Reklama
Banner

Piš pravdu, nic než pravdu!

Email Tisk

altNení lepší pocit pro čtenáře, než když si po dočtení poslední věty nějaké knihy může vnitřně oddechnout se slovy „Ty vogo, to je síla!“  Přesně tohle se mi stalo po zaklapnutí Paranoidní pijavice od Jany Jiráskové.  

 

 

 

V sedmatřiceti nedlouhých povídkách se odvíjejí (mini)příběhy žen a mužů, kteří se potkávají, míjejí, přitahují, odpuzují… Různí ztroskotanci spolu občas skončí v živočišném objetí  a v erotických extázích odplouvají mimo čas a prostor.  Touhy se střídají s pochybami a marností. Obyčejné příběhy a „běžné“ problémy, chtělo by se říct, kdyby… Kdyby v nich nebylo něco tak neobyčejného, jako je pravdivost, se kterou autorka svou odžitost předkládá. Například v povídce Citový vydírání  (s. 31)  můžete číst: „Uvědomila jsem si, jak celej život jen hladovím. Hladovím po lásce. Ale proč? Proč bych měla? Proč je celej život jenom podivná cesta pro kus pohlazení a něhy. A nebo není?“

Jana Jirásková (ročník 1970), rodačka z Poděbrad,  je pro psaní „o životě“ nadmíru kompetentní. Jen považte: je matkou čtyř dětí, na kontě má dvě svatby, dva rozvody a celkem sedmnáctkrát se stěhovala. V posledních letech pracuje jako knihovnice v Chrudimi. Její povídkovou tvorbu zná především užší okruh lidí, kteří navštěvují literární kavárny a zúčastňují se festivalů a soutěží literátů. (Autor této recenze přiznává, že spisovatelku – tehdy Janu Chocenskou - potkal už v osmdesátých letech, kdy se pohybovala mezi polabskými literáty a svými žvočišnými básněmi válcovala otrlé alternativní rockery). Nyní se ale zdá, že by mohla zasáhnout i jiné publikum.  Pokud jezdíte pražským metrem, mohli jste si všimnout propagačních samolepek na dveřích vozů – stejně jako na obálce této knihy na nich spisovatelka potahuje kouř z cigarety a za skly brýlí skrývá své smutné oči. Ty jsou možná klíčem k částečnému pochopení autorčiny motivace literárně tvořit.

Svět Jany Jiráskové je plný chlapů. Bez nich by totiž nemohl existovat. Ale zklamán bude každý, kdo by tu hledal feministickou útočnost či přezíravost. Autorka totiž nahlíží na problém soužití optikou, která vychází z respektu k přirozené odlišnosti žen a mužů.  V povídce Aspoň (s. 39)  ventiluje neřešitelné pochybnosti:  „Co mu na to mám říct? A co mu říct můžu? Copak já rozumím tomuhle mužskýmu světu, kde se emoce řešej pěstma? Kde se asi úplně jinak měří ponížení a pocit prohry? Ale tady přece, sakra, není vítězů, ani poražených!“  

alt

Paranoidní pijavice může být někomu protivná, protože v různých variacích opakuje jeden a tentýž zádrhel. Tento koncept totiž neladí se světem dynamických bublin a nabídek, které nepřetržitě svádí k něčemu „novému a jinému“ a odvádí tak pozornost od kořenů a přirozeností. Jestliže syrové texty Jany Jiráskové nakonec svlékneme, zůstane z nich možná jen těch pár slov z povídky Chtěla bych (s. 55):  „Pořád jsme všichni na cestě, říkám si, na tý jedný jediný, od narození ke smrti. A nerozumíme si a neslyšíme se navzájem.“  

Paranoidní pijavice
Autor: Jana Jirásková
Žánr: Povídky
Rok vydání:  2012
Počet stran: 142
Vydalo: Nakladatelství pijavice
Hodnocení:  90 %
Zdroj foto (obálka): www.nakladatelstvi-pijavice.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

