Kultura21.cz

Od dětství miluji knížky, ale nikdy jsem netoužila stát se spisovatelkou. O to zajímavější a lákavější je pro mě se se spisovatelem či spisovatelkou setkat. I když popravdě mám před nimi jako známými osobnostmi respekt a většinou mě nenapadají vhodná slova.

Dnes mám možnost jako knihovnice taková setkávání zprostředkovávat formou besed dětem i dospělým v naší obci. Tentokrát jsem pozvala na besedu paní Petru Braunovou. Nedalo mi to a připravila jsem si pro ni několik otázek.


Paní Braunová, jak to bylo v dětství s vámi? Vždycky jste se chtěla stát spisovatelkou?

Vůbec jsem na to nepomyslela. Knihy jsem milovala, byly pro mě posvátné, protože můj táta byl velký milovník literatury a doma jsme měli obrovskou knihovnu. Protože mám dvě starší sestry, které mě často hlídaly, naučily mě v pěti letech číst, protože je nebavilo mi předčítat. Stavěla jsem si z knih domečky a bunkry, ale když jsem uslyšela tátův klíč v zámku, honem jsem dělala, že si čtu nebo aspoň prohlížím obrázky. Samozřejmě, že se dobře stavělo z velkých bichlí, a táta (byl velmi nepraktický) se často chlubil, jak se ta malá Petruška zajímá o dějiny a umění…

Psaní musí být pro spisovatele, aby byl úspěšný, zároveň koníčkem. Máte čas i na jiné záliby?

Mým koníčkem v dětství bylo dopisování a přepisování závěrů knížek. Na své webové stránky jsem nedávno umístila přepis Vinnetoua, který jsem provedla někdy ve dvanácti letech do pracovního sešitu matematiky. Troufla jsem si upravit i Vančuru a Kožíka! Dnes o tom jen přemýšlím, po přečtení držím knihu ještě dlouho v rukou a dumám, jaký závěr bych napsala já. Takže mě často můžete vidět, jak sedím v křesle, ve vlaku či v metru, v rukou třímám zavřenou knihu a s otevřenýma očima sním.... Jsem vášnivá čtenářka, což je koníček, který se dnes mezi dětmi moc nebere, kniha je pro spoustu dětí nudná záležitost, ačkoli já se je na besedách snažím přesvědčit o opaku. A jinak opravdu ráda pletu! U nás doma se brodíme papíry, knihami a klubíčky.


Souhlasím s Vámi, že malí čtenáři dnes dávají před knížkou přednost vymoženostem moderní doby – především počítačům. Přesto nebo možná právě proto je většina Vaší tvorby zaměřena právě na děti. Nebo je to jinak?

Moje první knížky byly pro děti a jen několikrát jsem odbočila směrem k dospělým, abych se zas k dětské literatuře vrátila. V tričku desetiletého školáka se cítím líp než v kožichu pětačtyřicetileté zralé ženy. Kniha jako médium zažívá krušné období, ale nemyslím si, že by děti nechtěly znát příběhy. Jen dávají přednost formě, která je pro ně stravitelnější. Filmy, počítačové hry a internet vůbec je fascinující, a to nejen pro děti. Snažím se psát tak, abych dětem dala příběh, který je bude zajímat, který se jim bude dobře a lehce číst a přesto bude mít hlavu a patu a přinese poučení. Děti se mění, knihy, které jsem četla kdysi já, dnes ani neotevřou. Při psaní zkoumám každou větu a myslím na čtenáře.


Píšete knížky pro děti i dospělé. Které jsou Vám bližší? Nebo možná jinak, které se Vám píší snáz?

