Lhaní tu bylo odedávna. Již ve starověkých kulturách v podobě náboženského či mocenského klamu, ale i v naprosto běžném životě. Ve starověkém Řecku měly lež a klam dokonce svou bohyni – Apaté. Její obdobou byla poté ve starověkém Římě bohyně Fraus.

Lež, neboli spíše klam, se nevyskytuje však jen u lidí. V přírodě může oklamání druhého fungovat jako efektivní forma obrany proti útoku – může zvyšovat šance organismu na přežití, čímž poskytuje evoluční výhodu. Mistry v klamání jsou v přírodě především chameleoni, ale také například chobotnice. Jistý druh (Thaumoctopus mimicus) ze sebe dovede pomocí změny barvy a tvaru udělat dokonce platýze, sasanku, mušli či jedovatého hada. V případě lidstva se však jedná o mnohem sobečtější záměry, než o šanci na přežití. Lží se vědomě snažíme vyhnout nepříjemnostem či nějakému trestu.
Ne všechny typy lží lze však za skutečné lhaní považovat. Některé z nich vyslovujeme nevědomky. Nejčastějším případem je omyl. Nelze ho chápat jako lež. Pokud si mluvčí není vědom, že pronáší nepravdu, nelze ho označit za lháře; to platí i v případě, kdy je jeho výrok zjevně nesmyslný - můžeme pak pochybovat o jeho intelektu, ale ne o jeho pravdomluvnosti. Dalším z mnoha příkladů mohou být jazykové prostředky užívané v literatuře. Mezi takové patří ironie, nadsázka, metafora či metonymie. Svým způsobem uvádí nepravdivé informace, čtenář však v takovém případě chápe, že za nimi musí hledat skrytý význam. Stejně tak jako například jisté žánry literatury – fantasy a sci-fi. Čtenář ve své podstatě ví, že mu autor díla nepředkládá zcela pravdivé informace či nepopisuje skutečně existující místa nebo osoby, ale v tomto případě je mu to ochoten odpustit. Za nepravdivé nemohou být považovány ani „lži“ u duševně nemocných či paradoxy. Z paradoxů stojí za zmínku úvaha o tom, kolik zrnek písku tvoří hromadu - kdy jeden pozorovatel může už písek označit za hromadu, zatímco pro druhého se ještě o hromadu nejedná. Tento jednoduchý paradox ukazuje, že pojmy které běžně užíváme, jsou do značné míry nepřesné a vágní, což může vést ke sporům.
Toho, co za lež považujeme a co lží skutečně je, je ovšem mnohem více. Dalo by se polemizovat, které typy jsou z morálního hlediska přijatelnější, než jiné. Taková debata by však přinesla jen nesmyslné spory.

Polopravda
Jako polopravdu chápeme skutečnost, kdy mluvčí něco podstatného vynechá a tím vědomě ponechává někoho v mylných představách. Toto také zahrnuje, když neopravíme již dříve existující mylný názor. Polopravda často vede k tomu, že mluvčí uklidní své svědomí, protože nezalhal a část pravdy prozradil.

Zamlčování
Záměrné zatajování jisté informace v jinak pravdivém výroku, které mluvčímu přináší nějaký prospěch – např. vyhnutí se hádce se svou drahou polovičkou.

„Mlžení“
Záměrné uvádění nadbytečných a okrajových informací, k odvedení pozornosti od pronesené nepravdy.

Nepřímé požadavky
Člověk se často ostýchá někoho přímo požádat o laskavost, a proto se uchyluje k neupřímným kličkám, které dovedou adresáta k nabídce, kterou si mluvčí přeje slyšet. Dalo by se hovořit i o jisté formě manipulace – opět za účelem získání osobního užitku.

Milosrdná lež
Milosrdná lež, známá také jako altruistické lhaní, nezpůsobí spory či vyhrocené situace, pokud vyjde najevo, a přináší určitý užitek lháři nebo posluchači (nebo oběma). I milosrdná lež má však své hranice, vždy by mělo být důkladně zváženo, zda důležitost pravdy není větší než snaha se vyhnout (možná zbytečnému) konfliktu.
Mnohem závažnějším typem lhaní je sebeklam. Bohužel už ne z morálního hlediska, ale z hlediska duševního zdraví. Jako sebeklam se označuje případ, kdy člověk sám sebe přesvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti. Pokud tedy následně tento výrok pronáší, nejedná se už o lež. Tento typ sebeklamu je obvykle spojen s nějakým traumatem, kterého se dotyčný snaží „zbavit“ přesvědčením sama sebe, že se ve skutečnosti nic nestalo. Sebeklamům do určité míry podléhá mnoho lidí, některé sebeklamy jsou však duševními nemocemi: bludy, paranoia, mentální anorexie a.j.

Uvádí se nespočet technik, jak je možné odhalit lháře. Nejčastějšími příklady jsou drbání nosu, odvracení pohledu, nedostatek či naopak velké množství detailů, neobvyklá gestikulace rukou.
Z dosavadních výzkumů však vyplývá, že neexistují žádná obecně platná pravidla, která by vedla k odhalení lháře. Tzv. Pinokiův efekt, který říká, že úplně každý lhář se sám prozradí svým vystupováním, se ukazuje jako mylný. Existují určité verbální i neverbální projevy signalizující lež, ale žádný neplatí obecně.
Ať už je to s lhaním a klamáním jakkoli, sáhněme si všichni do svědomí. Každý z nás nejméně jednou v životě nějaký druh lži použil. Ať už kvůli svému vlastnímu prospěchu, či pro dobro někoho jiného. K usnadnění nelehké životní situace, či třeba jen pro zmírnění nervozity. Nasazujeme si rozmanité masky, se kterými se ztotožňujeme, někdy více a někdy méně, abychom mohli hrát rozličné postavy a dělat na okolí žádoucí dojem. Lež a klam se již dávno staly pevnou součástí naší každodenní existence.
Proto na závěr snad už jen jeden velmi moudrý citát. „Nedoporučuji lhát, pouze ve speciálních případech. Lhaní nás všechny chrání, nic důležitého by se bez něj nemohlo uskutečnit. Lhaní je laskavé. Svět by bez lži neexistoval a svět, který by lhaní odmítal, by byl zrovna tak nesmyslný. Bohužel, lhaní nám dovoluje cítit se všemocnými. Lhaní vede k hrozivé osamělosti.“ (Hanif Kureishi, Byli jsme si blízcí)