Ohlédnutí za letošním Festivalem spisovatelů (2. část)

Ve středu 20. dubna byl slavnostně ukončen 21. ročník pražského Festivalu spisovatelů a také to byl den, kdy jsem „udělal rekord“ – navštívil jsem čtyři autorská čtení. První čtení se uskutečnilo v šest večer na Nové scéně Národního divadla, kde vystoupila česká spisovatelka Petra Hůlová (1979) a řecký básník Dionysis Kapsalis (1952).

Petra Hůlová napsala knihy Paměť mojí babičce, Přes matný sklo, Cirkus Les Memoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga a její poslední knihou jsou Strážci občanského dobra. Získala prakticky všechny nejvýznačnější české literární ceny, včetně Ortenovy ceny a ceny Magnesia Litera. Autorka, věrna hrdinům svých knih, si dala velmi záležet na tom, aby během rozhovoru také mluvila nespisovným jazykem, a tak pokud to bylo možné, před slova, která začínala na písmeno „O“, vkládala automaticky „V“.

Petra Hůlová odpovídala na otázky ohledně své knihy Umělohmotný třípokoj, což je vlastně jakési vyprávění luxusní prostitutky. Autorka v knize ženské a mužské pohlavní údy označuje výrazy zandavák a rašple, což moderátorku

Derek Walcott

zřejmě natolik fascinovalo, že o tom sama mluvila asi pět minut. Petra Hůlová se tomu jenom blahosklonně usmívala.

Spisovatelka pak přečetla „nejkontroverznější scénu z její nejkontroverznější knihy“, za kterou je považován právě Umělohmotný třípokoj. Ukázka z knihy líčila znásilnění malé holčičky starším mužem, a líčení zabíhalo do takových podrobností, že asi sedm lidí během předčítání odešlo. Ale možná potřebovali jen na toaletu. Petr Hůlová pak prohlásila, že tuhle pasáž četla dnes poprvé.

Ocenil jsem její odvahu předčítat něco takového na scéně Národního divadla. Když jsem si však později vyslechl názor, který spisovatelka pronesla v neděli v televizi, začal jsem mít podezření, že předčítání „sprosté pasáže“ byla jen menší schválnost vůči organizátorům festivalu. Petra Hůlová totiž označila festival za jednou velkou snobárnu a jeho prezidenta Michaela Marche za arogantního člověka. Vypadalo to tedy, že úryvek přečetla „navzdory všem snobům a arogantům“.

Po „naší kontroverzní spisovatelce“ nastoupil řecký básník Dionysis Kapsalis, autor básnických sbírek Ještě jednou, Sentimentální výchova, Balady a okolnosti, Hluk času, Na hrobu Konstantinose Kavafise nebo Všechny večery světa. Působil značně skromným dojmem a nejprve se nám vyznal ze své lásky k Williamu Shakespearovi a přečetl pár jeho sonetů. Pak ve své rodné řečtině zarecitoval některé vlastní básně, které do češtiny umělecky přednesla herečka Klára Issová.

Dionysis Kapsalis

Michael March a Vlasta Brtníková March jako organizátoři festivalu předali před druhým autorským čtením cenu Rytíř kultury jednomu svému sponzorovi, čímž mu chtěli vyslovit díky za neutuchající podporu. V osm večer se pak konalo poslední autorské čtení, v jehož rámci se na pódiu objevila vskutku věhlasná jména – irácký básník a autor 30 básnických sbírek Saadi Yousef (1934) a anglicky píšící literát Derek Walcott (1930), který žije na ostrově Svatá Lucie v Karibském moři a napsal také několik sbírek poezie (mimo jiné V zelené noci, Mořské hrozny, Věštec, Omeros, Rozmařilec nebo Bílé volavky).

Saadi Yousef přišel mírně zakaboněn a nebyl příliš ochoten reagovat na vzletné úvahy prezidenta festivalu Michaela Marche, který se v rozhovorech s oblibou utápí ve filozofických otázkách. Některé jeho úsečné odpovědi tak vyvolávaly smích a zdálo se, že publikum stojí na straně iráckého literáta. Diváci přece jenom chtěli slyšet jeho básně a nikoli tlachání o tom, že bez poezie by nastal chaos … Za pár minut jsme pochopili, proč se Saadi Yousef v recitaci, nebo spíše ve zpěvu svých veršů doslova vyžívá.

Herečka Národního divadla Taťána Medvecká přečetla jeho krátké, úderné, řekl bych až pamfletické verše, kterými se jako červená nit táhly plačtivé (či pacifistické) výčitky vůči Spojeným státům americkým, které od roku 2003 okupovaly jeho rodnou zemi. Téměř každá báseň byla zakončena ironickým provoláním „Bůh ochraňuj Ameriku, můj
Saadi Yousef
domove, sladký domove!“ Ačkoli verše mohly na někoho působit trochu lacině, zřejmě věrně vypovídaly o pocitech prostých Iráčanů, kteří nechtějí ani Saddáma Husajna, ani americkou okupaci a prostě by už jen chtěli normálně žít.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1992, karibský básník Derek Walcott byl poslední třešničkou na pomyslném festivalovém dortu. Michael March s ním nejprve vedl krátkou debatou na téma poezie a pak jsme si z úst slavného básníka vyslechli jeho verše, které četl v angličtině. Jejich českou verzi převyprávěl překladatel jeho díla. A škoda jen, že vystoupení nositele Nobelovy ceny trvalo jen něco málo přes půl hodiny.

Co říci závěrem (pokud už mám použít tuto provařenou floskuli)? Podle mého názoru je velkým problémem tohoto festivalu především fakt, že valná část pozvaných spisovatelů je širší veřejnosti naprosto neznámá. Publicitu a „davy diváků“ přiláká tak maximálně nositel Nobelovy ceny nebo český spisovatel. Jistým řešením by mohlo být komornější místo konání – přece jenom Nová scéna Národního divadla je přinejmenším hodně předimenzovaná. A navíc pohled na poloprázdná hlediště působí dost tristním dojmem. Ale vzhledem k tomu, že festival se v Praze drží už 21 let, nemám obavy, že by na příští rok nesehnali organizátoři peníze. Tak nashledanou v roce 2012!