Mám ráda bizarní příběhy, a když mě takový napadne, je mi pak jedno, jestli píšu pro děti či dospělé. Od dětství jsem velká lhářka. Nejsem ale intelektuál a nevynalézám jazykolamy. Mezi dětmi intelektuálové nejsou a knihy hodnotí jednoduše „rozumím, baví, přečtu celé a zatleskám“ anebo „nerozumím, nebaví, zaklapnu“, proto pro ně píšu s větším klidem než pro dospělé. O to víc si cením pochvalných dopisů dospělých čtenářů. Je strašně zvláštní, že velká většina jak dětí tak dospělých příběhům věří, i když jsou to z devadesáti procent fikce. To mě naplňuje dost zvláštní směsicí dětské radosti a údivu.

Kde berete inspiraci pro svou práci?

Náměty chodí za mnou. Pořád se něco zajímavého děje. Nejen mně, ale každému. Spisovatel má asi tu vlastnost, že z mnoha zážitků a vyprávění umí vychytat věty a informace, které pak použije, a které se odděleně zdají být obyčejné - klidně bych to přirovnala k babičce, která uplete svetr z barev, které k sobě zdánlivě neladí a zajímavé jsou až ve vzoru. O námětech hodně přemýšlím a snažím se vybrat ty originální, což není nejlehčí, protože v knihách už bylo téměř vše popsáno z mnoha úhlů pohledu.

Kterou svoji knížku máte nejraději?

Neumím říct, kterou, mám ráda všechny postavy, o kterých jsem kdy napsala, jak v knihách pro děti či pro dospělé. Možná bych mohla rozdělit knihy na ty, které se lépe prodávají, což je například Kuba nechce číst anebo ty, na které je největší ohlas, jako je Ema a kouzelná kniha či Kalvárie, ale nejde mi to. Vím, že například knihy pro dospívající jsou v nevýhodě - třináctiletý adolescent si knihu sám koupí velmi zřídka, a ještě aby si dal tu práci a napsal mi svůj názor! Proto mě dopisy od čtenářů této problematické kategorie nejvíc těší. Dopisy bývají dvojího druhu: buď velmi stručné a plné chyb, to když píší kluci (sem si přečet vaše Straceni v čase a moc se mi to líbylo) anebo velmi dlouhé od dívek toužící se stát spisovatelkami (přečetla jsem si Terezománii a brečela jsem.... taky píšu knihy...omlouvám se za svou troufalost, ale v příloze zasílám svůj román k posouzení). Jsem vděčná za každý ohlas, protože vím, že čtenář-dítě je nejlepší kritik a já si jeho názor opravdu beru k srdci.

O tom, že jste úspěšná, svědčí řada ocenění, která jste za své knihy obdržela. Poslední, jestli se nemýlím, byly hned tři ceny za jednu knihu? Možná by se zdálo, že člověk musí být „v pohodě“, aby se mu dobře psalo. Ale to asi není tak docela pravda, že?

Kdepak! Pokud jsem v pohodě, uklízím, vařím a pletu nekonečné šály. Psát začnu ve chvíli, kdy mě začnou mučit moje paranoidní představy. Bývám z psaní vyřízená. Tři ocenění za sebou dostala Ema a kouzelná kniha, kterou jsem psala v hrozném duševním rozkladu, několik týdnů rozpláclá na břiše na koberci uprostřed neskutečného nepořádku, který dovedou udělat tři děti, pokud je nikdo nehoní do úklidu. Podobné to bylo se všemi rukopisy. Každý, kdo mě zná, vám potvrdí, že náš byt se neustále proměňuje z útulné klícky do slamu a zpět. Jednou mě rozesmál hladový patnáctiletý syn, který u prázdné lednice prohlásil: „vůbec se nedivím, že tě všichni chlapi opustili…“ Byl to však smích skrz slzy.

Líbí se mi nápad s komiksy měst. Jak to bylo s nimi?

