Pozor, máme tu pro vás exkluzivní ukázku z knihy PROKLETÍ – Jaro komisaře Ricciardiho od Maurizia de Giovanniho
Banner

Pozor, máme tu pro vás exkluzivní ukázku z knihy PROKLETÍ – Jaro komisaře Ricciardiho od Maurizia de Giovanniho

Email Tisk

prokleti 200Přinášíme vám ukázku z knihy Prokletí od Maurizia de Giovanniho z Nakladatelství Epocha s. r. o.! Připomínáme, že jde o druhou knihu ze série s Komisařem Ricciardim - po Bolesti a zimě přichází jaro... Tak se nechte navnadit a užijte si čtení.

 

 

Concetta Iodiceová zůstala vzhůru celou noc a pozorovala manžela, jak spí. Měla strach, že mu stoupne teplota, že mu bude špatně a ona si toho nevšimne. Toho se vždycky bála. Její otec takto v noci zemřel, když maminka, ona i sourozenci poklidně spali. Večer tu byl a ráno už ne. Jedno oko pootevřené, druhé zavřené, načernalý jazyk mu visel z otevřených úst. Nechal po sobě chudé, obnošené oblečení. Ležel na posteli na boku a byl obrácený k zemi, možná hledal pomoc a nikdo ho neslyšel.

Tak Concetta seděla u postele a dívala se na Tonýna Iodiceho, majitele stejnojmenné pizzerie a restaurace, jak se zmítá v neklidném spánku. Obracel se ze strany na stranu, sténal, přikrýval se a zase odkrýval. Nezdravě vypadající obličej, zpocené vlasy na čele, rty pevně sevřené. Možná se mu něco zdálo. Concetta se snažila porozumět, co říká, ale slyšela jenom sténání. Povzdechla si a potichu vstala. Vzala Tonýnovo sáčko, aby ho pověsila do skříně. Usmála se, aniž by si to uvědomila, když pomyslela na manželův obvyklý nepořádek a kolikrát musela sbírat jeho věci po celém bytě. Z kapsy vypadl nějaký papír. Concetta ho zvedla.

Neuměla číst, ale pochopila, že se jedná o směnku s Tonýnovým podpisem. S velkým červeným otiskem jako poštovní razítko. Rychle se otočila na spícího manžela a zděšeně si prohlížela jeho velkou poctivou pracovitou ruku s prsty špinavými od zaschlé krve.


Ricciardi a dívka se dívali na stařenu. Ne na mrtvé tělo: to bylo něco zbytečného a špinavého, jako koberec, na kterém leželo. Dívali se na obraz stojící v rohu ve stínu, v jasných barvách posledního utrpení.

Komisaře to nepřekvapilo: pochopil, že dívka to vidí.

Byl to paradox: Ricciardi neměl strach z mrtvých, ale z té Záležitosti a toho, kdo ji měl na sobě. Včetně sebe.

Teď pozoroval sedící dívku. Rytmicky se kývala dopředu a dozadu na patách a naříkala. Měla upřený pohled, jako by se na něco dívala. Svraštělé čelo, jako by si to neuvědomovala. Dívala se na smrt, ne na mrtvolu. A plakala, možná bolestí, možná hrůzou.

Ricciardi zaměřil pozornost na zjev ženy. Jedna z mnohých, co běžně potkáváte na trhu zatěžkané lety a utrpením. Bavlněný potištěný oděv, stejný pro léto i zimu, a ušpiněný přehoz. Malá, ohnutá, ruce zdeformované artritidou. Oteklé nohy, rudé od křečových žil, byly plné modřin.

Ricciardimu bylo hned jasné, že ji vrah zmasakroval. Záchvat zuřivosti, žádná chladná vypočítavost. Slepá a tupá vášeň. Krk byl nepřirozeně ohnutý, zlomené obratle, hluboká prohlubeň v lebce, rozdrcené oko, propadlá lícní kost, ucho na cáry. Spousta úderů, možná holí.

I bok vypadal proražený z druhé strany. Ricciardi se zběžně podíval na chumel hadrů a potvrdilo se mu to, co hledal: důkaz se nalézal na pravém boku. Vrah se na mrtvole vyřádil, zřejmě kopanci. Tím se vysvětluje i velikost krvavé skvrny na zemi. Stopa dlouhá skoro metr. Máme tu středového útočníka, pomyslel si. Dobrého fotbalistu.

Odpoutal se od dívčina naříkání a šumu, který bylo slyšet za dveřmi, a soustředil se. Výraz v neporušeném oku stařeny byl skoro laskavý, něžný: pravděpodobně šedý zákal; modrý, průhledný závoj. Natočil mírně hlavu, aby lépe slyšel.

Nebylo slyšet překvapení, které téměř vždy doprovázelo náhlou smrt. Necítil tam ani surovou nenávist, slepý vztek, zlost. Necítil muka z odloučení. Naproti tomu cítil melancholii. A něco jako obscénní něhu, nádech hrdosti. Tlumený, chraplavý šepot vycházející ze zraněného hrdla stařeny: „Pánbůh neni žádnej vobchodník, aby vyplácel vo každej sobotě.“

Minutu takto zůstali: taková podivná rodina spojená smrtí a bolestí. Dívka se svým monotónním popěvkem, zamračeným výrazem a slinou, která jí stékala z koutku úst. Vosková figurína muže stojícího hned za dveřmi s rukama v kapsách rozepnutého kabátu, s hlavou mírně nakloněnou na stranu a se spadlým pramenem vlasů, který mu rozděloval čelo. Přízrak stařeny se zlomeným krkem, který se díval s osobitým dojetím na proběhlou smrt a neustále opakoval s lehkým povzdechnutím staré přísloví v dialektu.

Velká tvrdohlavá moucha, která naposledy a definitivně narazila do skla balkónu, přerušila temné kouzlo pozastaveného času a zavřela na závoru dveře do pekla, přičemž se stala druhou mrtvolou v pokoji.

prokleti

Knihu už si můžete koupit na stránkách Epochy nebo ve formě e-knihy na Palmknihy.cz. Záleží na vás.



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Z archivu...

Čtěte také...

Prostě na mě zapomněli

proc200Tak tohle bych nechtěla nikdy zažít – aby na mě moji blízcí zapomněli. Aby na mě vůbec někdo zapomněl. Není snad nic smutnějšího, než když člověk zůstane sám až do svých posledních dnů a nakonec sám odejde a vlastně nikomu neschází. Takhle to přesně bylo ...

Nové komentáře


Literatura

Tim Weaver „Němé oběti“
obetiV předchozím jeho díle Bez slitování, autor uvádí krátkou zmínku mezi Davidem Rakerem a Colmem Healym o neúspěšném vyšetřování jednoho případu. Z toho vytěžil nápad na svou další knihu Němé oběti, kdy dokáže čtenáře opět vtáhnout do nového případu . V př...

Divadlo

Simona Stašová a Michal Dlouhý se představí v komedii Vím, že víš, že vím…

Vim ze vis 200Simona Stašová a Michal Dlouhý se představí v hlavních rolích italské komedie o lásce s hořkou příchutí Vím, že víš, že vím…, kterou právě zkoušejí v Divadle ABC.

 

...

Film

Recenze: Nezlomené (dokumentární film)

nezlomene200Minulý týden proběhla v kině Aero premiéra dokumentárního filmu s názvem Nezlomené. Autorky dokumentu Lenka Klicperová, Jarmila Štuková, Markéta Kutilová a Olga Šilhová slibují podívanou plnou emocí a silných příběhů. Zap...