Lenka Poláčková je na českém literárním nebi vycházející hvězdou, a to v kategorii pro dospělé čtenáře i ty o trochu mladší. Nakladatelství YA čtu, které se specializuje na knihy pro dospívající, vydalo na podzim její nový historický fantasy román s názvem Věk přízraků. Nás rozhodně nezklamal! Přečte si ho určitě rád každý, kdo má rád tajemno a nadpřirozeno, ať je mu 16, nebo třeba 40.
Žofii je osmnáct a žije na konci 19. století v Olomouci. Nemá nikoho než svého bratra a aby se uživila, slouží od rána do večera v jedné německé rodině. Zaměstnavatelé se však dozví o jejím tajemném nadání: umí komunikovat s duchy, toho se musí využít! Asi tušíte, že si taková změna v Žofiině životě vybere svou daň…
Když jsem do rukou dostala vymazlenou knížku s metalickými prvky na přebalu a třemi designovými záložkami uvnitř, spolu s informací, že na webu existují i bonusové materiály, trochu mě to zarazilo. Grafická podoba fyzické knihy a všechny ty extra detaily působí už na první dojem jako labour of love, jak se říká, tedy dílo tvořené srdcem, a toho si velmi vážím. Můj prvotní šok pocházel ze strachu, že za tou krásnou obálkou bude text průměrné kvality. Pamatujete například na nahajpované české Mysterium tremendum (2015) s fiktivním autorem a doplňujícím filmem, které se teď vyprodává za 20 Kč za kus?
Malý spoiler: Věk přízraků mě nezklamal. Všechny ty bonusy i skutečnost, že jej nakladatelství dokonce nabízelo v limitovaném prémiovém vydání, dílo krásně doplňují a nepřevyšují. Mladé české nakladatelství s Poláčkovou rozhodně nešláplo vedle – teenageři si přečtou něco nestředoškolského a na základě pozitivních ohlasů mohou po této čtivé a tajemné knize hrábnout i starší čtenáři.
Seznamujeme se s protagonistkou Žofií, jejím starším bratrem Ambrožem, jejími nadřízenými Pfeifferovými, ale také s kamarády, se kterými si hrávala jako dítě. Jeden z nich, kudrnatý Matěj, se po osmi letech vrátí do jejího života, už jako vystudovaný lékař přátelící se s členem německé rodiny Leopoldem. Nevrátí se však jen on, nýbrž také starý příběh o smrti a přízracích – se kterými služka dokáže mluvit!
Žofie kývne na důraznou žádost o seanci a získává v domácnosti úplně jiné postavení. Pfeifferovi jí začnou méně nakládat a více ji chválit, a to i před známými. Mají doma opravdové médium, ne nějakého spiritistu, co tajně třese stolem! Pouštět si do sebe cizí entity není však jen únavné, ale i hazard s příčetností a životem…
Zde nástin, o čem kniha je, musím už utnout, abyste si to zažili sami. Přejděme tedy k samotné recenzi. V prvé řadě musím obecně poznamenat, že 5 z 5 hvězdiček si šetřím pro komplexní díla s pořádným mindfuckem. Toto má celkem málo postav a přímočarý děj – ale přesto udělám výjimku, tak moc se mi to líbilo. Proč?
- Knížka, ač není zrovna lyrickým románem, má moc hezky popsanou atmosféru – jak z hlediska představy města v 19. století, tak i z hlediska prožitků a myšlenek hlavní hrdinky. Vidím v tom prvky gotického románu a bylo by úžasné vidět tenhle příběh na plátnech kin – vzhledem k bodu č. 2 mi to přijde snadno proveditelné pod podmínkou, že by filmaři dobře vystihli tento bod č. 1.
- Děj je jednoduchý, jen s pár relevantními flashbacky, a přehledný – proto jde četba jak po másle. Zároveň je kniha tajemná a napínavá, takže si udrží i pozornost mladé generace, která má údajně se soustředěním problém (já ano).
- Postavy jsou každá jiná a psychologicky dávají smysl. Uvažování Ambrože, proléta plného vzdoru, se velmi liší od uvažování bohatého Leopolda. I přístupy k Žofiině nadání sedí – její versus odborný studovaného Matěje… Tyto rozdíly a rozpory mají být samozřejmostí, přesto je vyzdvihnu, protože postavy se o nich autenticky baví a má to i nějaký vývoj.
