Asi to znáte všichni – jednou za čas se cítíte sami, opuštění, že se o vás nikdo nezajímá. A můžete se cítit sami, i když jste obklopeni lidmi, protože jimi nejste pochopeni. To je tak nějak i případ hlavního hrdiny Jacopa z norského příběhu Loutkář.

„Nemám děti ani vnoučata, nemám ani sourozence nebo rodiče, ale mám slova v ústech a mohu je docela zřetelně sledovat jako hemžení příbuzných na celém indoevropském jazykovém území od Islandu po Srí Lanku a v časovém období šesti tisíc let!“

Ano, Jacop je bez rodiny. Byl sice jednou ženatý, ale velmi krátce. Vlastně, jednoho přítele přece jenom Jacop má, Pelleho, a ten byl svárem mezi manželi, protože je trochu neobvyklý.

Jacop svou samotu řeší desítky let tak, že chodí na pohřby a následné hostiny. Má tak pocit, že je součástí celku. Pro případné dotazy, odkud se s nebožtíkem zná, má vždy do detailu vymyšlený neprůstřelný příběh. Až jednou spadne klec. Zřejmě osudová.

Upřímně, na prvních sto stranách jsem bědovala, co že jsem si to zase vybrala ke čtení. Jenže pak nastane ten rozhodující okamžik, který celý předchozí příběh úplně změní – je to obrovské překvapení, které knize dodá úplně nový smysl. Když jsem došla k bodu zlomu, nešlo nic jiného, než vykřiknout: „To snad není možné!“ A dlouhou chvilku jsem se smála a kroutila hlavou.

Nejenže má čtenář možnost nahlédnout do osamoceného života a bezbřehé fantazie Jacopa, může se i poučit. Jakop i jeho přítel Pelle milují etymologii, a tak se na stránkách dozvídáme zajímavosti ze světa jazykovědy.

Super happy end úplně nečekejte, jde přeci jenom o severskou knihu. Ale myslím, že když budete s příběhem trpěliví, dokáže vás pobavit i dojmout.

Loutkář/Dukkeforeren
Autor: Jostein Gaarder
Přeložila: Jitka Vrbová
Žánr: román
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 248
Hodnocení: 85 %

Zdroj foto:  www.nakladatelstviplus.cz
www.nakladatelstviplus.cz/loutkar-2/