Naši králové a královny to vůbec neměli lehké. Vdávali se a ženili podle přání rodiny – aby se posílilo její postavení, představitelů církve a země – aby země získala lepší kredit, na lásku se jaksi pozapomínalo. Jak to rodiče, biskupové a jiní velmoži spískali, tak to dopadlo.

Jan Bauer nám ve své knize Tajné lásky českých králů a královen o takových sňatcích uzavřených podle rozumu ostatních vypráví. Ale očekáváte-li, že se dozvíte nějaké pikantnosti, musím vás zklamat. Je pravda, že o manželkách českých králů jsme se toho nikdy moc neučili – výjimku byla Eliška Přemyslovna a manželky Karla IV. O ostatních víme, že se staly královnami, porodily či neporodily potomka, tím je samozřejmě míněn dědic, o holkách se moc nemluvilo, a to bylo všechno.

Takže z tohoto pohledu najdeme v knize spoustu zajímavostí, které nám byly utajeny nebo jsme je jaksi nepostřehli. Ale lechtivé historky z ložnice královen nečekejme. Jak říká autor – letopisci raději o těchto záležitostech mlčeli, některým panovnicím dokonce i lepou krásu přisuzovali, aby nebyli popotahováni. O některých sem tam něco utrousili – dá se předpokládat, že na příkaz vrchnosti. Stávalo se to tehdy, když se královna znelíbila, případně když ji bylo potřeba odsunout na druhou kolej kvůli výhodnějšímu svazku.

Králové to měli o trošku snazší. S manželkami plodili dědice, s milenkami levobočky. Nikdo je za to neodsuzoval. A docházelo i k rozvodům, ne však pro nevěru, ale pro mocenské záležitosti – třeba bylo potřeba novým sňatkem rozšířit území. A manželka pořád ne a ne umřít! Jenže takový rozvod za středověku nebyla vůbec žádná legrace. O takovém rozvodu vypráví první příběh Přemysla Otakara, který musel opustit Čechy, usídlil se v Míšni, kde se seznámil se svou první ženou Adlétou. Adléta svému muži porodila čtyři děti, stála po jeho boku, když dobýval trůn. Jakmile jej získal, tak zjistil, že už starou ženu nepotřebuje. Adléta se se situací nechtěla smířit, jenže na její straně nakonec nezbyl nikdo! Jak je vidět, osudy žen, které po boku manžela stojí a podporují jeho růst, aby pak byly opuštěny, je historicky neměnný. Příkladů z dob dnešních máme habaděj.


Další příběhy jsou neméně zajímavé a poučné. Připomeneme si nezvyklý sňatek devatenáctiletého syna Václava I. Přemysla s dvaapadesátiletou Markétou Babenberskou. Výhodný sňatek z hlediska územního, ale kde vzít dědice? Naštěstí i tady si dokázal manžel posléze poradit. Přečteme si o královně Kunhutě a jejím milenci Závišovi, pochopíme, proč Eliška Přemyslovna neměla ráda svou o čtyři roky starší macechu Elišku Rejčku. Samozřejmě nemohl Jan Bauer opomenout Karla IV. a jeho syna Václava IV. Poslední příběh nás zavede na dvůr Jagellonce Vladislava II., který byl bigamista.

Autor své příběhy postavil téměř do románové formy. Máte pocit, že čtete beletrii. Přitom vychází z kronik, které často cituje, a své vývody dokládá slovy kolegů historiků. Případně objasňuje, jak který záznam může být v podání několika badatelů rozdílně pojat. Zároveň nám nechává dostatek prostoru k vlastním úvahám. Můžeme si spekulovat, dohadovat se, nesouhlasit s výkladem… V každém případě se skvěle projdeme historií – napínavou, jemně lechtivou a díky ženskému elementu vzrušující. Vždyť ne všechny královny sebou nechaly orat, ne všechny přijímaly svůj úděl jako tupé ovce…

Ing. Jan Bauer pracoval víc než tři desítky let jako novinář, nyní je spisovatelem na volné noze. Píše především literaturu faktu, historické romány a detektivky. Se značným čtenářským ohlasem se setkalo celkem pět svazků Záhad českých dějin, autorsky se také podílel na desetidílném projektu Toulky minulostí světa. Spolupracuje s časopisy History revue a Epocha. Za svou literární tvorbu získal několik význačných cen. Žije s rodinou a smečkou psů a koček v jižních Čechách.


Název: Tajné lásky českých králů a královen
Autor: Jan Bauer
Nakladatelství: Alpress, 2011