Kalinovou zajímá, jaké změny nastaly ve společenském klimatu po potlačení reformního úsilí spjatého s rokem 1968. Základní východisko formuluje jedinou větou: "Protože již neexistoval tradiční "třídní nepřítel", hlavním nepřítelem se stali protagonisté reforem a reformního hnutí, z nichž značná část byla dříve členy vládnoucí strany." (s.38) Nová vládnoucí garnitura se pokusila vrátit hospodářský i politický systém do dřívější podoby, jakkoli ta již byla zpochybněná a hlavně z dlouhodobého horizontu stěží udržitelná.
Kniha, která bohužel pomíjí tak důležitou oblast, jakou je kultura v nejširším smyslu slova, se skládá se tří částí: v první, nazvané Charakter doby po roce 1968, autorka zkoumá proces potlačení dosažených změn a ustálení stavu, který existoval před nimi. V druhé části se věnuje sociálním poměrům v éře normalizace, zachycuje nejen materiální kritéria (spotřeba domácností, změny sociální struktury) či exaktně, zpravidla ze statistik doložitelné tendence (tabulky s nejrůznějšími ukazateli), popisuje také změny ve způsobu života, zkoumá posuny hodnotových měřítek i míru vzdělanosti. Společnost nežila v hmotné nouzi ani v existenční nejistotě, zvláště pokud se aspoň deklarativně přizpůsobila normalizačním požadavkům. Aforisticky postiženo, neplatilo již stanovisko 50. let vyjádřitelné slovy "kdo není s námi, je proti nám", nýbrž pokrytecká výzva rázu "kdo není proti nám, je s námi." Dlužno dodat, že korumpování společnosti - a zvláště mladé generace - bylo vcelku úspěšné.
Třetí část popisuje nárůst opozičního hnutí vedoucího k pádu komunistickému režimu, i když přesnější by asi byla formulace, že se jednalo o nárůst opozičních nálad, které postupně postihly většinu společnosti, valnou měrou zjevně netušící, co pád režimu a přijetí tržního mechanismu přinese. Cením si toho, že Kalinová bez příkras postihuje důsledky hospodářské reformy, ve svých důsledcích vedoucí k výraznému oslabení koruny, ke skokovému zdražování a znehodnocování úspor. Vysloveně se tu dočteme: "Ekonomové srovnávali tento zásah do ekonomiky s měnovou reformou. Pro obyvatelstvo však byla provedená devalvace méně průhledná, a proto i přijatelnější, než jednorázové znehodnocení měny výměnou peněz, jak tomu bylo v roce 1953." (s.339)
Autorka se hlásí k ideji generalizujícího nadhledu, který postihne širší časové i systémové souvislosti, aniž by bral na zřetel, jak sama píše, mnohé důležité mikrohistorické procesy. Domnívá se však, že případný důraz na ně by mohl vést až k ahistorické interpretaci doby (s.30-31). Jenže právě takovýto odklon od, řekněme, zkoumání mentality jednotlivých vrstev obyvatelstva, od dějin každodennosti, zatemňuje poznání, v jakém duchovním a názorovém obzoru lidé vlastně žili, jak se jejich smýšlení proměňovalo. Vyšlo by nejspíš najevo, že převážná část společnosti se s podmínkami normalizace sžila a nevnímala je jako něco dusivého - a proto se současné připomínání zločinů komunismu, navíc převážně zaměřené na dávno odvátou éru 50. let, tak často míjí účinkem. Zdá se, že měl pravdu Milan Kundera, když v Žertu napsal prorockou větu, že zločiny minulosti nebudou ani potrestány, ani odpuštěny, protože budou zapomenuty...
Lenka Kalinová: Konec nadějím a nová očekávání.
Vydalo nakladatelství Academia v roce 2012, 398 stran.
Foto: Academia, radimprochazka.com, Šternberk.eu
< Předchozí | Další > |
---|