Když Napoleon kouká z Manhattan Bridge do chladné řeky, přemítá, jak je možné, že se dostal až sem. On, který jako výborný řečník a motivátor dává lidem naději. Říká jim, že stojí za to žít, a že jejich život má cenu. Že nikdy není pozdě začít znovu, a oni mu mnohdy v slzách děkují za záchranu. Přesto stojí zde a od skoku do řeky ho dělí jen pár minut.

A byl by možná i skočil, kdyby se neobjevil ten podivný muž a nedal mu nabídku – dostane sedm dní, během kterých uvidí, jak vypadá život ostatních po jeho smrti. Pak ho vrátí na to samé místo a může se znovu rozhodnout, jestli chce opravdu skočit. Napoleon jeho nabídku přijme, ačkoliv vlastně ani neví proč, a nasedá s mužem do auta. V autě už čeká další cestující mladá, krásná a mlčící dívka Emily.

A tak se podivní pasažéři vydávají na cestu. Zastavují se před obchodem s koblihami, muž vystupuje a Napoleon s Emily s úžasem sledují, jak naprosto nikým nepozorován jde k policejnímu autu, ozve se výstřel a muž se po chvíli vrací zpátky, ale už ne sám. Jde s ním policistka, která se představí, jako Aretha a Napoleonovi pomalu dochází, že ostatní pasažéři jsou tu úplně ze stejného důvodu jako on.

Taky dostali na výběr, buď vše ukončit rovnou, nebo dostat čas na rozmyšlenou, takový odklad svého rozhodnutí a možnost ho popřípadě přehodnotit. Muž je doveze do hotelu Blue Moon, kde jim řekne, že každý zde má svůj pokoj, a že tento hotel bude po sedm následujících dní jejich domovem. V tomto hotelu se k nim přidává poslední, nejvíce šokující člen jejich prapodivné skupinky - dvanáctiletý chlapec Daniel. Všichni se rozejdou do svých pokojů, se svými myšlenkami a nepoloženými otázkami, a pomalu začíná nejpodivnější a zároveň nejúžasnější dobrodružství jejich životů.

Máme právo odložit vlastní smrt?

Jak se příběh rozvíjí, dozvídáme se minulost všech postav a taky i důvody, které je dovedly až k rozhodnutí ukončit svůj život. Vše je vykreslené bez příkras nebo metafor, ale taky bez odsuzování. Tajemný muž jim po celou dobu ukazuje, že mají právo volby a po sedmidenním „odkladu“ je stále rozhodnutí jen a jen na nich. Vystupuje spíše formou průvodce, nekritizuje a nemoralizuje, ovšem on sám zůstává záhadou a odmítá prozradit, kdo vlastně je. Nabízí jim možnost získat nový úhel pohledu na sebe sama a taky na své blízké. Najít k nim nový vztah, ale hlavně najít vztah a cestu k sobě. Přijít na to, kdo ve skutečnosti jsou a co chtějí – ne okolí a blízcí, ale oni sami.

Postupem času se skupinka čím dál více sbližuje a mezi cizinci vznikají nové vazby – přátelské i mateřské. Uvědomují si, že tyhle nově nabyté vztahy jsou křehké, že nelze plně poznat člověka za týden. Ovšem i to, že je mezi nimi pouto, které nemá nikdo jiný. Díky tomu, že všichni mají stejný prožitek a udělali totéž, nacházejí mezi sebou pochopení. Sami pro sebe i pro rozhodnutí ostatních. Svou smrtí jsou spojení napořád a ke konci je trápí stejná otázka – budou si na sebe po skončení podivného týdne pamatovat?

Režisér, který píše knihy

Paolo Genovese je italský scenárista a režisér, který poté co odpromoval v oboru ekonomie a podnikání, začal pracovat v oblasti natáčení reklam. Natočil jich přes sto, získal za ně mnohá ocenění, ovšem nakonec se rozhodl, že se bude věnovat více filmu. Své první filmy Neapolské kouzlo (2002), Promiňte, nemůžete projít (2005) a Tato noc je stále naše (2008) ještě spolurežíroval, ale pak se vrhl na režii a scenáristiku naplno. Mezi jeho nejznámější filmy patří Naprostí cizinci (2016), komediální drama, které bylo oceněno na Tribeca Film festival cenou za nejlepší hraný zahraniční film a cenou za nejlepší scénář zahraničního hraného filmu. Ještě má jeden unikát, a to zápis v Guinessově knize rekordů jako film, který byl nejvíce předěláván a přetáčen – existuje totiž jeho španělská, mexická, francouzská, maďarská, řecká, ruská nebo polská verze. V současné době existuje celkem osmnáct jeho verzí.

Kniha První den mého života je jeho prvotinou v literárním světě a musím říci, že více než zdařilou. To, že se s dílem filmového režiséra, setkávám poprvé prostřednictvím knihy, je pro mě novinka a musím říci, že po přečtení knihy se těším, až se s jeho filmovou tvorbou seznámím blíže.

Ukázka z knihy:

Vzpomíná si na vystoupení v Minskoff Theatre, procházku k Manhattan Bridge a svou naléhavou potřebu se vším skoncovat. Zvolil to nejsobečtější možné řešení a byl přesvědčen, že toho řešení – odejít – měl v sobě odjakživa. Dospěl k závěru - a nepátral po tom, jestli k tomu došel z pohodlnosti či z vnitřní nutnosti – že člověk, který se rozhodne pro sebevraždu - se s tímhle rozhodnutím už narodil. Zpočátku je to rozhodnutí nevědomé, pohupuje se ti v mysli jako gumová kačenka v dětské vaničce. Později se změní ve zdánlivě ztracenou hračku, kterou jsi ve skutečnosti někam schoval, a to tak dobře, že jsi zapomněl kam. Po letech ji matka při úklidu půdy vyhodí do koše. Ale ani pak není to rozhodnutí ztracené doopravdy. Jen změnilo podobu a nakonec zaútočí jako bulka pod kůží, které sis nevšiml a kterou během prohlídky, k níž tě donutil lékař, diagnostikují jako „maligní nádor“.

Nemělo smysl, abys s tím bojoval: Napoleon si to dávno uvědomil, že jeho cestou bude ukončit to. Odvaha s tím nemá co dělat, odvaha se dostaví, v okamžiku kdy se to stane.

Název: První den mého života
Autor: Paolo Genovese
Překlad: Barbora Mahlerová
Žánr: novela
Vydáno: 2019
Stran: 310
Vydalo nakladatelství: NAKLADATELSTVÍ XYZ, Albatros media a.s.
Hodnocení: 95 %

Foto: Lenka Kališová

< Předchozí		Další >