Antikvariáty. Tak trochu jiný svět, který se otevírá se vstupem do místností s horami knih, se specifickou vůní a zvláštním klidem. Čas se v tu chvíli stává nedůležitým a starosti běžných dnů zůstanou venku. Objevovat tajemství knih, odkrývat příběhy v nich ukryté a představovat si, kdo je měl v poličce doma, než se ocitly v obchodě. Relaxovat, hledat a zkoumat chodí do antikvariátů nejrůznější lidé, které, kromě této záliby, nemusí nutně spojovat nic jiného. Jak je to ale na druhé straně? Kdo stojí za pultem, rovná knížky do regálů a v podstatě jim věnuje život?

 

Rozhodla jsem se, že to zjistím. Že zjistím, jaké to je, být antikvář, mezi stovkami nebo i tisíci knih denně, co všechno může být úskalím tohoto oboru a jak ho právě ti zúčastnění vnímají. Původním plánem bylo, vydat se rovnou za několika provozovateli antikvariátů, ale po prvním setkání se to změnilo. Povídala jsem si totiž s panem Ing. Michalem Hullou, majitelem 1. Podzemního antikvariátu, sídlícím v pražském centru. Bylo to povídání zajímavé a informačně naprosto vyčerpávající, s odborníkem na pravém místě a milovníkem knih, který se běžně nepotkává. Svůj antikvariát má čtyři a půl roku, v krásném designu a s malou galerií na stěně. Za život přečetl tisíce knih a zhruba jednu desítku tisíc má i doma. Chtěl být paleontologem, vystudoval statiku a nakonec se posledních dvacet let věnuje antikvářské činnosti. Má rád tvorbu od Čapků, mezi jeho nejoblíbenější knihy patří Na plechárně a Sladký čtvrtek od Steinbecka díky jejich bytostnému optimismu a o antikvářích říká, že je to zvláštní sorta lidí. Jak tedy knižní svět, budoucnost tisku i život mezi svazky vidí na slovo vzatý odborník?

Co člověk potřebuje k tomu, aby mohl začít provozovat antikvariát? Je to volná živnost, jestli se nepletu..

Ano, je to volná živnost, přesto pokud to chce člověk dělat, nutně potřebuje nějakou praxi. Alespoň mezi sběrateli. Myslím, že ta praxe je dost klíčová, nedá se naučit za pochodu. Jsou knížky dobré, které se vůbec nedají prodat a knížky bláznivé, které se prodávají. Než na to člověk přijde, než se naučí znát hodnotu těch knih, tak to chvilku trvá. Dneska to vidíte na internetu, kde se občas objevuje nabídka antikvářů, kteří na všechno napíší šedesát korun, ať je to knížka dobrá nebo špatná. Ti evidentně vůbec neví o co jde.

Když se zařizuje antikvariát, kde se vezmou první knížky, než se třeba rozkřikne, že tam běží výkup?

Tak většinou antikvář obětuje část své knihovny, aby to něčím naplnil. A pak také samozřejmě inzerce.

Takže to neprobíhá třeba tak, že se jde k někomu domů, kdo knížky má a je ochotný je prodat?

Málo který antikvář začíná z čisté vody. Ano, a pak přes inzerci, se jde k někomu, kdo chce prodat knihovnu, domů. A tam se činíte.

A tam můžou být poklady..

Tahle romantická představa..Ty poklady už, bohužel, skoro nejsou. To bývalo před těmi dvaceti lety. Jak říkám, štěstí každého antikváře je neštěstí jiných. Všechny krásné antikvářské éry začínají s nějakou revolucí, s nějakým neštěstím. Například příchod Němců-utíkali Židi, kteří měli velké knihovny, utíkala elita národa. Poté, po válce osmašedesátý nebo devadesátá léta, kdy obrovské množství nemovitostí měnilo majitele, spousta lidí se stěhovala, prodávaly se celé knihovny. To byla spousta příležitostí, kdy se našly poklady. Knihovna se prodává vždycky, když končí majitel. Nás zajímá avantgarda, Čapkové, dětské a dobrodružné knížky z těch dvacátých a třicátých let. A to už je dneska všechno prodané.

Třeba ten začátek devadesátých let byl výjimečný, i co se týče zájmu o knihy. Myslíte si, že taková zlatá éra ještě přijde?

Myslím, že už ne. Zájem o knížky bude postupně klesat. Asi to nikdy neskončí na nule, knížky se budou digitalizovat. Samozřejmě stejně, jako jsou fandové, kteří si chtějí hudbu poslechnout z černé desky, tak budou lidi, kteří budou chtít obyčejnou beletrii. Budou sběratelé, ale nebude to masová záležitost.

Za jak dlouho si myslíte, že to bude?

Brzy.

