdete kolem knihkupectví a ta knížka tam bude ve výloze?

Nepsala jsem to s tím, že to bude ležet do konce mého života v šuplíku. To, že to vyšlo a bylo to tak úspěšné, jak bylo, tak jenom naplňovalo mojí představu o správnosti světa, že takhle to má být v mém životě. Což je možná trochu takový nafoukaný. Ale co mám říct-nikdy jsem si nepředstavovala, že to nevyjde? To bych prostě kecala, s tím jsem to psala, že chci, aby to vyšlo.

Napsala jste scénář na motivy K moři. Jak je daleko zfilmování?

To je spíš taková smutná historka mého života. To už se táhne několik let, kdy se na to shánějí peníze. Jediná další jistota je, že letos v létě se to rozhodně točit nebude a dál nevim. Ta režisérka má pořád o to zájem, ten scénář je napsaný, fond to podpořil i Česká televize, ale musíme sehnat producenty, protože se to musí točit u moře a ty jsme zatím nesehnaly. To už říkám pár let, že si myslím, že příští rok to už bude. Asi by mi bylo líto, kdyby se to nestalo. Ale je asi o trochu víc pravděpodobný že se to nestane, než stane.

Stává se třeba, že vám píšou lidi, kteří vám chtějí jenom poděkovat za knížku?

Jo, proto to vlastně i dělám. Jsem ráda, že to lidem něco dává.

Jaké to je, číst takovéhle dopisy?

Hezké. Akorát nikdy nevím, co na to odpovídat, než děkuju moc, to jste mě potěšil.

Je psaní váš koníček?

Ne, to není koníček. Koníček je koukat na film, číst si. Ale psaní není.

Takže, když jste šla psát K moři, tak to bylo jako-zkusím to vydat, budou peníze..

Ne to, ne. Chtěla jsem to vydat, protože jsem chtěla vydat knihu dlouhá léta, být spisovatelka. Ale o peníze nešlo nikdy, ani dneska.

Takže, kdo je Petra Soukupová? Spisovatelka, scénáristka, dramaturgyně..

Ano, všechny ty tři.

A spisovatelka nejvíc?

Asi jo.

Zdroj foto: oficiální stránky Petry Soukupové petra-soukupova.cz, foto Martin Kopecký