Kultura21.cz

Nemusí se spisovat sáhodlouhá pojednání, aby bylo postiženo to, co je skutečně důležité – postačí i krátká, ale hutná zamyšlení, která sdělí vše podstatné. Pak stačí takové texty vztáhnout k jednomu zastřešujícímu tématu a případně – jsou-li již odpřednášeny - sestavit je do sborníku. Takové publikace se v poslední době představily hned dvě: jedna na Slovensku, druhá v Čechách.

Začněme v tuzemsku: zásluhou Ústavu pro českou literaturu AV ČR vyšla kniha Fikce Jaroslava Haška, poskládaná z celkem dvanácti příspěvků. Jak se dočteme hned v úvodní poznámce, na tomto projektu se vedle vydavatele podílel i Brněnský  naratologický kroužek, což ve výsledku přineslo rozmanitost pohledů. Píše se zde, že Haškův odkaz je chápán jako soubor fikcí nejen přiznaných (což se týká jeho literárního díla), ale také nepřiznaných (to se vztahuje k mýtům vytvořeným přímo kolem Haška samotného).
Jednotliví přispěvatelé se pak zaměřují na rozličné stránky Haškovy tvorby i na její druhotnou prezentaci třeba v divadle nebo ve filmu. Postupují od zobecňujícího nadhledu, kdy je zkoumáno sepětí Haška a literární vědy, až k jednotlivostem, kdy se rozebírají konkrétní texty či soubory textů. Zvláštní pozornost ovšem není věnována mnohokrát již interpretované postavě Švejka, nýbrž cyklu bugulmských povídek, v nichž Hašek zpola parodickým, zpola mystifikačním způsobem zpracovává své působení ve službách bolševické revoluce, dovíme se dokonce, že některé Haškovy propagandistické příspěvky, srovnávající Ježíše s bolševiky a psané přímo v Rusku, nebyly nikdy zařazeny do Haškových sebraných spisů, jako kdyby vůbec neexistovaly.
O Haškovi i Švejkovi vyšlo v minulých desetiletích mnoho knih, většinou poplatných komunistickému náhledu, někdy však faktograficky natolik bohatých, že stěží lze něco objevného doplnit. Pro odlišení tedy nezbývá než uplatnit odlišnou (neoformalistickou) mřížku nazírání, jak to předvedl Radomír D. Kokeš v závěrečné stati věnované filmovým přepisům Švejka, a to jak hraným, tak animovaným, rozpřaženým od němé éry bezmála po současnost. Píše, že při převodu do pohyblivých obrázků se uplatňují tři konstrukční taktiky – první se týká způsobů vyprávěcího zprostředkování, druhá se vztahuje k rovině konstruování postav a jejich promluv, třetí pak k úrovni bezprostředně rozvíjeného příběhu. Jenže filmaři jsou zpravidla nuceni jednu z taktik upřednostňovat na úkor ostatních, což Kokeš dokládá na jednotlivých probíraných adaptacích.  
Němé švejkovské filmy, režírované nejprve Karlem Lamačem, později Svatoplukem Innemannem a nakonec Gustavem Machatým, vznikly v druhé půli 20. let celkem čtyři, z nichž se dochovaly jen dva. Jejich původní vzhled lze rekonstruovat obtížně. Zejména úvodní část Švejkových příhod se stala obětí brutálních cenzurních zásahů – kvůli zesměšnění náboženství byly vystřiženy všechny scény související s opileckým feldkurátem Katzem (však také další, již zvuková verze Švejkových dobrodružství učinila z Katze vojenského lékaře, aby se vyhnula potížím). Zhruba devadesátiminutová podoba, uváděná v červnu 1974 i v televizi, ovšem slučuje první dva filmy, tedy Dobrého vojáka Švejka a Švejka na frontě (druhý sám o sobě se přitom do dnešních dob vůbec nezachoval), do jednoho, přičemž existuje ještě další kratší sestřih (z roku 1930), který byl nedávno zpřístupněn na DVD.
Postava Švejka byla oživena i v zahraničí, zejména za druhé světové války, kdy poněkud protismyslně měla burcovat vzdor proti nacistům. Kokeš zmiňuje anglické Lamačovo zpracování Švejk bourá Německo, u nás těsně po válce uvedené, ale možná ještě zajímavější je zužitkování ruské, Kokešem pominuté. Jenže Jutkevičův snímek Švejk se chystá k boji (1942), zasazený rovněž do českého prostředí, byl zakázán a nesměl se promítat, takže je prakticky neznámý. A pak mi tu chybí zapracování samotného Haška coby postavy nějakým způsobem korespondující s postavou Švejka (ať již to bylo v němém „životopisu“ Ve dvou se to lépe táhne nebo o mnoho později v ruské Velké cestě).
Pro mne nejobjevnější stať sepsal Aleš Merenus. V chronologicky řazeném pojednání se zabývá divadelními tvářemi Švejka i jeho osudů u nás a výběrově i v zahraničí. První jevištní ztvárnění vzniklo ještě za Haškova života a titulní roli sehrál Karel Noll, obsazený záhy nato i do filmových adaptací. Uvědomíme si nejen mimořádnou oblibu Švejka coby kabaretního typu (dokonce nezávislého na Haškově románu), ale třeba zjistíme, že pověstné Švejkovo zvolání v zákopech „Nestřílejte, vždyť jsou tu lidi“, jímž končí Steklého Poslušně hlásím, nepochází od Haška, nýbrž je poprvé užil až ve 30. letech E. F. Burian, když ve svém divadle nachystal osobitou švejkovskou dramatizaci. Ukazuje se tak, že Švejkova postava je stále aktuální, každá doba do ní promítá své potřeby a očekávání, každá doba si ji vykládá v nějakém aktualizačním klíči.

