Pro mě je Motto už dávno symbolem pohody a odpočinku. Hlavně proto, že každá kniha je plná příběhů, u kterých si opravdu odpočinu. A proto jsem už dopředu věděla, že tahle knížka formátu „tak akorát do kabelky“ nazvaná Radši nekoukat mě jistojistě nezklame. Kdo zná Ivanku Devátou, ví, o čem mluvím. Tahle dáma umí uchopit každé slovo s takovou něhou, že výsledkem jsou fejetony psané životem. A v mnoha z nich jsem našla podobnost se svými prožitky a myšlenkami. A ještě něco: už samotná obálka bravurně vyvedená Ivou Hüttnerovou z dálky vybízí, abyste ji vzali do ruky. A tak jsem se začetla. Já mám ráda tyhle krátké příběhy. Dají se přečíst naráz, mají svoji myšlenku a nemusíte tu knihu odkládat uprostřed kapitoly. A v případě Ivanky Deváté jsou většinou humorné. A co víc, autorka si nezřídka dělá legraci i ze sebe, umí poukázat na svoje drobné chyby a nedostatky a klidně se svěří, kde je její slabina, anebo naopak nepokrytě a přesto skromně řekne, v čem je fakt dobrá.
Ivanka tuto knihu věnuje svému synovi Markovi. V předmluvě pak přiznává, že je tato knížka nejspíš poslední, kdyby však přišlo téma, které by ji oslovilo natolik, že by opět zatoužila vzít pero do ruky a popustit uzdu svým myšlenkám, ráda to udělá. A stejně jako ona přeje čtenářům hodně štěstí a krásných chvil, to samé nechť popřeje spokojený čtenář autorce, která je ve svých bezmála osmdesáti letech neuvěřitelně vitální a je zdárným příkladem toho, že věk je opravdu jen číslo.
Já jsem napočítala čtyřiasedmdesát povídek. To je úctyhodné číslo vzhledem k počtu stran. Kdybych se měla zastavit u každé z nich, asi bych tu byla pěkně dlouho. Vybrat tu jednu nejlepší nejde, protože každá z nich je jiná, jinak zaměřená, jinak cílená. Ať už jsou to Srpnové Vánoce, Bulvár v ústním podání, Rourárna, Štědrý celý den, Nejlepší dárek nebo snad Pozitivní přístup, jedna je lepší než druhá. Napustila jsem si vanu, kápla tam trochu levandule a začetla se. A tohle jsou ty nejlepší chvíle pro odpočinek, které znám. Co na tom, že prádla mám plný koš a k večeři byly zase párky? Jednou za čas mi rodina tenhle „můj komfort“ dopřeje. Obdivně jsem četla řádky a s údivem mi došlo, že je toho mnoho i mezi nimi. A tak to má být. Autorka napsala pro svoje potěšení to, o čem přemýšlela. Ale jistě si přála, aby si v tom jejím psaní při čtení každý něco našel. A to se opravdu povedlo.
„Ivanka Devátá má dar vidět i v běžných věcech a událostech všedního dne zajímavé náměty pro své fejetony, čerpá je ze života své rodiny, ale pozornost věnuje i lásce, vztahům, nemocem, náhradním dílům, ale třeba i bulváru…“ Tohle se píše na zadní straně knížky. A všechno je do puntíku pravda. Tak například mě, jako autorku podobných povídek, nikdy nenapadlo zamyslet se nad tím, co si myslí věci, například diář nebo galoše. Člověk se pořád učí. Milá Ivanko, děkuji za inspiraci!
P.S. Jo a ještě jedna věc: je tomu nějakých 15 let, co jsem paní Deváté psala prosebný dopis o spisovatelskou radu. A představte si, že mi odepsala. Prý se nemám vzdávat a dělat to, co mám ráda, bez ohledu na to, co si myslí ostatní. A taky psala, že mi drží palce. No tak to vidíte, ona mě vlastně podpořila na mojí spisovatelské cestě, ani to neví. Báječná paní!
Název: Radši nekoukat
Autor: Ivanka Devátá
Žánr: Beletrie pro dospělé
Ilustrace na obálce: Iva Hüttnerová
Grafická úprava obálky: Robert Imrych
Odpovědná redaktorka: Miluše Krejčová
Technický redaktor: Lubomír Kuba
Vydalo: Nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 4
Rok vydání: 2014, vydání první, vázaná, číslo publikace 18705
Obálka: Marcel Bursák/PT MOBA
Počet stran: 180
ISBN: 978-80-267-0181-1
http://www.albatrosmedia.cz/radsi-nekoukat.html
| < Předchozí | Další > |
|---|