Já to nechci..

Dinosaurům se globalizace taky nelíbila. Třeba internetový obchod - dlouho jsme se mu bránili a vzdorovali, protože já chci mluvit s těmi lidmi. Baví mě to, povídat si s nimi o knížkách. Je to taková společenská kulturní záležitost.

Ale přece jen u vás internetový obchod běží.

Bez něho bychom byli dneska mrtví. Na druhou stranu to pomohlo hodně lidem, kteří mají zájem o knížky. Není možné přijet odněkud z Vysočiny a obíhat antikvariáty. Takoví lidé byli biti, že tu nebydlí. A dneska si konečně můžou dopřát všechny ty knížky, což je velká výhoda a po téhle stránce to hodně pomáhá.

Jak probíhá oceňování knížek, které vám sem někdo přinese?

Když někdo sem přinese knížku, tak já musím jít s kůží na trh. Zkusím ji prodat za tolik a tolik. Je to dost závazné a nikde jinde, než v Čechách, to takhle nefunguje. Když prodáváte knížku třeba v Německu, tak řeknete, kolik za ni chcete. Kdežto tady já musím říct něco. Co je správná cena? Já mám nějakou představu, ale můžu se mýlit.

Hodně antikvářů používá jako pomůcku svazky České aukční ceny. Lze tam získat představu o ceně?

Ne, tam se ukáže, kolik je za ni kdo ochotný zaplatit, za kolik se prodala v aukci.

Co podle vás musí splňovat člověk, který chce pracovat v antikvariátu, podle čeho si vybíráte zaměstnance?

Musí rozumět knihám nebo grafice. Nic víc, protože takoví ti prodavači, co se vidí v některých krámech, to je k ničemu, když o knížkách nebo autorech nic nevědí.

Jak u vás vypadá přijímací pohovor?

U nás je důležitý, aby se projevil zájem. My většinou nepřijímáme tak, že bychom si někde pověsili ceduli “hledáme zaměstnance”. Chodí to tak, že třeba jeden kolega přišel, kupoval si knížky a zeptal se, jestli tu není práce a shodou okolností byla. A tak jsme to zkusili. Třeba co má vystudováno, jsme se zeptali až posléze. To nás nezajímá, pro nás je důležité, co si kupuje za literaturu, jestli ho zajímá a jestli o tom něco ví.

 
Setkal jste se někdy s předsudky vůči antikvariátům? Přece jen se jedná vlastně o takový “second hand”..

Určitě. Jsou třeba knihy, které zrovna vyjdou, prodávají se za dvě stovky, my je tady máme za dvacku a nemůžeme je prodat. To je určitě způsobeno tím, že spousta lidí do antikvariátu nezajde, spousta lidí ani neví, co to slovo obnáší. A i kulturní lidé mají předsudky. My občas pořádáme výstavy. Na jednu vernisáž přišel kolega vystavujícího umělce a my jsme ho oslovili, zda by také u nás nechtěl vystavovat. On se tak rozhlídl a říká: “V antikvariátu? To jsem tedy ještě výstavu nikdy neměl. Musel bych se zeptat svého galeristy,” na to jsem mu řekl, že si myslím, že by tu nebyl v tak špatné společnosti. Nebo jsem byl za jedním výtvarníkem, který pořád plakal, že nemá peníze. Navrhl jsem mu, že od něj koupím drobné grafičky. Když jsem mu řekl, že by to bylo do antikvariátu, tak mi nic neprodal.

Kdo je podle vás skutečně čtenář? Dejme tomu, že já čtu čtyři knížky do měsíce..

To určitě dostačuje.

A když někdo čte jednu za měsíc?

To je třeba u mladého člověka málo. Měly by to být aspoň dvě:)

O tom, že fyzická knížka v pravém slova smyslu se za krátkou dobou stane takřka raritou, není pochyb. Stejně jako to, že i antikvariáty musely část své činnosti přesunout na internet. Jak to bude s jejich budoucností a s další generací čtenářů, je ve hvězdách. Jisté je ale to, že stále existují knižní nadšenci a především pak odborníci, kteří jim rozumí. Už se vám někdy stalo, že jste si ve velkém knihkupectví popovídali s prodavačkou o Shakespearovu Snu noci svatojánské či si vyměnili názory na poslední dílo Jáchyma Topola? Že ne? Tak v antikvariátu se můžete dozvědět i mnohem víc, najít něco, co zavání historií, tajemstvím i jedinečností. Ale především zajisté skoro vždy najdete za pultem lidi, které jejich práce baví, dělají ji s nadšením a láskou. A to je, myslím, to, proč je to svět sám pro sebe, který ale má návštěvníky hodně rád.

Zdroj foto: autorka článku

< Předchozí		Další >