Druhou publikací je slovenský sborník Vlak zvaný film, který obsahuje více než dvě desítky česko-slovenských příspěvků, tedy psaných v obou jazycích, v jakých byly předneseny před rokem na uměnovědném setkání českých a slovenských filmových znalců v Krpáčovu. Zevrubně rozebírají souvislosti mezi filmem a vlakem použitým jako rekvizita, případně rovnou zabudovaným do celé struktury filmu nebo celého žánru. Téma vlaku je prozkoumáno od nejstarších prvopočátků (1895 bratři Lumièrové) až k dnešku, probírá se jeho pojetí v některých žánrech (western, film noir, bondovky), zjišťují se ideologické funkce jeho zobrazení.
Dočteme se o filmech hraných i dokumentárních (hned několik statí pojednává o průniku vlaku do zpravodajského filmu nebo týdeníků, v prvních letech bolševického Ruska dokonce jezdily agitační kino-vlaky, přesvědčující zhusta negramotné diváky o přednostech komunismu – možná právě na to odkazuje Leninův citát, že ze všech umění je nedůležitější film), pamětníci si osvěží dávná hesla – třeba že revoluce je lokomotivou dějin. Pisatelé se zabývají motivy umístěnými do prostředí vlaku (třeba zločiny v expresech), fenomén motiv vlaku prostupuje i díly zasazenými do metra, nechybí ani výprava do japonské animace.  A zajímavé jsou i podrobné vstupy do jednotlivých filmů, které se železničním provozem souvisejí. Někdy se jedná o průřez tvorbou některých filmařů (třeba Saši Gedeona), několikrát je rozebrán konkrétní film (stalinistická osvěta v Čechově Expresu z Norimberka, Chytilové Kalamita coby mnohovrstevná alegorie apod.) Škoda jen, že se nikdo nevěnoval Menzelově legendě Ostře sledované vlaky nebo Smyczkovu dramatu Proč ?, které sugestivně mapovalo nejen proces násilností ve „sportovním“ vlaku, ale zprostředkovaně také stav společnosti.
Všechny texty se vyznačují osobním zaujetím, prozrazují, že pisatelé je promýšleli, ať již své téma pojednali jakýmkoli způsobem. Někdy vyžadují zvýšenou čtenářskou pozornost, ale rozhodně v nich nenalezneme nějakou samoúčelnost nebo teoretizování pro teoretizování. Leckdy osvětlují zdánlivě všední záležitosti, ale teprve po přečtení pochopíme či uvědomíme si významy dosud skryté, širší souvislosti, které teprve objasní pojetí či volbu.
Jak jsem zmínil, tato kniha shrnuje texty přednesené na jednom odborném setkání. Tyto konference se pořádají bezmála dvě desetiletí v Česku i na Slovensku, dosud se jich konalo šestnáct.  Považuji však za ostudné, že zatímco Slováci vydali sborníky (nebo příspěvky alespoň otiskli v časopise Kino-ikon) ze všech slovenských setkání, v českém případě – ačkoli setkání na tuzemském území bylo uspořádáno jen šest, na Slovensku deset - tomu tak bohužel není.  Možná by bylo nejlepší, kdyby se naši východní sousedé ujali organizace těchto záslužných akcí (i vydávání příslušných sborníků) už navždy.

František A. Podhajský (ed.): Fikce Jaroslava Haška
Vydal Ústav pro českou literaturu, Praha 2016. 308 stran.
Hodnocení: 90 %

Martin Kaňuch (ed.): Vlak zvaný film
Vydala Asociácia slovenských filmových klubov ve spolupráci se Slovenským filmovým ústavem, Bratislava 2016. 288 stran.
Hodnocení: 90 %

Foto: vydavatelé, archiv autora