S přibývajícím věkem si tuto otázku klade a hledá odpověď stále více lidí. Také francouzský novinář Stephane Allix se tomu věnuje dlouhodobě. Diskutoval o tom i se svým otcem, zejména po smrti svého bratra v Afganistanu. Tehdy navštívil média, aby se o jeho smrti dozvěděl co nejvíce. Po smrti svého otce se rozhodl znovu média navštívit a provést s nimi experiment. Hledal u nich odpověď nejen na to, co vložil nepozorovaně do jeho rakve, ale i důkazy, o kterých se chystal napsat knihu.

Důkladně a důsledně se připravoval na to, aby zjistil, zda média opravdu s mrtvými mluví. A také ho zajímalo nejen to, jakým způsobem s nimi mluví, ale jakou životní cestou média prošla, než zjistila, že s mrtvými mohou komunikovat. Každé z těch šesti vybraných médii, kterým věnuje celou jednu kapitolu, měla k tomu jinou cestu. Někdo už od dětství, jiný to zdědil po svém nepoznaném příbuzném. Někteří v době dospívání a jiní o hodně později k tomu byli přímo průvodci donuceni.

Allix nikdy nezačal tím, kdo je na fotce, kterou měl u sebe. Všichni mu však říkali, jaký ten člověk byl, jak žil i jak umíral. Všichni uváděli energií, která to spojení umožňuje. Jeho výzkum trval několik let a vše o čem média říkala, si nahrával a také s matkou to, co se týkalo otce, konzultoval. Byl i netrpělivý se dozvědět, jaké předměty otci do rakve dal, ale tím média spíše zablokoval. I když se otec snažil z té druhé strany médiím je alespoň popsat. Jsou ale i rodinná tajemství, která nemohla média znát, a proto je přesvědčen, že opravdu s otcem komunikovala.

Hodně se dozvěděl i o tom, jak vlastně média pracují i to, že také je postihla chvíle k pochybnostem, nebezpečí, nejistotě i ponaučení. Každý má své slabé místo, kam může nenápadně, diskrétně a nevědomě vniknout vnější síly. Člověku, který slyší hlasy, se uleví po lécích, jiné řešení pro tyto velmi citlivé jedince zatím není. Vždy záleží na způsobu prožitku, ne na obsahu nezvyklého zážitku. Schizofrenici a média se dotýkají stejného neviditelného místa. Ti první se v něm ztrácejí, ti druzí tam vstupují a vystupují z něho z vlastní vůle. Důležité je, jak dokáže médium interpretovat co mu zemřelý svými pocity, emocemi, myšlenkami a obrazy vlastně chce říci. Správnost může potvrdit jen klient, proto Allix si dával velký pozor, aby neřekl víc, a omezil se většinou na ano, ne či možná. Přesto slyšel od jednoho média i slovo experiment, které nikdy nepoužil. Energetické možnosti toho na druhé straně nejsou neomezená, proto slova málo používají, navíc média je vnímají v pravé části mozkové hemisféře, a předávají ji z levé, kde se musí vyjádřit slovně.

Většina lidí je přesvědčena, jako byl jeho otec, že po smrti nic neexistuje. O to horší je pak situace, když se dostane na druhou stranu. Mnohdy si člověk pak vůbec neuvědomuje, že vlastně zemřel a to zejména pokud opouští pozemský svět narychlo (ve spánku, náhlým úmrtím při tragediích) a není nikdo, kdo by mu to řekl (vojáci v bitvách). Pozůstalí netuší, že i se zesnulým se má mluvit a říkat mu, co právě bude dělat (vzít za ruku apod.). Pomáhá to oběma stranám. Existují dva světy, viditelný a neviditelný, jsou stejně rozmanité a bohaté a neexistují hranice mezi nimi. Hmotný prostor je pouze k učení, kde každý má šanci stát se lepším. Jsme především nebeskými bytostmi a platí to pro všechno živé. Existují pouze různé cykly, které nám umožňují se dál vyvíjet. Smrtí život nekončí, ale zůstává krutým rozdělením, někdy může medium pomoci, někdy vše zkomplikovat.

I u nás se začíná s paliativní péči u těch lidí, kterým končí život, kdy člověk nad ním začíná ztrácet kontrolu. Také i u nás platí, že to co nejde vysvětlit rozumem, je k ničemu, ať už to nazveme jakýmkoliv slovem.

Život pokračuje, ale jen v jiné formě a Allix tomu po svých zkušenostech věří.

A co vy, troufnete se začíst do této knihy?

Experiment
Z francouzského originálu Le test přeložila Kateřina Neveu
Autor : Stéphane Allix
Žánr : populárně naučná
Nakladatelství : JOTA
Rok vydání : 2017
Počet stran : 224
Hodnocení : 95%

Zdroj fota : nakladatelství JOTA
www.jota.cz