Když jsem přemýšlela nad básnickou osobností, nenapadl mě nikdo jiný než pan Jiří Žáček. Právě tento člověk mě dokázal pobavit svými verši již na prvním stupni, a proto jsem mu nyní s radostí položila několik otázek. Usmějte se na svět jako on a začtěte se...

Co právě teď, s blížícím se jarem, děláte?

Venčím svého 15tiletého kokrsetra, poslouchám křik bránických kosáků, kteří dovedou překřičet i motory aut, a přemýšlím, kde ta ptačí banda přečkala 30tistupňové mrazy.

Vystudoval jste střední i vysokou školu zaměřenou na stavebnictví. Kdy a kde u Vás nastal ten zlom věnovat se literatuře?

S psaním jsem začal koketovat na průmyslovce, a poněvadž mě to nepřešlo ani na vysoké škole, ba právě naopak, po třech letech nemilované   inženýrské praxe jsem využil nabídky stát se nakladatelským redaktorem. Platově jsem si pohoršil, ale dělal jsem, co mě baví. Dnes si říkám: možná jsem u toho inženýrování měl zůstat a psát si po večerech a víkendech, ale to je jen co by, kdyby...

Jak se Vám pracovalo v časopise Vlasta? Jde o časopis zaměřený hlavně na ženy, ale věřím, že potěšil mnohé generace (vždyť jen u nás doma ho četly 3 generace).

V časopise Vlasta jsem se měl skvěle, měl jsem tam báječnou šéfredaktorku a řadu chytrých a milých kolegyň, ale pak majitelé časopisu změnili koncepci, zrušily se literární rubriky, o které jsem se staral (třeba pásmo básniček, dětská strana, román na pokračování, návštěvy v ateliérech), a než bych se přešupačil na redaktorku, raději jsem šel na volnou nohu.  

Co Vaše rodina? Tedy především Vaše děti a vnučky? Mají rády Vaše básně a umějí je zpaměti?

Jako autor to mám doma dobré, žena, děti i vnoučata mi fandí a dovedou mě i pochválit, což sem tam potřebuje i takový veterán jako já.


Na Vašich osobních stránkách nás uvítá slogan „Nedělejte z teorií terorie!“ To k nim máte opravdu tak špatný vztah?

Kdepak, mám k teoriím kladný vztah, jen mi vadí pokusy udělat z nich dogmata, o kterých je zakázáno pochybovat. Kde se nesmí pochybovat, tam se začíná lhát.

Co pro Vás znamená psaní do dvouměsíčníku Divoké víno? Vaše jméno tam vyniká v seznamu jmen mladých tvořících básníků (mezi ně patřím i já), kteří se s Vámi přece nemohou srovnávat.

V Divokém víně jsem roku 1965 poprvé publikoval, a to je něco jako první láska. Takže tam dnes posílám básně z nostalgie. A taky proto, že mám rád starého satyra a zakladatele babyboxů, samozvaného šéfredaktora Luďka Hesse.

Co Váš samotný akt psaní? Jdete do toho vždy s jasnou vizí nebo se Vám někdy stane, že z básně pro dospělé je opět ta pro děti?

To je různé. Někdy vím, o čem báseň bude, ale většinou mě zaujme jedno slovíčko, jedna metafora, a já neumím odhadnout, jak to dopadne. Karel Čapek kdesi píše, že při psaní si připadá jako lovec, který předem netuší, co uloví, ani kam zabloudí.

Je patrné, že inspirací je pro Vás běžný život - jak se dokážete oprostit od všech těch starostí a okolních nepříznivých vlivů a psát tak lehce? Vždyť Vaše verše přímo hladí.

V době, kdy jsme se ženou a dvěma dětmi obývali dvoupokojový byt, jsem se naučil psát i tam, kde žvatlají děti, kde hraje rádio nebo televize.   Nejhůř se soustředím při aktualitách, protože mám nutkání polemizovat s moderátory. Můžu se sice zavřít ve svém pokojíku, ale nerad si připadám jako Robinson na pustém ostrově.

Píšete na papír nebo jste podlehl technice a píšete přímo do počítače?

Poezii píšu na papír, hodně škrtám, opravuji, připisuji, a to v počítači dost dobře nejde. Možná je to jen rituál, který nechci měnit. Články nebo prózu ale ťukám rovnou do počítače. Počítač oceňuju především jako snadný a rychlý prostředek komunikace, už proto, že mě rakovina připravila o hlasivky, takže mi mailování nahrazuje telefon.


Má básník jako vy problém s názvem básně? Je první báseň nebo název?

Obvykle vymýšlím název až dodatečně. Název svazuje, vytyčuje mantinely, přikazuje směr, a mně se lépe píše, když svobodně bloudím a bloumám, kam mě náhoda zavede.

Zajímalo by mě, jaký máte vztah k ilustrátorům Vašich děl? Přeci jen je to u knih pro děti dost důležité, dokud jsou malé, jde prakticky hlavně o obrázky. Já si dodnes pamatuji tu malou knížečku 2x2 je někdy 5, kterou jsem dostala na základní škole.

Skoro vždycky jsem si ilustrátora volil sám, a člověk samozřejmě vybírá z takových výtvarníků, kteří mu esteticky konvenují. Do obrázků jim nemluvím, spoléhám na jejich fantazii a profesionalitu.

Podepsal byste se pod citát Anatola France: „Myslíte, že bychom tak milovali své básníky, kdyby nám vyprávěli o něčem jiném než o nás? Jaké šťastné nedorozumění!“ ?

Jasně že ano. To je přesné. Spisovatel píše o sobě, ale musí dát čtenáři tu iluzi, že píše o něm. Je to škola empatie pro autory i pro čtenáře.

Co je Váš doposud nesplněný sen?

Obeplout zeměkouli na jachtě. Škoda že jsem si ten sen neuvědomil dřív, dokud jsem byl ještě v takové kondici, abych takovou plavbu přežil.

Co čtete za knihy? Kdo je Váš oblíbený autor?

Oblíbených autorů mám nejméně sto, kdybych měl jmenovat jen jednoho, vyšel by mi lidový anonym, tvůrce geniálních přísloví, říkadel a písní. V posledních letech čtu hodně eseje a literaturu faktu, abych si doplnil mezery ve vzdělání. Ale pro nadechnutí životodárného ozónu sahám po knížkách poezie.


S kterým literátem byste se chtěl potkat, kdybyste mohl?

Sám se sebou ve věku, když jsem ještě psal po zdech Pepík je vůl. Dal bych si pár užitečných rad, které bych, jak se znám, neposlechl.

Na závěr se zeptám, kde Vás mohou čtenáři v blízké době vidět, popřípadě požádat o jistě milé věnování do knihy?

Měl bych mít dvě autogramiády na květnovém Světě knihy. Jinak mě mohou vidět na mých webových stránkách - www.jirizacek.cz.

Moc děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.


Zdroj foto: archiv Jiřího Žáčka (s vnučkami, přebírání Ceny Jána Smreka za překlady slovenské poezie, na chalupě ve Frýdlantu)