Kultura21.cz

Stmívání a vůbec celá „Twilight sága“ patří mezi filmy, o kterých je v poslední době nejvíce slyšet. Názory na něj existují pouze dva – buď ho lidé odsuzují a stojí si za tím, že je to naprostá slátanina pro třináctileté holčičky, anebo ho neskonale zbožňují. Uznávám, že druhá skupina je převážně tvořena právě náctiletými dívkami. A ano, mohli byste mě počítat mezi ně, ale nedělejte to. Stmívání mám ráda, ovšem z trochu jiných důvodů, než je vzhled Roberta Pattisona.

Předně je třeba zdůraznit dvě věci: Stmívání není určeno filmovým kritikům. A už vůbec není určeno mužům. Pokud jste ho navíc zhlédli omylem, v domnění, že jdete na pořádný horor o upírech, pak vás upřímně lituji, média totiž v tomto případě poněkud šlápla vedle. Twilight sága sice je o upírech a vlkodlacích, ale horor rozhodně nepřipomíná, především jde totiž o příběh velké lásky (přinejmenším v knižní předloze).

Každý, kdo alespoň trochu rozumí filmu, vám řekne, že Stmívání je film opravdu špatný, je v něm nasekán nespočet začátečnických chyb, dialogy jsou chabé, herecké výkony nic moc, prostě se to celé nějak nepovedlo. Zamyslela jsem se nad tím a zkusila se na snímek jednou podívat očima nezaujatého diváka, který nemá ponětí, o co v knize jde. A musím připustit, že některé části filmu jsou vážně trapné a dialogy občas nedávají smysl. I nadále si ovšem stojím za tím, že Twilight patří mezi mé oblíbené filmy. Má to však své „ale“...

Aby se vám film líbil, musíte být ženského pohlaví a musíte ho zhlédnout až po seznámení s knihou. Samozřejmě existuje spousta těch, kteří si film oblíbili, aniž by cokoli četli, a teprve po pozdějším přečtení předlohy si příběh zamilovali mnohem víc. I zde totiž platí, že kniha je mnohem povedenější než filmové zpracování. Stephenie Meyer popisuje vznikající lásku mezi Bellou a Edwardem naprosto bravurně, do detailů vykresluje Belliny pocity a celý příběh je zkrátka psán takovým způsobem, že čtenářky po celém světě dychtivě hltají stránku za stránkou.

Vztah dvou hlavních postav je totiž něco, po čem touží každá dívka, slečna či žena. I pokud opomeneme fakt, že jeden z dvojice je upír, nejde tady o obyčejnou lásku. To, co popisuje Stephenie Meyer, je láska dokonalá, čistá, opravdová, trvající celý život – taková, kterou jen těžko najdete v běžném životě. Snad všechny dívky rády sní, a když se s takovou láskou nemohou setkat v reálném světě, prožívají ji alespoň u knihy a filmu.

Muž sledující Stmívání vidí jenom po sobě běhající snímky, na nichž nějací dva herci předvádějí, jak moc se milují, a vedou spolu rozhovory, které jemu samotnému připadají naprosto bizarní. Tyto rozhovory mohou vypadat jako vytržené z kontextu, ženské divačce, jež má každičkou stranu Twilight ságy přečtenou, ale dávají dokonalý smysl, neboť zná všechny souvislosti a podrobnosti vylíčené v knize, pro které se ve filmové verzi nenašlo místo. Fantazie jí k tomu pracuje na plné obrátky, film totiž příliš neukazuje Belliny a Edwardovy pocity, člověk je musí pracně hledat ve zdánlivě bezduchých větách, které mají v Meyeřině díle mnohem větší význam. Dívka si tedy sledování Stmívání velmi užívá a v euforii ani nemusí postřehnout, že filmu chybí hodně z romantické atmosféry knižní předlohy. Film je pro ni více než uspokojující – na rozdíl od mužů, kteří ve většině případů reagují ve smyslu: „Co je tohle za blbost, proboha?“

Neméně důležitá je postava božského Edwarda Cullena. Krásný, milý, inteligentní, citlivý, starostlivý, pozorný, naprostý gentleman – takový je Edward v podání Stephenie Meyerové. Dokonalý. Jeho dvojník nesoucí podobu Roberta Pattisona dokonalý není ani náhodou. Ať se na mě všechny jeho obdivovatelky nezlobí, mou představu Edwarda prostě nesplňuje. Celou dobu se tváří tak příšerně zmučeně, až není citlivý, ale ukňouraný, a místo toho, aby byl starostlivý, je spíš trochu trapný. I to je možná důvod, proč horlivé fanynky, které se vždy tetelily blahem při každé zmínce o Pattisonovi, jsou od premiéry Nového měsíce (pokračování Stmívání) najednou úplně poblázněné do Taylora Lautnera, coby Bellina přítele.