Vladimír Macura (1945-1999) byl vědec vskutku renesančního záběru, schopný jak bádat o obrozenecké literatuře a jejích kulturních i historických souvislostech, tak psát beletrii o témže období a jeho iluzích. Nyní nakladatelství Academia nachystalo sedmidílný výbor jeho spisů. První svazek nazvaný Znamení zrodu a české sny zahrnuje jeho nejslavnější texty: ve své době - před třemi desetiletími - zakladatelský text Znamení zrodu, věnovaný iluzím i očekávání jungmannovské generace na počátku 19. století, kdy teprve povstávala česká intelektuální elita. České sny pak vycházejí nejen ze stejnojmenné knihy, ale původní stati obohacují dalšími, které zůstaly toliko v časopiseckém otisku, často předneseny na konferencích.
Macura v obou částech prvního svazku zkoumá, jak lidé před dvěma staletími, před půldruhým stoletím vnímali situaci, v níž se nacházeli, rekonstruuje jejich myšlenkový obzor, z dnešního pohledu v lecčems naivní a předpojatý, ukazuje, jak spřádali své dějinné i umělecké koncepce, ovládáni jedinou tužbou - pomoci probouzejícímu se českému národu. Postihuje, jak jako velká přednost byla vnímána chudoba a skromnost (ony pověstné chaloupky české), jak dochází k aktualizaci národních dějin, jak se vytvářejí mýty o okamžicích slávy i ponížení, vtažených k přítomnosti.
Hodně pozornosti je třeba věnováno snu o spících rytířích, probuzených k životu, až českému národu bude nejhůře - snad nemusím dodávat, že naposledy se tohoto tématu zmocnilo Divadlo Járy Cimrmana ve hře Blaník, Macurou už pochopitelně nezaznamenané. Nebo odjinud: zdalipak jste tušili, že slovenskou Bratislavu, známější ovšem pod maďarským pojmenováním Pozsony, nazývali raní vlastenci důsledně jako Břetislavu a opájeli se tím, že "roku 1820 jest zaražena stolice veřejná jazyka českého ku vzdělání kazatelů slovenských vyznání evangelického." Příznačné také je, jak se měnilo pojetí husitských válek v průběhu dějin, zprvu prezentovaných jako kacířská rebelie proti přirozenému řádu světa, poté dlouho pojímány jako vzedmutí národního uvědomění, než nejnověji nastoupil negativní náhled, zdůrazňující iracionalitu, fanatismus a ničitelský dopad.
V médiích dokonce probleskl názor, že dávní husité si nemají co vyčítat s nynějším Islámským státem - také bezuzdně vraždili, ničili umělecká památky a jinak smýšlející vrstvy obyvatelstva se snažili vyhladit. Pokud někoho zajímají i jiné, než zkratovité, předpojaté informace, měl by se začíst do fundovaně psané monografie Mileny Bartlové Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490. Zahrnuje tedy období husitským bouřím předcházející i desetiletí po jejich skončení, kdy víra "podobojí" byla zrovnoprávněna s vyznáním katolickým. Začíná u Karla IV. a svůj výklad dovádí až k vládě Jiříka z Poděbrad či dokonce Jagelloncům.
Milena Bartlová je uznávaná odbornice na středověké umění (o její knize Skutečná přítomnost jsme psali ZDE, dokáže vynalézavě přiblížit nejen dnešní náhled na dávnou tvorbu, ale zejména to, jak v době svého vzniku byla vnímána a přijímána, snaží se upozornit na jevy, které už nejsme schopni vejmout, protože se sotva převtělíme do dávné, v mnohém nepochopitelné mentality.
Bartlová sice nemá dar vyjadřovat se čtenářsky přitažlivě jako Macura, rozmarně spřádat paradoxní postřehy a hledat nečekané souvislosti, avšak vyjadřuje se s nemenší precizností a přesností. Volí fundované, konkrétními doklady a také velkým množstvím pečlivě vybraných ilustrací podložené pojednání. Snaží se přiblížit ducha dávných obrazoboreckých polemik: je kříž s Kristem posvátným předmětem nebo pouhým kusem dřeva, uctívaného jako modla?
Bartlová píše otevřeně: "Dnes se setkáváme se záměrným ničením soch a obrazů ve dvou kontextech: jedním jsou akce jednotlivců demonstrujících proti systému a často označených za psychicky narušené. Druhým je situace politického boje. (...) Také vzhledem k obrazoborectví je český husitismus na hraně epoch. Je prvním hnutím, kde se dlouhý spor o náboženské obrazy, vedený na rovině vědecké teologie a filosofie, proměňuje ve veřejnou akci davu, který místo disputace obrazy ničí."
Dodávám, že motivem destrukce může být i snaha vylomit symboliku, spojenou s odstraňovaným objektem - tak lze nahlížet stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí po rozpadu rakousko-uherského mocnářství nebo také na olbřímí trenýrky vztyčené namísto prezidentské standarty na Pražském hradě. Navíc zvažme: neocitá se jakékoli obrazoborectví na pomezí happeningu?
Vladimír Macura: Znamení zrodu a české sny
Vydala: Academia, Praha 2015. 660 stran.
Hodnocení: 100 %
http://academia.cz/znameni-zrodu-a-ceske-sny.html
Milena Bartlová: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490
Vydala: Academia, Praha 2015. 360 stran
Hodnocení: 100 %
http://academia.cz/pravda-zvitezila.html
Foto: Academia
| < Předchozí | Další > |
|---|