KVĚTOSLAVA ENGLEROVÁ

knihovnice obce Statenice

Kniha:


JAN BAUER - KLASIKOVÉ V NEDBALKÁCH

Kniha Klasikové v nedbalkách aneb Za kulisami českého 19. století z pera Jana Bauera mě oslovila hlavně tím, co jsme se ve škole o našich slavných klasicích neučili. Všeobecně je známo, že život těchto osobností byl plný bídy, ústrků a jedním slzavým údolím. O tom, že to byli také lidé z masa a kostí s lidskými chybami, se ve škole neučilo. Jejich životopisy nelze shrnout do pouhého soupisu děl. Víte, že Mácha hovořil většinou německy, že Palacký napsal Dějiny národa českého nejprve německy, že Dobrovský, Rettigová a Světlá se museli učit češtinu až v dospělém věku? A s češtinou bojoval i Josef Mánes. Nejvíce mě zaujal příběh Karla Havlíčka Borovského, který byl pasován na národního mučedníka. Havlíček byl r. 1851 odvezen do tyrolského Brixenu. V kouzelné alpské krajině byl ubytován v luxusním hotelu, kde se zastavovali i příslušníci habsburského panovnického rodu. Český novinář zde měl zajištěnou plnou penzi a mohl k sobě zvát manželku i dceru. V květnu 1852 se za Havlíčkem rozjela i jeho rodina. Cestovní výlohy ve výši 150 zlatých jim zaplatilo pražské policejní ředitelství. Nato si Havlíček pronajal domek se zahradním altánem s krásnou vyhlídkou. Veškeré jídlo jim nosili z luxusního hostince. Kromě toho dostával náš novinář od rakouského ministra vnitra ročně 500 zlatých, které mu byly vypláceny pravidelně v měsíčních splátkách, aniž musel něco dělat. Pravdou ale je, že byl Havlíček pod stálou policejní kontrolou. A takových zajímavých příběhů je tu mnohem víc. Kniha vystihuje zajímavosti ze života našich klasiků čtivou formou bez bulvární příchutě a nesnižuje přitom význam osobností, které hrají zásadní roli v našem národním kulturním fondu.

Banner

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Sci-fi DRUHÁ zve čtenáře na (lepší?) planetu Nearth!
ImageKaždý člověk je závislý na naprostých zbytečnostech, o všechno včetně rozmnožování se starají automaty a roboti, sedmdesát procent lidí je bez práce a venku se každý den rozprostírá lepkavá a studená mlha ...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Kolem anglického trůnu se vždy děly věci!

Vestinustrunu 200Léto a historické romány, to patří k sobě. Je dovolená, léto, jako když vyšije, hrady a zámky nás lákají i v parných dnech (minimálně poskytnou kýžený chládek, ale nadšencům historie i kulturní a edukační zážitek). A přečíst si román o...

Pejsek a kočička rozdávají ve zlínském divadle opět radost

200dZlínské Městské divadlo si dětské diváky předchází jak může, rozhodně je nebere jako doplněk k divákům dospělým. A tak první premiéra roku 2013 i první premiéra právě se rozbíhající sezóny 2013/2014 patřily právě dětem. Na jeviště zlínského divadla se po čase v...

Peter Gábor v jednom kole

peter gabor 200Už dvacet inscenací, pod nimiž je podepsán jako režisér, má na svém kontě v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě Peter Gábor. Jeho prozatím poslední prací je hra nizozemských autorů Hermana Kocha a Keese Prinse Večeře, jejíž česk...

Dvě dřevěná těla, hudba z pavoučích vláken a kachličky

tara fukiV rámci mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica vystoupilo v pátek 19.října 2012 v českolipské Klášterní basilice Všech svatých duo Tara Fuki. Zpěvačky a violoncellistky Dorota Barová a