- Prostě je to dohromady takové milé a temné zároveň a moc hezky uchopené.
- Těm nejmladším (doporučené věkové minimum je 13) může posloužit i slovníček dobových výrazů. Já ho nepotřebuju, ale cením to.
- Příběh má přesah do reality včetně zahrnutí pár autentických novinových článků. Kohokoliv by zajímala historická fakta, bude na ně odkázán v příloze knihy. Dokonce o místech a událostech dobového prostředí existuje i průvodní publikace Průvodce Věkem přízraků.
Mám tomu i co vytknout? Něco málo, když nad tím popřemýšlím. Dobový kontext vidíme na sociálních vrstvách a postavy, jelikož v něm žijí, tak na politické záležitosti náležitě referují. To patří k bodu č. 3 a k autenticitě, ale místy mi přišlo, že otázka sociálních tříd byla trochu více polopaticky a od základů vysvětlena, než jak by o ní uvažovala postava, která v tom žije a dávno ví, o co jde – možná snaha autorky přiblížit to mladým, které nebaví dějepis? Každopádně celkově to řadím spíše do těch pozitiv.
Další taková drobnost se týká objasnění některých částí děje. Tajemno je důležitým prvkem knihy, ovšem když se Žofie dozvídá, že něco z toho bylo vlastně jinak, moc už se nad tím nezamýšlí. Chvilku mi trvalo pochopit, v čem tkví ten plot twist, ale napadlo mě několik věcí, které se odehrály dříve v knížce, jichž se klidně také mohl týkat, nikde není vznesena tato otázka a děj pokračuje beze mnou očekávané zvědavosti na to, jak to tam a onde vlastně fungovalo (neříkám, že na to musí přijít, to už by byla celá nová detektivka).
O autorce:
Lenka Poláčková se objevila na české literární scéně v roce 2022, kdy jí vyšla young adult fantasy knížka Moje cesta do fantazie. Úspěšná prvotina dokonce vyhrála tehdejší ročník soutěže Hvězda inkoustu! Následoval historický román z Velké Moravy Co zpívá Sojka (2023) a také druhá youngadultovka Věk přízraků, která kombinuje skutečné dějiny 19. století s fantasy prvky. Kromě toho píše Lenka Poláčková povídky, doposud vyšly: Rezonance (2022), Vzkaz na lavici a Lístek do Curychu (2023). Věnuje se také výtvarnu a má ráda literaturu z 19. století.
Ukázka z knihy:
Nemohla jsem se zbavit vzpomínky na všechny ty rozzlobené duše; živé i mrtvé. Až se nějací měšťané nastěhují do svého domu, jistě ani nepomyslí na to, že v jejich sklepení nedávno doutnal třaskavý vzdor, že jejich pohodlí stojí na základech prolezlých červy nevole a závisti.
Obrátila jsem se přes rameno. Jako bych na zádech cítila cizí pohled, jako by mě ten dům pořád sledoval. Takový nesmysl. Byl to přece jen dům, nový a krásný, měděné hrany okenních říms se mu ještě nazlátle leskly, střecha ochutnávala svůj první déšť a za komínem usedli ptáci – dva velcí černí krkavci.
„Co kdyby se ti něco podobného stalo u Pfeifferových?“ přerušil Ambrož moje myšlenky, donutil mě otočit se k němu. „Doufám, že už jsi jim řekla, že na žádnou seanci nepůjdeš.“
Mlčela jsem. Mé podpatky klidně vířily mlhu plížící se těsně nad zemí, kolem nás projel kočár, který spěchal do Olmützu.
„Ale řekneš jim to, Žofi, že ano?“ zarazil se, zastavil a podíval se na mě. „Slib mi to,“ naléhal. „Slib mi, že je odmítneš.“
Myslel to dobře; vím, že to myslel dobře. Byl tak plný péče a v jeho tváři nebylo nic než upřímná starost. Ale stejně jsem mu nemohla slíbit, co po mně chtěl.
Název: Věk přízraků
Autor: Lenka Poláčková
Žánr: historický román, fantasy
Nakladatelství: YA čtu
Rok vydání: 2023
Počet stran: 280
ISBN: 978-80-908906-2-6
Hodnocení: 95%
https://www.yactu.cz/vek-prizraku/
| < Předchozí | Další > |
|---|