Nápad vznikl v Jičíně. S tamní knihovnicí a starostou jsme jednou hovořili o připravované akci Jičín Město pohádky a náhle vznikl nápad dětem předložit historii města formou komiksu. Od té doby vzniklo kolem patnácti komiksů různých měst, kde se o nápadu dozvěděli a kterým přišel taky jako dobrý. Děti obvykle netuší, proč se jejich náměstí jmenuje tak a tak, co je morový sloup, čí je socha v parku... my dospělí děláme chybu, že děti vozíme po celém světě, ale nevysvětlíme jim, odkud pocházejí. Komiksy jsou jednoduché, vtipně dítěti vysvětlí historii a ještě slouží jako omalovánka. Komiksy nekreslím, spolupracuji s několika výtvarníky. Snažíme se učitelky a rodiče nenápadně přimět k tomu, aby s dětmi město prošli a místa, která objeví, si pak děti na obrázku vybarvily. Dítě si tak fakta z dějepisu mnohem lépe zapamatuje. Komiksy vyrábíme na zakázku a nejsou prodejné. Slouží knihovnám a školám jako interaktivní pomůcka, kterou děti dostávají obvykle při pasování prvňáků na čtenáře.


Napsala jste životopis Kamily Moučkové, to byl váš nápad?

Ne. Legendární televizní hlasatelku jsem neznala! Seznámili nás v České televizi, když mě oslovili, abych literárně zpracovala pořad Barvy života, který Kamila uváděla. Přestože mě nenápadně upozorňovali, že s ní nebude lehká spolupráce, my se skamarádily a Kamila mě posléze požádala o napsání životopisu. Byla to bezvadná spolupráce a věřím, že je to znát i na knize. Beletrizovaný životopis „Nejsem žádná lvice“ už vyšel v druhém nákladu a dopisy čtenářů jsou dojemné a já za ně moc děkuji.


A možná byste ještě mohla prozradit, co nového pro své čtenáře chystáte v nadcházejícím roce 2012?

V tuhle chvíli připravuji Tramvaj plnou strašidel, která by se měla objevit v květnu na veletrhu Svět knihy v Praze. Není to klasická duchařina, ačkoli vím, že je dneska populární. V každé knize se snažím děti velmi nepřímo a nenápadně poučit, tak i v téhle knize desetiletým čtenářům představím některé české velikány, odpočívající na Slavíně. Ale to dětem neprozrazujte, protože by si knihu nemusely chtít přečíst :). Před Vánoci by měl vyjít příběh O chlapci, který spadl z nebe. Pro dospělé chystám životopis principála zatím nejmenovaného cirkusu. Rozhodně nechci napsat román podobající se slavnému Bassovu románu. Většina z nás tvrdí, že cirkusy nesnáší. Zkusím zbořit mýtus o tom, že cirkusáci jsou hloupí pokleslí umělci, kteří trápí zvířata. Souhlasím, že je to podivná sebranka, toulající se světem, ale objevila jsem u nich silnou rodovou lásku a vazbu, která se jen tak nevidí – a o tom chci psát. Pozvali mě na turné, tak pokud s nimi nezmizím…

A mně tedy nezbývá, než popřát Vašim čtenářům co nejvíc pěkných knížek, které pro ně napíšete a Vám spoustu nápadů a inspirace a taká šťastnou cestu …

Petra Braunová se narodila 31. 1. 1967 v Praze. Po studiu Střední ekonomické školy na Vinohradech a maturitě v roce 1985 pracovala jako: sekretářka, asistentka, průvodkyně Prahou, au-pairka, účetní, redaktorka, obchodní zástupce….až se dostala k psaní knih. Se svými dětmi – Oliverem, Máří a Johanou – bydlí v Praze.

Knížky pro děti:
Rošťák Oliver
Česká služka aneb byla jsem au-pair, 1. díl Francie, Belgie, 2. díl Anglie, Skotsko
Neuvěřitelné září
Prázdniny za všechny prachy
Kuba nechce číst
Borůvkové léto s Terezou
Ztraceni v čase
Terezománie
Princové nemyjou záchody
Ema a kouzelná kniha
Jak se Vojta ztratil
Nejhorší den v životě třeťáka Filipa L

Pro dospělé:
Pozorovatelka
Barvy života
Kalvárie
Nejsem žádná lvice
Klub radostí dnešního dne
Kdo to tady kope aneb Zápisky z plodové vody

Foto: petrabraunova.cz